Před protesty proti vládě stojí dilema: buď se zopakuje to, co už z protivládních protestů známe, a nezaujmou. Nebo se přejde na rétoriku protikorupčního populismu a zapomene na to, proč se původně lidé na náměstích sešli. Máme třetí možnost?

Heslo Stop vládě nestačí. Odhalování stále nových podob korupčního systému je něco, co mohou blížící se protesty jen těžko obejít. Korupci je ovšem třeba pochopit jako součást zprávy o společnosti, ne jako vydělitelné a nadřazené téma. Protesty nevyzní, budou-li pouhou kritikou reforem a vládního kabinetu. Ještě větší škoda by ale byla, kdyby se na povahu reforem zapomnělo a opět se sklouzlo k moralizování o „mafiánském kapitalismu“, neboli k pohádce o zlých korupčnících, kteří nám ukradli náš kapitalistický sen. Korupční systém totiž není vada na jeho kráse, ale plným účtem, který za něj platíme (a Klaus není v tomto smyslu jeho kazisvětem, ale důsledným účetním). Protest bude účinný v té míře, v níž hněv na korupci nasměruje k pochopení povahy společnosti, která se tu před dvaadvaceti lety začala budovat. Téma korupce nesmí být řešeno izolovaně, ani vést k paušálním výlevům morální kritiky. Je třeba je spojovat s dalšími tématy: daňové úniky (a „optimalizace“), sociální rozdíly, legitimita soukromých majetků. Nastal zkrátka čas, aby levice strašila Řeckem.

Plná cena snu

V posledních týdnech se znovu jako na jevišti připomněly tři klíčové korupční kauzy posledních let. V soudní síni sehrávají nahrávkové divadlo přátelé i bývalí přátelé Víta Bárty („Tohle je největší místnost, kterou tu mají? Tak malou nemám ani pracovnu,“ prohlásil Bárta po vstupu do soudní síně). Důsledky toho, že plzeňská práva před časem ovládla mafiozní chobotnice, pocítili s několikaletým odstupem jejich studenti. A konečně kolibřík s mazánkem nám dali svými nahrávkami a jejich dopravní dohrou nahlédnout do duše té frakce české buržoazie, která po léta ovládala české hlavní město. Symbolicky se tak či onak nitky sbíhají u prezidenta republiky. Ten varuje před nedozírnými následky a nelení tu kritizovat soud, který odkrývá poměry u véček, tu média, která zveřejnila nahrávku jeho pražského milce.

To snadno může vést a některé autory také vedlo k obnovení protiklausovského reflexu z devadesátých let. Tak Jakub Patočka ve svém článku Dobešovo rozhodnutí o plzeňských právech je třeba proměnit v dar mluví opět o „mafiánském kapitalismu“ a vyzývá k jakési jednotné frontě „od ProAltu po Respekt“, která smete Dobeše. V textu Buď milost pro Janouška, anebo systémovou změnu popisuje autor ODS jako mafiózní organizaci (patrně vcelku právem), naopak sociální demokracie je vnímána jako naděje, již si občanská společnost bude muset z korupčních chapadel vybojovat.

Je jistě pravda, že je třeba pochopit korupci jako systém a Klaus patrně představuje jeho hlavního architekta. To ale není důvod tvářit se, že vybudoval „mafiánský kapitalismus“, zatímco jsme mohli mít jiný a lepší, jen dát důvěru těm správným lidem, kteří by opravdu realizovali náš sen. Odhalované či v tomto případě připomínané korupční kauzy je třeba chápat jako plnou cenu za sen o budování kapitalismu, Klaus jen splnil to, co svým milým politickým dětem (včetně Havla) na očích viděl na počátku devadesátých let a dal jim opravdový kapitalismus — i s prvotní akumulací kapitálu, na kterou bylo potřeba „zhasnout“. Klausovi „slušní“ a protikorupční odpůrci to zpočátku chápali, to ostatně skvěle vystihuje heslo Děkujeme, odejděte: na počátku vás, špinavých neoliberálních ekonomů, bylo třeba, nyní už nepřekážejte nám, mladým, perspektivním a nezkaženým. Systém byl trvalejší než „dobré úmysly“ jeho kritiků — pokud nějaká iniciativa vznikla právě na kritice klausismu a korupčního politického stylu, který reprezentoval, buď vyvanula (jako právě Děkujeme, odejděte) nebo se změnila v obzvlášť odpuzující ukázku korupčního jednání (Unie svobody).

