V květnu roku 1846 píše Havlíček na adresu kvality žurnalistiky: „Veškeré zemi hlásá se obšírně, jakou sukni která herečka v kterém kuse na sobě měla, kolik lamp bylo rozsvíceno. Jaké ale světlo v zemi svítí, na to se nedbá.“

To mně vytanulo na mysli při čtení pravicových komentátorů s ohledem na současné krizové dění. Tak například Bohumír Doležal uvádí v Lidovkách v článku Hnutí rozežraných: „To, co je v dohlednu, je, že tempo žranice pod praporem sociálního státu se bude muset trochu zmírnit.“

V západní Evropě zuří ve veřejnoprávních médiích debata o tom, jestli kapitalismus není v posledním tažení, o tom, že nezkrocená hamižnost bankéřů uvrhla svět do obrovské krize, ale v Čechách se ukolíbáváme v pravicově zamořených médiích pohádkami o tom, že všechno zavinil přebujelý sociální stát, nebo dokonce, jak nás krmí hradní super ega, že „všechno způsobila přehnaná regulace státem“.

Přičemž sociální výdaje našeho státu jsou pod evropským průměrem, USA je v sociálním zabezpečení na úrovni afrických zemí, v Čechách rozkrade mafie politiků a byznysmanů zhruba 100 miliard ročně (nekrást, tak máme vyrovnaný státní rozpočet), v Řecku dluží zámožné vrstvy zhruba 40 miliard euro na vykázaných a nezaplacených daních a daňové podvody činí v Řecku dalších asi 50 miliard a navíc se mezi politiky a byznysmany provozují podobné praktiky jako u nás. Kromě toho je Řecko ve výdajích na zbrojení na 5. místě na světě a v minulých letech dosahovalo záporné HDP. Týdenní pracovní doba je v Řecku delší než například v Německu. Na druhé straně nutno vidět západoevropské banky, které až přespříliš rády půjčovaly nalomenému Řecku za 20 % úrok s tím, že věděly, že při insolvenci dlužníka zaskočí stát nebo EU.

V zemích jako je ta naše, kde „média podávají národu jako dítěti řehtačku, aby na nic důležitějšího nemělo kdy“ (opět Havlíček), národ dvacet let přikyvuje pravicovým báchorkám o zlém státu, daních jako trestu, sociálních vyžíračích a nadšeně platí u lékaře. Na Západě už mají lidé tohoto „způsobu kapitalismu“ dost. Díky otevřeně diskutujícím médiím se již dozvěděli o tom, že američtí bankéři prakticky rozdávali hypotéky bez jakéhokoliv zajištění, na takové hypotéky vydali "cenné papíry" a prodávali je ve stomiliardových objemech ostatním bankám. Zaručeně seriozní ratingové agentury (šéf Standard and Poors byl poradce G. W. Bushe) ohodnotily tyto papíry tou nejlepší bonitou, neboli AAA. Když vše prasklo a banky se podívaly do svých sejfů, zjistily, že tam mají jen haldu potištěných papírů. Zkrachovala zajišťovna cenných papírů Lehman Brothers a pak propukla celosvětová panika. Ti, kdo měli insiderské informace o stavu bankovního systému, si předem koupili papíry na krach bank nebo eventuálně různých giga firem a vydělali sta miliony. Zadlužení lidé nestihli prodat své domy, protože cena nemovitostí skokově spadla. Žně měli exekutoři. V roce 2009 to vypadalo, že je konec světa. Aby občané nepřišli o své celoživotní úspory, musel zaskočit byznysem tolik proklínaný stát. Heslo neoliberalismu je stále stejné: Dokud nám kšefty jdou, tak se nám do toho státe nepleť. Ale když po těch podvodech začneme krachovat, musíš nás zachránit. Anebo necháme zkrachovat všechno. Privatizace zisků, socializace ztrát.

