Dominik Duka se v jedné z prvních reakcí na jmenování svěřil, když dostal zprávu o návštěvě diplomata z nunciatury ohlášené na další den, 6. ledna, že zpytoval, kde udělal nějakou chybu. Zpráva však byla příjemnější, než se obával. Na jeho hlavu brzy (18. února) při návštěvě Říma dosedne z ruky papeže purpurová pokrývka hlavy s názvem biret. Dříve býval znamením kardinálské funkce klobouk v téže barvě.

Purpurové oblečení kardinála při slavnostních, a purpurově lemované černé při méně slavnostních příležitostech je sice možné vykládat příznivěji, ale historicky je to barva senátorů Římského impéria. Papežové prostřednictvím padělaných dokumentů jako je Konstantinova donace a Lžiisidorské dekretálie přejímali pozvolna v západní, latinské části Římské říše atributy císařské moci. Později se formovalo kardinálské kolegium jako obdoba římského senátu.

Kardinálové jsou poradci papeže a mladší 80 let, volí nového papeže po úmrtí nebo případném odstoupení dosavadního držitele římského stolce. Kuriální kardinálové jsou biskupy fiktivních (dávno zrušených) diecézí, sídlí v Římě a vedou mohutný aparát římské kurie, její kongregace, rady a tribunály. Lze je přirovnat k ministrům. Že se Římskokatolická církev chápe jako svého druhu stát, o tom svědčí i to, že nejvyšší činitel tohoto administrativního aparátu má titul kardinál státní sekretář, přičemž je nutno zdůraznit, že to nemá co dělat se státem Vatikán (ten z papežova pověření řídí předseda pontifikální komise pro papežský stát). Ale i kardinálové, kteří jsou rozptýleni po světě a vedou reálné místní církve, dojíždějí do Říma a podílejí se na celocírkevních úkolech.

V dalším rozhovoru se zástupci médií v arcibiskupském paláci již Dominik Duka připustil, že si uvědomoval, že s posláním pražského arcibiskupa je kardinálská hodnost jaksi spojena. Nemusí to tak být nutně. Dukův předchůdce na pražském stolci František Xaver Kordač (arcibiskupem 1919 — 1931) se klobouku nedočkal, protože se veřejně kriticky vyjadřoval k rozmařilému, luxusnímu stylu života apoštolského nuncia Franceska Marmaggiho (nunciem 1923 — 1925). Kardinály, jak je obecně známo, byli další jeho předchůdci až po Miloslava Vlka. Jmenování však mohlo přijít v jiném čase. Došlo k němu teď a Duka se stává volitelem budoucího papeže a teoreticky samozřejmě také kandidátem papežské služby. Teoreticky sice může být zvolen kterýkoli biskup nebo dokonce i kněz (s tím, že je pak hned vysvěcen za biskupa), ale už řádku staletí se volí papežové z kardinálského kolegia.

Až do loňského roku žádný z českých římskokatolických biskupů nesplňoval minimální kvalifikační předpoklad pro jmenování do biskupské funkce, totiž doktorát v teologii nebo církevním právu. Prolomilo to až jmenování dosavadního úředníka Svatého stolce Jana Vokála do Hradce Králové (na biskupský stolec uvolněný Dukou). Do té doby měl nejvyšší vzdělání (licenciát teologie) mezi biskupy právě Duka. Odborně se zaměřuje na biblistiku, v níž zastával mj. menšinový alternativní názor o raném původu evangelií.

Jako Dukova základní vloha se vnějšímu pozorovateli jeví politika. Věnoval se jí od počátku veřejného působení po změně režimu na konci roku 1989. V devadesátých letech disponoval podivuhodnými vysoce důvěrnými informacemi. Byl patronem Křesťansko-demokratické strany, která roku 1996 vplynula do ODS a posílila její konzervativní křídlo. Český konzervativismus má však tendenci opouštět své tradiční místo kdesi uprostřed mezi socialismem a liberalismem, z nějž kdysi vyšla a k němuž se v posledním roce nesměle vrací KDU ČSL. Spojuje se s onou zvláštní formou liberalismu, který pojí s jeho názvem důraz už jen na jedinou svobodu, a sice svobodu bohatých bohatnout ještě více, nebo jinak, svobodu vlastníků výrobních prostředků suverénně vládnout ekonomice i politice. Všechny naše práva a všechny svobody (jak je garantuje u nás ústavní dokument Listina základních práv a svobod) podle výslovného vyjádření konzervativního ideologa Romana Jocha lze vlastně převést na práva vlastnická. Podle téhož teoretika lze při ohrožení těchto principů nastolit pravicový autoritativní režim. Toto pojetí označované v politických polemikách jako neoliberalismus se snese s nejtvrdšími diktaturami. Příkladem může být dnešní Čína. Neoliberální politiku a ekonomiku zavedla krvavá Pinochetova diktatura v Chile. Z hlediska křesťanské sociální etiky je to zavrženíhodná antikristovská ideologie bohatství a moci. Otevřeně ji odsoudilo několik papežů. Velmi zřetelně a důsledně např. minulý papež Jan Pavel II. v encyklice Laborem exercens (1981).

Dukovy role vedle správy pražské arcidiecéze, role metropolity české církevní provincie (tedy představeného čtyř českých sufragánních biskupů, hradeckého, budějovického, litoměřického a plzeňského), primase českého (arcibiskupa s dávným právem korunovat krále), předsedy České biskupské konference (nejvyšší představitel římských katolíků, tentokrát v celém Česku, včetně Moravy) a nejnověji i kardinála (zatím nebylo oznámeno, ke kterému z kardinálských „řádů“ bude patřit, pokud bude „kardinálem knězem“, který římský farní kostel mu bude formálně přidělen, a jakými úkoly bude pověřen v Římské kurii) vyhovují jeho hlavnímu zájmu. Pro svůj talent dostává postupně stále širší postoj. Bude zajímavé sledovat, jak obstojí mezi evropskými biskupy věrnějšími římskokatolickému sociálnímu učení. Uvidí se, jak jeho elegantní projev vzdělance a jeho mediální dovednost zakryje názorovou blízkost k současnému hradnímu křídlu české politiky. Duka si možná dělá iluzi, že korektní vztah s prezidentem (s nímž byl jeho předchůdce ve značně napjatých vztazích) umožní tlumit extremistické tendence Klausova politického okolí. Duka se sotva může veřejně hlásit ke sdružení D.O.S.T., které s podporou bývalé komunistické kandidátky na prezidenta republiky Jany Bobošíkové prosazuje autoritativní nacionální konzervativismus. Duka jako dávný spoluzakladatel (1991) Společnosti křesťanů a Židů by těžko odsouhlasil antijudaistické výroky předsedy D.O.S.T. Ladislava Bátory. Nedaří se mu však tajit jinou formu odporu vůči semitské duchovní a kulturní tradici, totiž svůj antiislamismus. Těžko lze zakrýt krizi ekumenických vnitrokřesťanských mezicírkevních vztahů od jeho nástupu v Praze zhruba před rokem.

Nové roli pražského arcibiskupa bude nutné věnovat bedlivou publicistickou pozornost. Bude potřebné umět ocenit vše dobré, co má nepochybně na mysli a kriticky varovat před nebezpečnými, smyslu evangelia cizími náboženskými a politickými tendencemi.