Sociální hnutí mají rovněž lepší věci na práci než obrozovat sociální demokracii — pokud by se do toho pustila, mohou stejně vzhledem k nepoměru svých sil a sil stranických kmotrů nanejvýš skončit jako fíkový list. To vše za příliš vysokou cenu: svoji důvěryhodnost. Největší službu, kterou mohou sociální demokracii poskytnout, je tlačit na ni zvnějšku jako na ostatní strany.

Levice potřebuje trochu víc invence, než aby jen naskakovala do předem připravených schémat z devadesátých let. Ve skutečnosti se potřebuje poučit od Drobila, Kalouska a Holešovské výzvy.

Kdo úplatky bere, kdo je dává

Co bylo důvodem úspěchu Holešovské výzvy (jakkoli to byl naštěstí úspěch jen jednorázový a krátkodechý)? Mimo jiné její lidovost, schopnost mluvit od podlahy, její skoro anarchistický paušální útok na politické strany a také propojení s národní symbolikou. Tahle kombinace přilákala i ty, pro něž byly iniciativy jako ProAlt příliš nedůvěryhodné, protože spojené s intelektuálstvím (a potažmo s jistou představou o elitě) a protože mohly vyvolávat dojem neprůhledných vztahů se sociální demokracií.

Holešovská výzva zvedla téma, které leželo na ulici a ostatní iniciativy s ním nebyly schopny či ochotny pracovat, děsily se ho a považovaly ho za „antipolitický kýč“. Vytěsnily tím jeho racionální jádro, otázku, čím jsou strany ve zkorumpovaném systému a jaký vztah mají k demokracii, vyautovala ji beznadějí (volme sociální demokracii, protože stejně nikoho jiného nemáme) nebo naivitou (vstupujme do politických stran a měňme se je zevnitř, velrybáři se idealistů zcela jistě leknou). Otevřenost vůči sociální demokracii (která se výměnou za to ani neobtěžovala slíbit zrušení reforem v případě svého úspěchu) zaplatily opoziční iniciativy nejen jistou částí své přesvědčivosti, ale také zapomenutím klíčové otázky: co s demokracií, v níž mají podíly na moci a politická rozhodnutí pořizovací náklady v řádu milionů nebo spíš desítek milionů? Tedy pořizovací náklady, které jsou pro někoho příliš moc a pro někoho jiného příliš málo?

Netřeba dodávat, že Holešovská výzva nešla k systémovým problémům a skončila u moralizování a trapné ideologie „odborníků“ a „osobností“. Ta není ničím novým, naopak. Dominuje tu už dvě dekády a jejím smutným vystižením (a snad i epilogem) se může stát výrok tribuna Holešovské výzvy Slávka Popelky: „Všechno záleží na tom, jací lidé se v daném systému dostanou k moci. Kdyby v otrokářském systému vládli čestní lidé, byl by ten systém jakžtakž dobrý.“

Netřeba rovněž dodávat, že paušální stigmatizace politiků je scestná a k otázce demokracie nás moc daleko nepřivede. Ne ovšem proto, že by „antipolitika“ byla nespravedlivá — spíše proto, že je nedůsledná. Strefovat se do politiků je atraktivní, protože se jedná o viditelné terče. Jsou často v televizi a česká veřejnost je před dvaadvacet lety příliš přeinvestovala nadějí na to, aby dnes intenzivně necítila zklamání a zhnusení. Pouhý paušální odsudek politiků ale může skončit u fašizoidního tónu či nenávistné povrchnosti, jejíž nejlepší představitelkou byli svého času Šimek s Bubílkovou v show S politiky netančím. Klíč k méně lacinému uchopení korupce nám dal její opravdový znalec z praxe, Miroslav Kalousek, když připomenul, že nejsou jen ti, kteří úplatky přijímají, ale také ti, kdo dávají. Souhlasme projednou se zlodějem, který křičí chyťte zloděje — poukazuje totiž k důležitější a méně viditelné stránce korupce. K té stránce, která by měla zajímat zejména levici — Kalousek nám totiž nabízí kritickou sociologii třídní společnosti.