Kapitalismus by sám o sobě nebyl špatný systém. Je však zapotřebí nového nastavení. Jak v byznysu, tak v politice. Zhruba od 80. let minulého století docházelo k tomu, že byznys se pozvolna globalizoval, zatímco politika zůstala v národních hranicích. Byznys rozmetal právní rámec, jímž byl dříve svazován a naprosto zdivočel. Získal obrovskou ekonomickou moc, kterou používá při prosazování svých zájmů u vlád a parlamentů. Politika je dnes koupena byznysem, který si pomocí lobbingu vynucuje změny legislativy. Změkčováním zákonů ve prospěch byznysu, které prováděly vlády Thatcherové, Reagana, Clintona a později Bushe juniora, došlo k emancipaci byznysu v takové míře, že byznys svou divokou a ničím nespoutanou chutí po zisku, ohrožuje celý systém. Tak například Clinton zrušil zákon o bankovnictví, který striktně odděloval retailové banky od investičních, čímž se z kdysi seriozních bankovních ústavů, které sloužily úvěrování průmyslu, vytvořila kasína, žijící svým vlastním životem. Nikoli vytváření hodnot výrobou, ale hazardní hry na burze dnes přinášejí skutečný zisk. V dnešním kasinu můžete sázet na všechno. Dokonce i na to že firma nebo nějaká země zanikne nebo zkrachuje. Perverze zachvátila všední den. Pronikla i do jazyka. V dřívějších dobách navozovalo slovo banka pocit solidnosti a určité nudy. Bankéř byl úředníček, který se hnidopišně a seriozně věnoval svým číslům a zaslechl-li slovo riziko, otřásl se hrůzou. Dnes se investiční bankéři tímto slovem uvádějí do jakéhosi vytržení. Příkladem může být onen londýnský makléř, který denně sní o tom, že euro, ne-li celý svět, zkrachuje a on na tom vydělá (ZDE).

Nikoli „Hnutí nenažraných“, jak říká Doležal, nýbrž hnutí „Nenažraných bankéřů a politiků“ by byl správný titulek článku. Z toho důvodu také žádají demonstranti ze skupiny kritiků globalizace Attac, z ekologických a lidskoprávních organizací omezení moci finančních trhů, uzavření daňových oáz a zavedení daně z finančních transakcí po celém světě. A kromě toho požadují zavedení sociálních a ekologických standardů a demokratických práv. Jsou zajedno v tom, že dluhová krize nesmí být nadále zneužívána pro sociální demontáž a přerozdělování zespoda nahoru.

„Anglosaský model žalostně zkrachoval,“ píše americký ekonom Nouriel Roubini. „Abychom stabilizovali tržní ekonomiku, musíme vytvořit správnou rovnováhu mezi veřejnými službami a trhem. To znamená opustit anglosaský model deregulovaných trhů a kontinentální model deficitních sociálních států. Dokud nebude znovu nalezena rovnováha mezi trhem a státem, budou protesty z roku 2011 stále tvrdší, až nakonec způsobí politickou nestabilitu a naruší dlouhodobý růst.“

Oblíbenec Václava Klause, jeden z otců neoliberální věrouky, Friedrich Hayek píše v roce 1944 v Cestě do otroctví, že myšlenky labouristů o sociálních podporách a obecně o sociální politice se podobají myšlenkám, které v Německu vytvořily atmosféru, v níž se mohl uchytit nacismus. Odhlédneme-li od faktu, že sociální myšlenky přivodily po válce stabilitu, prosperitu a kulturní rozvoj nejen Británii, ale celému průmyslovému světu po třicet let, je půvabné, že sledujeme-li výsledky třicetiletého působení Hayekovy teorie v praxi, vidíme, že okleštění sociálních a jiných podpor, zběsilá privatizace, daňové dárky pro koncerny, změkčení regulačních zákonů v průmyslu a bankovnictví, gigantický nárůst nerovnosti mezi bohatými a chudými, přivedl svět na pokraj finanční katastrofy a riziko příchodu totalitních ideologií se právě těmito myšlenkami zvýšilo!

