Dobešovo rozhodnutí o plzeňských právech je třeba proměnit v dar

Pokud hnutí za svobodu vysokých škol nyní vyhlásí okupační stávku s požadavky okamžité Dobešovy rezignace, potvrzení verdiktu akreditační komise o plzeňských právech a ukončení tak zvané reformy, veřejnost bude na jeho straně.

Jakub_cb

Jakub Patočka

11.03.2012 12:38

Bráno z čistě věcného hlediska je rozhodnutí ministra školství Josefa Dobeše prodloužit akreditaci plzeňské právnické fakultě nebetyčnou drzostí, která zase o stupeň zvyšuje meze bezostyšné svévole státní moci. Ovšem bráno z hlediska politického, je to čin, který svou očividnou přemrštěností navozuje situaci skýtající reálnou šanci konečně se zdejšími poměry prospěšně otřást.

Plzeňská právnická fakulta se stala tak výmluvným příkladem zkorumpovanosti současných českých veřejných poměrů, že vstupuje do pořekadel. „Titul z Plzně“ je něco jako „jitrnice, jakou svět jaktěživ neviděl“ z pohádky Obušku, z pytle ven. Pojem „plzeňská práva“ se jako „chilské pero“, „odklon“ či „tunel“ přiřadil mezi specifické výrazové prostředky charakterizující argot mafiánského kapitalismu, v jehož éře žijeme.

Je všeobecně známo, že s právnickým vzděláním se v Plzni obchodovalo jak na bazaru. Martin Marek zde na počátku tohoto týdne podrobně a přesvědčivě doložil, že namísto vyvození odpovědnosti, potrestání viníků a odebrání všech pochybných titulů, což by byly kroky, které by musela provést každá země se základním povědomím o právních základech svého státního zřízení, se tu ve skutečnosti náprava jenom předstírala a všechny nepravosti v Plzni posud kvetou, byť snad už ne tak křiklavě, dál. Těžko říct, jak ještě výmluvněji by se dalo doložit, že právnická fakulta v Plzni ani dnes není institucí řídící se zásadami právního státu či svobodných akademických obcí, ale zásadami podsvětí, než jak se to podařilo ve zmíněném rozboru Martinu Markovi.

Poté, co Josef Dobeš v pátek vydal svévolné rozhodnutí, jimž popřel stanovisko akreditační komise, Martin Marek na něj podal trestní oznámení s podezřením, že se dopustil trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Zákon o vysokých školách totiž výslovně uvádí, že ministerstvo školství akreditaci neudělí, jestliže „akreditační komise nevydala souhlasné stanovisko“. (Trestní oznámení Martina Marka připojuji na konec tohoto komentáře jako dokument.)

V zápětí po té, co ministr Dobeš vydal své podle všeho nezákonné rozhodnutí, za které lobovala iniciativa plzeňských pravicových studentů, z nichž někteří v minulosti vystupovali i jako aktivisté protofašistické organizace D.O.S.T., se objevily na sociálních sítích výzvy k násilí proti Martinu Markovi, jejichž zjevným cílem je tohoto důsledného a občansky statečného muže zastrašit.

Například na facebooku jistá Mariana Pítrová napsala: „A já už to po těch měsících nevydržím... Takže znáte někdo dva veliký Ukrajince, který by si chtěli přivydělat? Založíme sbírku na zbití MM. Já tam klidně přispěju. Teď nevím, jestli jsem návodce nebo organizátor:)“ Při úrovni plzeňského vzdělávacího zařízení nepřekvapí, že si jeho frekventantka není přesnou klasifikací své úlohy při páchání zamýšleného trestného činu jista, ale věřme, jí v této věci udělá jasno soud, pokud mu tedy alespoň prozatím nebude předsedat některý z jiných absolventů fenomenální plzeňské instituce, v níž evidentně gaunerský stát vychovává své dorostence, aby mu v budoucnu loajálně obstarávali fíkový list legality.

A jelikož se jedná o právní rámec fungování státu, není tu pouze bezvýznamným detailem motiv, na nějž upozornil Petr Pithart: ministr Dobeš nezákonně prodlužující existenci upadlé instituce nemá ve své funkci z hlediska ducha i litery Ústavy České republiky už co pohledávat: když ministerský předseda přinesl na Hrad návrh na ministrovo odvolání, prezident ho neměl z ústavy právo nepřijmout.

Spor o plzeňská práva je tak dnes skutečně prazákladním konfliktem o to, v jaké zemi budeme žít. Pokud by tu nadále měla působit plzeňská právnická fakulta předstírající, že se polepšila, postavená na nezákonném rozhodnutí ministra, který sám ve své funkci působí protiústavně, těžko uhadovat, kde přesně by se měla zastavit plíživá proměna České republiky v dosud nepojmenovaný typ státního zřízení charakterizovaného institucionalizací zločinu a neschopností takřka v ničem kloudně sebe sama spravovat.

Když Andrej Babiš ve výroku, jimž zahájil svou politickou kariéru,  přirovnal české země k Palermu, všichni jsme rozuměli, o čem mluví,  a není důvod pochybovat, že právě on oplývá dostatkem empirických zkušeností, aby to mohl posoudit. Ale přesto se nejedná o výrok přesný. Při míře specifického typu ctností, jež vyznává sicilská Cosa Nostra, nemůžeme předpokládat, že by lidé jako Václav Klaus, Vít Bárta nebo Josef Dobeš byli v Palermu ještě mezi živými.