Když jsme s Martinou Poliakovou psali Šok z nerovnosti o protiromských demonstracích na severu, vrátili jsme se pro vysvětlení na počátek devadesátých let. Společnost tehdy obecně přijala, že vzniknou značné sociální nerovnosti — nedokázala si domyslet, do jakých všech dimenzí života se přeloží, jak hluboko půjde propadnout a že tento propad bude moci být dědičný. Je ovšem třeba vidět i druhou stranu mince — zkraje devadesátých let, po zkušenostech s „reálně socialistickým“ státem stranických tajemníků a politické policie nebyla k dispozici silná představa o tom, že míru nebude mít nejen chudoba, ale ani bohatství, že možnost neomezeně akumulovat kapitál bude znamenat také možnost pronajímat si načerno některé podstatné funkce státu, kupovat si beztrestnost i plný servis represivních složek. Šok z korupce je rovněž šokem z nerovnosti.

Jejich Řecko — a to naše

Druhdy korupční kápo z ministerstva životního prostředí a jinak též místopředseda ODS pro oblast idejí Pavel Drobil nedávno oznámil, že v kampani do krajských voleb vytáhne pravice podruhé svůj nedávný trik: řeckou lež. Dal tím nejlepší doporučení levici, co má ve svých protestech proti vládě používat: řeckou pravdu.

Připomeňme si, co bylo podstatou bravurní manipulace Řeckem, díky níž pravice vyhrála minulé volby. Hrozba státního bankrotu byla přičtena na vrub rozpočtovému plýtvání — to pak bylo spojeno se sociálními výdaji. Na základě údajného „zneužívání“ těchto výdajů byly stigmatizovány celé sociální či etnické skupiny (nezaměstnaní, Romové), k nimž byla tato praktika přilepena. Kampaň měla své vedlejší následky, kdy notně přiživila vlnu nenávisti vůči těm nejbezbrannějším. Jistě, každý z pokryteckých politiků a novinářů, kteří tuhle zášť šířili, měl zároveň plná ústa toho, že existují „slušní nezaměstnaní“ či „slušní Romové“ a on je jen proti těm „nepřizpůsobivým“. Jak mají se ale tito „slušní“ bránit rozdmýchaným skupinovým vášním, nám nikdo z nich neodpověděl právě tak, jak nám nikdo z nich nezdůvodnil, proč považuje za vhodnou reakci na sociální problémy rozšiřovat zášť vůči těm, kdo je mají. Každopádně, byla to pravice, kdo na krizi zareagoval rozdmýcháváním třídní (a v jejím rámci rasové) zášti. Byli to reprezentanti bohatých, kdo se k moci dostal rozdmýcháváním nenávisti vůči těm nejchudším.

Chtějí-li strašení Řeckem, nechť ho mají. Tu zemi nedostalo do problémů to, že by tamní nezaměstnaní zneužívali sociální dávky, ale — vedle spekulativních útoků finančního kapitálu — především to, že je prolezlá korupcí a že v ní bohatí neplatí daně. Nastal čas přilepit zavrženíhodnou praktiku — korupci — ke skupině, která se jí dopouští. Miliony na účty politiků a politických stran opravdu nemohou posílat chudí, dělají to bohatí. Kolibříky si kupují mazánci, ne nepřizpůsobiví. A říkáme-li, že tato země je prolezlá korupcí, musíme říct i to, že se bohatí dopouštějí korupce v masovém měřítku. Je třeba, aby za to byli právem opovrhováni, aby se tímto prizmatem pohlíželo na jejich majetek a aby se hledala politická a právní opatření, jak tento majetek zpochybnit. Vznikl z valné části v době, kdy se „zhaslo“, a reprodukoval se korupcí — nyní je potřeba rozsvítit a neoprávněně získané majetky zabavovat. Případní „slušní“ bohatí mají mnohem víc možností a prostředků k očistě svého jména, než měli a mají oni s pohrdáním a podezřením uvádění „slušní Romové“ a „slušní nezaměstnaní“.

