Před protesty proti vládě stojí dilema: buď se zopakuje to, co už z protivládních protestů známe, a nezaujmou. Nebo se přejde na rétoriku protikorupčního populismu a zapomene na to, proč se původně lidé na náměstích sešli. Máme třetí možnost?

Heslo Stop vládě nestačí. Odhalování stále nových podob korupčního systému je něco, co mohou blížící se protesty jen těžko obejít. Korupci je ovšem třeba pochopit jako součást zprávy o společnosti, ne jako vydělitelné a nadřazené téma. Protesty nevyzní, budou-li pouhou kritikou reforem a vládního kabinetu. Ještě větší škoda by ale byla, kdyby se na povahu reforem zapomnělo a opět se sklouzlo k moralizování o „mafiánském kapitalismu“, neboli k pohádce o zlých korupčnících, kteří nám ukradli náš kapitalistický sen. Korupční systém totiž není vada na jeho kráse, ale plným účtem, který za něj platíme (a Klaus není v tomto smyslu jeho kazisvětem, ale důsledným účetním). Protest bude účinný v té míře, v níž hněv na korupci nasměruje k pochopení povahy společnosti, která se tu před dvaadvaceti lety začala budovat. Téma korupce nesmí být řešeno izolovaně, ani vést k paušálním výlevům morální kritiky. Je třeba je spojovat s dalšími tématy: daňové úniky (a „optimalizace“), sociální rozdíly, legitimita soukromých majetků. Nastal zkrátka čas, aby levice strašila Řeckem.

Plná cena snu

V posledních týdnech se znovu jako na jevišti připomněly tři klíčové korupční kauzy posledních let. V soudní síni sehrávají nahrávkové divadlo přátelé i bývalí přátelé Víta Bárty („Tohle je největší místnost, kterou tu mají? Tak malou nemám ani pracovnu,“ prohlásil Bárta po vstupu do soudní síně). Důsledky toho, že plzeňská práva před časem ovládla mafiozní chobotnice, pocítili s několikaletým odstupem jejich studenti. A konečně kolibřík s mazánkem nám dali svými nahrávkami a jejich dopravní dohrou nahlédnout do duše té frakce české buržoazie, která po léta ovládala české hlavní město. Symbolicky se tak či onak nitky sbíhají u prezidenta republiky. Ten varuje před nedozírnými následky a nelení tu kritizovat soud, který odkrývá poměry u véček, tu média, která zveřejnila nahrávku jeho pražského milce.

To snadno může vést a některé autory také vedlo k obnovení protiklausovského reflexu z devadesátých let. Tak Jakub Patočka ve svém článku Dobešovo rozhodnutí o plzeňských právech je třeba proměnit v dar mluví opět o „mafiánském kapitalismu“ a vyzývá k jakési jednotné frontě „od ProAltu po Respekt“, která smete Dobeše. V textu Buď milost pro Janouška, anebo systémovou změnu popisuje autor ODS jako mafiózní organizaci (patrně vcelku právem), naopak sociální demokracie je vnímána jako naděje, již si občanská společnost bude muset z korupčních chapadel vybojovat.

Je jistě pravda, že je třeba pochopit korupci jako systém a Klaus patrně představuje jeho hlavního architekta. To ale není důvod tvářit se, že vybudoval „mafiánský kapitalismus“, zatímco jsme mohli mít jiný a lepší, jen dát důvěru těm správným lidem, kteří by opravdu realizovali náš sen. Odhalované či v tomto případě připomínané korupční kauzy je třeba chápat jako plnou cenu za sen o budování kapitalismu, Klaus jen splnil to, co svým milým politickým dětem (včetně Havla) na očích viděl na počátku devadesátých let a dal jim opravdový kapitalismus — i s prvotní akumulací kapitálu, na kterou bylo potřeba „zhasnout“. Klausovi „slušní“ a protikorupční odpůrci to zpočátku chápali, to ostatně skvěle vystihuje heslo Děkujeme, odejděte: na počátku vás, špinavých neoliberálních ekonomů, bylo třeba, nyní už nepřekážejte nám, mladým, perspektivním a nezkaženým. Systém byl trvalejší než „dobré úmysly“ jeho kritiků — pokud nějaká iniciativa vznikla právě na kritice klausismu a korupčního politického stylu, který reprezentoval, buď vyvanula (jako právě Děkujeme, odejděte) nebo se změnila v obzvlášť odpuzující ukázku korupčního jednání (Unie svobody).

Sociální hnutí mají rovněž lepší věci na práci než obrozovat sociální demokracii — pokud by se do toho pustila, mohou stejně vzhledem k nepoměru svých sil a sil stranických kmotrů nanejvýš skončit jako fíkový list. To vše za příliš vysokou cenu: svoji důvěryhodnost. Největší službu, kterou mohou sociální demokracii poskytnout, je tlačit na ni zvnějšku jako na ostatní strany.