Nedávno uveřejněná čísla ze zprávy rozpočtového výboru amerického Kongresu dokládají, že v období let 1997 až 2007 došlo k růstu čistého příjmu jednoho procenta (!) nejbohatších domácností o 275 procent, zatímco příjmy nejchudších dvaceti procent rostly o pouhých osmnáct procent. Právě to měli demonstranti z hnutí Okupuj Wall Street na mysli, když nesli plakáty s nápisem „My jsme těch 99 %.“ Neboli jsme ti, jimž se daří stále hůře, protože nepatříme mezi to jedno procento vyvolených. Pan Doležal si ani nedal práci, aby pořádně dohledal fakta a na adresu okupantů Wall Streetu prohlásil: „Nemohu si odpustit podezření, že míra kraválu v případě tohoto hnutí poněkud přesahuje jeho faktickou sílu. Když v New Yorku křičeli ´je nás 99%´, bylo to mírně řečeno přehánění.“

V zemích, kde již přes třicet let vládne věrouka sobectví a bohatnutí jen pěti procent obyvatel na úkor zbytku společnosti, lze pozorovat nárůst závažných sociálních jevů, které jsou popsány v knize Spirit Level sociologů Richarda Wilkinsona a Kate Pickettové. Autoři poukazují na skutečnost, že v důsledku prohlubující se majetkové nerovnosti mezi bohatými a chudými došlo v Mekce neoliberálního učení, ve Spojených státech a Británii, k dramatickému nárůstu zločinnosti, duševních chorob, drogové závislosti a snížení průměrného věku (grafy duševního zdraví, zločinnosti, drogové závislosti). Nikoliv tedy bohatství země, ale co možná největší rovnost zajišťuje bezpečí a zdraví obyvatelstva. Autoři ve své knize uvádějí: „Vztah mezi nerovností, špatným zdravím a sociálními problémy je příliš silný na to, než abychom ho mohli přičítat náhodě.“ Nejlepší hodnoty má téměř vždy Japonsko a skándinávské země (vysoké daně, rozsáhlý sociální systém), na nejnižší příčce se umísťuje Británie se Spojenými státy (zavedení nejtvrdších neoliberálních přístupů, deregulace, nízké daně, minimální sociální systém) a někde uprostřed jsou Kanada, Austrálie a Střední Evropa.

Z toho vyplývá potřeba změny nastavení systému.

1. Zavést celou škálu daní a spravedlivější rozložení daňové zátěže, aby stát mohl dále poskytovat veřejné služby v potřebné míře. Představitelná je daň z burzovních transakcí, daň z luxusu, progresivní daň právnických osob, daň dědická
2. Změnit financování politických stran tak, aby nebyly rukojmí byznysu. Například financování volebních kampaní pouze státem, při stanovení určité paušální sumy. Zrušit sponzorování soukromých subjektů.
3. Regulovat zdivočelý bankovní systém a oddělit klasické bankovnictví a investiční. Zavést státní kontrolu ratingů.
4. Zavedení prvků přímé demokracie do rozhodovacích procesů například využitím internetu.
5. V EU provést větší integraci a zavést celoevropská ministerstva, vytvořit evropské daně, aby se zabránilo daňovému vydírání ze strany soukromých firem, což vede k likvidaci sociálního státu.

Ferdinand Peroutka v roce 1956 píše, že hlavní, nepozorovaně rostoucí, ale rozhodující politika není tvořena politiky, nýbrž dobrým nebo špatným stavem národa. Je to podle něj nejkolektivnější, na všechny hlavy, ruce a srdce rozdělené dílo.

Tento „stav národa“ neboli uvědomění skutečného stavu věcí veřejných, zájem o to, v jakém prostředí žiji, kultivovanost, soucit s trpícími je na vyšší úrovni na Západě než u nás. Kromě jiného také díky otevřeným, osvícenějším a sociálnějším médiím. Proto myslím, že změna konfigurace systému přijde právě odtud. Češi budou opět jedni z posledních, kteří přehodí výhybku k jinému myšlení.