Do očí bijící nestoudnost Dobešova rozhodnutí ve věci akreditace plzeňských práv vzbuzuje ale natolik všeobecné pobouření, že se tu naskýtá jedinečná příležitost k opravdu principiálnímu střetu, v němž má občanská veřejnost výjimečně dobré šance nad zpupnou státní mocí zvítězit. Z následujících důvodů.

Není snad téma, k němž by mohla nyní u nás vzniknout tak široká občanská aliance, s jistou nadsázkou řečeno, „od ProAltu po Respekt“.  Názor, že v této věci není kam ustupovat a legitimní jsou tudíž i důrazné prostředky občanské neposlušnosti, získá snadno široké zázemí, akcím by vyslovovala podporu velká část parlamentní politiky, patrně včetně části koalice, i rozhodující část elity občanské veřejnosti. A konečně: Týden neklidu vytvořil na univerzitách aktivistické podhoubí, na kterém lze nyní stavět. Čipernější segment občanské veřejnosti, nežli jsou studenti, se u nás dnes nevyskytuje.

Ministr Josef Dobeš se nejpozději během nedávného Týdne neklidu proměnil v nejslabší článek současné vládní koalice. Málokdo pochybuje, že v postupně se obměňující vládě, v níž se snad do konce funkčního období vymění úplně všichni, je po Jiřím Besserovi, Pavlu Drobilovi, Ivanu Fuksovi, Vítu Bártovi, Martinu Kocourkovi, a Radku Johnovi dalším na řadě právě on. Rozhodnutím ve věci plzeňských práv je na nejlepší cestě stát se českou obdobou slovenské Gorily, či symbolickou figurou jako Miroslav Štěpán v roce 1989.    

Zdaleka ne každá situace je revoluční, ale nastane-li, je fatální chybou to nerozpoznat a nevyužít jí. Iniciativě Za svobodné vysoké školy se tu nabízí jedinečná, dost možná neopakovatelná příležitost, vyvolat principiální střet, v němž může mnohem snáz vysvětlovat i své obecnější požadavky. Prováhá-li ji, Dobeš může padnout dřív, ze zdánlivě jiných důvodů a potenciál k tak široké mobilizaci veřejnosti pomine.

Je třeba jednat rychle a velkou pozornost věnovat zvoleným prostředkům: ty musí být dostatečně rázné, aby je jejich adresát zaznamenal a musel se jimi zabývat. Demonstrace po kůži vládních hrochů splynou jak jarní deštík po mladém listí. Zdrojem moci v demokratické společnosti jsou lidé a je třeba, aby se podle toho opět začali chovat. Přestává-li moc naslouchat argumentům, neřídí-li se vlastními zákony, ba ani ústavou, pak jsou akce občanské neposlušnosti, tedy nenásilného nezákonného odporu, legitimní.

Pokud by byť jen část vysokých škol nyní vyhlásila časově neomezenou okupační stávku alespoň se třemi minimálními požadavky: za prvé bezpodmínečná rezignace ministra Dobeše, za druhé potvrzení verdiktu akreditační komise o plzeňské právnické fakultě, za třetí ukončení příprav reforem zbavujících vysoké školy akademických svobod, získají s velkou pravděpodobností podstatnou většinu veřejnosti na svou stranu a budou mít reálnou možnost uspět.

Principiálním stanoviskem k plzeňským právům by také akademické obce daly najevo, že zájem obecný nadřazují zájmu stavovskému: vždyť čím jiným jsou plzeňská práva nežli vypouklou karikaturou stavu, který by měla navrhovaná reforma vysokého školství navodit? Plzeňská práva jsou školou, v níž se věru ve zvýšené míře projevil vliv trhu a politiky, tedy přesně toho, co prosazovaly návrhy reformy vysokých škol už v čase vlády Mirka Topolánka.

O vedlejších příznivých účincích případné studentské stávky pro obdobné snahy jiných ohrožených částí české společnosti se teď není třeba podrobněji rozepisovat, ale je vhodné podotknout, že meze imaginace občanské veřejnosti o tom, co je a co není možné, se v takovýchto konfrontacích proměňují skokově. Studenti nyní opravdu mohou českou veřejnost doučit velice potřebnou dovednost, kterou jsme pozapomněli: domáhat se svých práv důslednými a důraznými protesty.

Jak na podnose se tu nabízí šance proměnit Dobešovo skandální rozhodnutí v dar. A bylo by hrubou chybou jí nevyužít.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Tři body Neděle, 11.Března 2012, 22:55:53

jsou v zásadě dobré. Míra ignorance a sebejistoty rozhodujícího ministra je šokující, nelze od něj čekat nic dobrého s výjimkou jeho odchodu. Myslím, že druhý bod měl být zaměřen spíše na podporu nezávislosti Akreditační komise než na konkrétní stanovisko AK a třetí bod by neměl odmítat reformu vysokého školství jako takovou, ale požadovat novou diskusi o principech, které nemohou být manažérské a tržní - podle toho je vidět, že ministr školství neví vůbec nic o fungování vysokých škol ani o fungování AK.

Samozřejmě záleží na studentech i učitelích na vysokých školách, nicméně ústup v této situaci by měl zničující a devastující účinky.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.