Václav Bělohradský publikoval v poslední době několik textů, jejichž poselství lze shrnout takto: korupce je patologie a udělat z ní politický program je stejná demagogie, jako jsou sliby vyřešit naše problémy antipoliticky. Boj s korupcí zastírá, že politické strany nikdy netvoří ideální jedinci a že demokracie obsahuje i špínu.

Politika napadená virem „boje s korupcí“ se stává terčem nereálného volání po výměně zkorumpovaných politických elit za nějaké jiné, lepší, a stává se tak živnou půdou pro nedemokratické tendence. Je-li boj s korupcí povýšen na boj o čistotu politiky, může vydláždit cestu v lepším případě k „berlusconizaci“, v horším případě k diktaturám.

To, co se nazývá korupce v České republice, je podle něj ve skutečnosti rozsáhlá a rozvětvená subkultura, s hlubokými kořeny v minulosti, legitimizující pojetí politiky jako distribuce privilegií na základě tichých dohod mezi kmotry a jejich klienty. Z toho plyne, že pro politika je snazší získat konsensus nabídkou privilegií než pravidel.

Bělohradský tvrdí, že boj s korupcí je jednou z těch falešných otázek, s jejichž pomocí populisté přesměrovávají „tekutý hněv lidu“ od systému k jeho obětem. Pravdivou otázkou není moc oligarchie kmotrů obcházet pravidla; pravdivou otázkou podle něj je, co jsou pravidla v současné společnosti a jestli to, čemu liberální demokraté v minulosti říkali „pravidla“, ještě vůbec může existovat.

Globální kapitalismus totiž podle Bělohradského značně zproblematizoval hranici mezi pravidly, která v liberální demokracii zaručují všem hráčům stejnou svobodu volit mezi možnostmi, a „tahy“. Například v šachu sice existuje nekonečno možných tahů, ale všechny se pevně odvíjí od malého množství jasných pravidel.

V globálním kapitalismu se hranice mezi pravidly a tahy rozplývá, a s ní i hranice mezi legálním a nelegálním jednáním, protože epocha globalizace redukuje stát (legalitu), otevřený veřejný prostor (legitimnost) a kulturu (kritické svědomí) na pouhé nástroje bio/symbo/logické moci globálního kapitálu.

Ondřej Štindl v polemice s Bělohradským namítl, že se v Bělohradského argumentaci skrývá utopičnost, která spočívá v přesvědčení, že pravidla, tak jak jsou dnes nastavena, nelze dodržovat, a v široké diskusi by tudíž měla vzniknout pravidla nová.

Bělohradský odpovídá, že Štindl, spolu s velkou částí české „morální pravice“, osciluje mezi dvěma póly: potřebou zjednodušit si svět nezpochybňováním „již existujícího“ a zároveň hlubokou nedůvěrou k „vydiskutovaným“ pravidlům, tedy k demokracii pojaté jako permanentní společné rozhodování všech o všem.

Štindlův poukaz na „utopičnost“ tezí Bělohradského se ovšem nezdá být nesen „hlubokou nedůvěrou“ k vydiskutovaným pravidlům. Spíše je nesen zásadní pochybností nad tím, že by taková pravidla, pokud by v diskusi jako nějaký nový normativní rámec vůbec vznikla, mohla vejít v platnost.

Je-li hlavním viníkem rozmazání hranice mezi pravidly a tahy, mezi legálním a nelegálním jednáním, globální kapitalismus, pak, dovedeme-li Bělohradského argument do důsledků, by nová pravidla buď musela mít planetární rozměr, nebo by lokální společenství, v nichž by platila, musela být nějak od „tahů“ globálních hráčů izolována. Popřípadě bychom museli zrušit (globální) kapitalismus.

Obloukem se tak vracíme k hlavnímu problému epochy globalizace, jímž jsou rozevírající se nůžky mezi ekonomickou, technologickou a vědeckou globalizací na jedné straně a pomalým tempem globalizace politiky a občanské společnosti na straně druhé. Je to právě globální nadvláda ekonomiky nad politikou, globálních finančních trhů a korporací nad chřadnoucími politickými arénami národních států, co působí nerovnováhu mezi „pravidly“ a „tahy“, v kterémžto kontextu může boj s korupcí vskutku působit buď jako naivita, nebo jako populismus.

