Vážený a milý Zdeňku Rotrekle,

měl bych možná oslovit „vážený pane doktore“, či „milý básníku“ a „rytíři“. Dovolím si však oslovení důvěrnější, jak se zřetelem k tomu, že i Bůh nás volá jménem, tak k Vašim dlouholetým vztahům k našemu dominikánskému řádu.

Je mi velkým potěšením, že mohu ve dnech, v nichž slavíte své devadesáté životní jubileum, alespoň takto vyslovit své požehnání a přání všeho dobra. Vysoký věk býval ve Starém zákoně často určitým svědectvím o Božím požehnání a já se domnívám, že ve Vašem případě to platí mnohonásobně. Člověk, který kdysi byl odsouzen k trestu smrti, který strávil léta v komunistických žalářích a v uranových dolech a který se dožívá tak významného jubilea jistě může být právem označen za toho, komu Hospodin neodpírá své požehnání.

Vaše životní cesta byla cestou setkávání — s těmi dobrými, i s těmi zlými. V případě oněch druhých je požehnáním, že Vaše srdce není zraněno nenávistí a hořkostí. Nejste člověkem, který by si stěžoval na nepřízeň osudu, dovedete odpouštět, a jste tak skutečným rytířem (pro foro externo v jednom k nám blízkých řádů, to víte, my, dominikáni, Vás tímto titulem obdařit nemůžeme, jakkoli bychom si to ze srdce přáli).

Tam, kde jste se setkal s lidmi dobrými, byl jste jim sám oporou a příkladem, možná i proto, abyste tak trochu „vracel“ vše, co Vám dali Vaši bližní pěkného. Je pro nás vyznamenáním, že mezi nimi byl ve vězení i náš otec Silvestr Braito.

Přes všechna životní dobrodružství jste však nadán a pozván k účasti na dobrodružství nejpozoruhodnějším — na cestě poezie. Nechci teď mluvit o tom, že málokomu se stane, aby po letech umlčování byl ještě za svého života maturitní otázkou. Chci spíše připomenout Váš trvalý příspěvek našemu jazyku a národní kultuře.

Bylo by toho mnoho, co bych ještě měl a chtěl napsat, ale zmnožovat slova uznání Mistru slova je nadbytečné. V tyto dny tedy mimořádně míří moje modlitby k Vám, Vaší paní a celé rodině a prosím, abyste přijali mé požehnání.

Mons. Dominik Duka OP

arcibiskup pražský