Je zároveň nutné diskutovat o definici korupce. Je-li jím poškozování veřejného zájmu ve prospěch soukromého zisku, musí pod korupci spadat nejrůznější „daňové optimalizace“. Je třeba je pochopit jako to, čím jsou: jako snahu nesplatit veřejné náklady na soukromé podnikání, tedy jako krádež. Lidové noviny nedávno zjistily to, co v jiných zemích zjišťují různé hnutí proti škrtům — tedy že z dvaceti největších boháčů má sídlo svých firem na českém území pouze sedm z nich. Zbylé ulívají své peníze jinam.

Požadavek na domácí zdanění musí znít jasně. A bez nacionalismu. Je třeba slušně říct: Pánové, pokud skutečně zaměstnáváte tolik kyperských či nizozemských zaměstnanců, a využíváte tak vzdělání, které jim poskytly jejich společnosti, tamní infrastrukturu a podobně, je zcela v pořádku, pokud daníte poměrnou část svých zisků v jejich zemích. Není-li tomu tak, je třeba dívat se na vás jako na zloděje, kterými jste. Dvojnásob to platí vzhledem k tomu, že jste zloději a vyděrači: tak dlouho jste vyhrožovali odchodem ze země, až jste si vybojovali absurdně nízkou a nespravedlivou rovnou daň. Ani ta vám nestačila.

Důvod k pohrdání

Zatímco nezaměstnaní či sociálně vyloučení nepředstavují komunitu, které by šlo přisuzovat kolektivní zodpovědnost o nic větší, než trosečníkům, kteří ztroskotají na stejném ostrově, bohatí se sami přihlásili o moc, a tím i o zodpovědnost. Nejsou ovšem jediní — to samé platí o novinářích.

Básnířka Markéta Hrbková před pár dny vyvolala rozruch, když označila novináře z Respektu za „krysy“ a připomněla listopad 89, který prohlásila za analogickou situaci pro dnešek a v níž se prý udělala zásadní chyba, že režimní novináři nebyli voláni ke zodpovědnosti. Slova Markéty Hrbkové byla nemístná — přirovnávat jakéhokoli člověka ke kryse silně zavání a hrozit komukoli vyvozováním zodpovědnosti po revoluci působí tragikomicky. Nejkrásnější revoluce jsou ty velkorysé — a neúspěšnější ty, které se místo rekriminací minulosti věnují problémům budoucnosti. Východiska Markéty Hrbkové jsou ale zcela pochopitelná a v požadavku vyvozovat zodpovědnost z chování novinářů má kus pravdy. Je ovšem třeba nenechávat to na budoucnost, ale naopak začít hned. Zodpovědnost novinářů za stav veřejné diskuse je třeba vyvozovat pohrdáním vůči jejich práci. Za stav veřejné debaty v této zemi, za šíření zášti, za polovzdělaný verbální smog si zaslouží stejně nebo více pohrdání jako politici. Pohrdání je samozřejmě třeba rozdělovat spravedlivě — pokud je někdo dobrý investigativní žurnalista, poctivý zprávař nebo myslící komentátor, má dost možností se z tohoto paušálního odsudku vymanit. Ten by ale vzhledem ke kvalitě českých médií měl být východiskem. Tak jako u bohatých a politiků nás i u novinářů okolnosti opravňují k presumpci viny, nikoli neviny při hodnocení jejich práce.

Odsudek není pozitivní program — nastal ale čas přestat údery pouze přijímat. Jen pokud je začneme vracet, můžeme uspět a formulovat alternativu demokratického a sociálně spravedlivého uspořádání společnosti poté, co krize provedla praktickou kritiku konceptu ekonomického růstu.