Bělohradského argumentace bude ovšem v tomto kontextu dávat smysl pouze za předpokladu, že na jím postulovanou „pravdivou“ otázku („co jsou pravidla v současné společnosti a jestli to, čemu liberální demokraté v minulosti říkali pravidla, ještě vůbec může existovat“) odpovíme spolu s ním, že pravidla jsou v globálním kapitalismu skutečně už rozmazaná do té míry, že mizí hranice mezi legálním a nelegálním jednáním.

Je to ale tak? Doopravdy epocha globalizace redukuje stát (legalitu), otevřený veřejný prostor (legitimnost) a kulturu (kritické svědomí) na pouhé nástroje bio/symbo/logické moci globálního kapitálu, jak tvrdí Bělohradský, nebo přece jen existuje v liberálních demokraciích na úrovni národních států ještě stále určitá míra autonomie jak politiky, tak občanské společnosti?

Dalo by se totiž namítnout, že navzdory globálnímu kapitalismu, který má tendenci přizpůsobovat pravidla hry vytvořené státy svým globálním tahům, různé státy si dokážou s (globálním) kapitalismem poradit různými způsoby.

Občané skandinávských států, Nizozemska, nebo třeba Německa, docela jistě nemají stejně silný pocit jako třeba občané jihoevropských nebo jihoamerických zemí, popřípadě současného Česka, že se legalita, legitimnost a kritické svědomí v jejich státech proměnily v pouhé nástroje moci globálního kapitálu. A rozhodně více věří tomu, že s korupcí nejen lze, ale má smysl bojovat, a to i politicky.

Bělohradský má nepochybně pravdu, že „boj s korupcí“, povýšený na ústřední téma, je často nebezpečná demagogie a osvědčený nástroj všech populistů. Na druhou stranu, jakkoliv korupce je i „společensko-kulturní“ faktor, závislý na tradicích té které země, korupci může výrazně omezit i správně nastavený právní rámec, který se vytváří, jak jinak, v legislativním, tedy vlastně v politickém procesu.

Tvrdit, že takto nastavená pravidla stejně nakonec podlehnou tlaku globálního kapitálu, který si vytváří svými globálními tahy pravidla vlastní, a de facto účinnější, znamená nejen rezignovat na základní premisy liberální demokracie, jako jsou spravedlnost a vláda zákona, ale také jednoznačně nadřazovat „kulturu“ (globálního kapitalismu nebo národních společenství) institucím. Máme ale dostatek „důkazů“, že taková situace už nastala?

Navíc diskuse o možných nových pravidlech, například v kontextu deliberativní demokracie, nijak nevylučuje snahy o institucionalizaci účinnějších pravidel v rámci existujícího systému. Zejména liberální levice by měla být schopna diskutovat jak o změnách v rámci existujícího systému, tedy o „humanizaci“ (globálního) kapitalismu a „demokratizaci“ demokracie, tak o změnách systému samotného.

A je zde ještě jeden důležitý aspekt celé věci. Zatímco korupce existovala odjakživa ve většině lidských společenství, systémová korupce, tedy vlastně masové rozkrádání státních prostředků, spojené s privatizací politiky, veřejného prostoru a státní moci, je až projevem globálního kapitalismu.

Uznáme-li, že zrušení (svržení) globálního kapitalismu nebo nastolení zcela nových pravidel hry není v současnosti realistické, pak nezbývá než se pokoušet „bojovat“ s korupcí v rámci „systému“. Může tak činit občanská společnost, ale i politické strany.

S podezřením bychom se samozřejmě měli dívat na ty strany, které si z „boje s korupcí“ udělají hlavní téma, nebo na ty, které mají tendenci na konkrétní protikorupční opatření ve svých programech zapomínat hned po volbách. Ostatní iniciativy, občanské i politické, bychom měli vítat.

V Manifestu radikálního liberalismu i v manifestu Občané proti korupci se zdůrazňuje, že systémová korupce je utajený státní převrat, protože místo politiků zvolených občany rozhodují zákulisní oligarchie. Není důvod si to nechat líbit. A bylo by kontraproduktivní tvrdit, že každý „boj s korupcí“ je demagogie nebo že odvádí pozornost od důležitějších věcí.