Od nástupu Nečasovy vlády na jaře předloňského roku je mezi jejími čtrnácti členy již šest nových. Patnácté místo pro ministra obhospodařujícího školství, mládež a tělovýchovu je právě neobsazeno. Dnešní vládní strany se shodly na společném programu a porazily sociální demokracii, která zvítězila ve volbách. Shoda byla oslabována od začátku. Pravicová doktrína zřejmě sama nestačí na utlumení mocenských ambicí stran a jednotlivců.

Nelze odhadnout, jak skončí sedmá hrozba Věcí veřejných, že odejdou z vlády. Bude pro ni i tentokrát předpokládaný pád do politického propadliště natolik varovný, že se znovu zesměšní a hrozbu odvolá? Nebo si bude činit iluzi, že voliči ocení její odpor vůči politickým dinosaurům, odmítnou strany, které véčkařům ubližovaly a je odmění novou přízní, a podstoupí toto riziko?

Nad vládou visí i jiné vážné hrozby. Kdyby se stal zázrak a justice by postupovala v procesu s významným politikem s patřičnou razancí a rychlostí podle zákona, mohl by trest odnětí svobody pro předsedu strany vládní koalice a poslance (vzdal se imunity) být další hrozbou. Dvě větší strany by se mohly ocitnout v pokušení prohlásit, že s takovou stranou vládnout nelze.

Skandál policie s Romanem Janouškem a poukazy na rodinné vazby ministra vnitra Jana Kubiceho na něj, a jeho znovu zviditelněný doutnající konflikt s policejním prezidentem, to je další hrozba. Další vývoj této kauzy může také podtrhnout vládu.

Lidé nosí žluté placky s nápisem „Stydím se za vládu a prezidenta. Chci jejich demisi“. I málo známá organizace dostane do ulic českých měst tisíce demonstrantů pod tímto a podobnými hesly. Odbory, studenti a učitelé vysokých škol, jakož i kritické občanské iniciativy vyjdou společně na náměstí českých měst 21. dubna a je otázka, jak dlouho se budou vládní činitelé nad protesty veřejnosti ironicky usmívat a kdy už pochopí, že je v jejich bytostném zájmu včas odejít.

Na pád vlády se podle průzkumů veřejného mínění těší značná část českého obyvatelstva. Jak velká jejich část promýšlí další kroky? Jistě, mohla by nastat prodloužená agonie v podobě měsíců podpory menšinové vládě. Ta by se však neodehrávala na základě dosud platné koaliční smlouvy, z jejíhož porušování se už teď strany obviňují. Byla by nutná jiná dohoda a taková konstelace se jeví ještě křehčí než koalice spojená společnou ideologií, která ze své podstaty nemá sílu spojovat, protože je to ideologie vyhroceného individualismu, ideologie posvěcující válku všech proti všem jako zdroj pokroku.

Nakonec zbývají nové volby do poslanecké sněmovny v roce, kdy proběhnou volby do třetiny senátu a volby do krajských zastupitelství. Ví se, že různé agentury přinášející měsíční průzkumy volebních preferencí postupují různě. Některé uvádějí zastoupení hlasů pro strany ze všech dotázaných, jiné jen z těch, kteří se pro nějakou stranu vyslovili. Další průzkumy přepočítávají hlasy rovnou na mandáty při použití d’Hondtovy konstanty. Dlouhodobě však vychází povolební konstelace se čtyřmi stranami ve sněmovně: ODS, TOP09, ČSSD a KSČM.

Sociální demokracie jako předpokládaný vítěz voleb by sotva získala nadpoloviční počet mandátů, jak se to podařilo straně Smer na Slovensku. U zdejších obyvatel je dosud silný konzervativismus, takže zřejmě nedopřejí ČSSD víc než 35 % hlasů. To však znamená, že bude odkázána na povolební spolupráci jedné ze tří uvedených stran, ať již jako vždy nejistá menšinová vláda s podporou nebo ve vládní koalici.

O architektuře tří možných koalic by se dalo dlouze spekulovat.

S komunisty jsou programové průniky, je tu však potíž s jejich minulostí, přestože se od ní oficiálně distancovali již v prosinci 1989. Někteří straničtí činitelé a nemálo voličů a členů minulou diktaturu stále opěvují. Levicové programové body komunistů doprovází konzervativismus a nacionalismus, který se zřetelně projevil při volbě Václava Klause za prezidenta. Kandidátkou KSČM na prezidentskou funkci byla roku 2008 Jana Bobošíková, která po neúspěchu zaujala pozici v konzervativním, nacionalistickém a klerikálním sdružení D.O.S.T. Spojení s ODS, to by byl už před delší dobou připomínaný pečený led. Bylo by to spojení stran s protikladným programem. Takové spojení by bylo pouhou technologií moci bez společných programových preferencí. Povolební spojenectví s TOP09 je jen o málo představitelnější. Podle všeho jediný programový průnik spočívá v tom, že obě strany jsou proevropské.

Co z tohoto zjištění dál plyne? Že není prakticky možná volba, která poskytne v situaci morálního, ekonomického a politického rozvratu řešení? Že pluralita politických stran, poměrný volební systém a vláda závislá na parlamentu jsou zastaralým modelem? Znamená to, že je třeba najít radikálně nový řád? Slyšíme často, že politické strany jsou překonány a že je překonaná zastupitelská demokracie. Že rozhodovat má přímo lid a to teprve je uskutečnění demokracie.

Je možné, že náš politický systém dospěl k hranici svých možností a že nestačí výměna vlády. Je dost pravděpodobné, že změna vlády nerozhoduje tolik o změně směřování. Že nutná je radikální změna systému. Jen je třeba jasně říct, jaká změna. Zde by mohl nastat omyl. Zde by se s ušlechtilými hesly na rtech zavedla tyranie horší, než je současná diktatura kapitálu.

Systém, který je nutno porazit je oligarchie, ve kterém má politickou moc reálně v rukou pouze hrstka prominentních osob (nejčastěji příslušníků nejbohatší vrstvy s politickým vlivem, či příslušníky armády). Její konkrétní podobou je plutokracie, minimální stát, v němž reální držitelé ekonomické moci stále méně potřebují zprostředkování zdáním svobodných voleb, iluzí suverénního parlamentu a fikcí skutečně vládnoucí vlády, a ovládají většinu obyvatel přímo.

A je třeba revolučním činem obnovit respekt k už jen teoreticky platnému ústavnímu pořádku. Je nutno nastolit demokracii jako vládu práva, jako vládu potvrzenou svobodným souhlasem občanů. A tuto změnu nám nevykouzlí volební aritmetika. Protestující davy v ulicích, ale hlavně aktivní, dobře informovaní občané ve volebních místnostech, to projev revoluční změny. Rozhodující změna se neodehrává prostřednictvím politiky. Nerozhoduje o ni moc, přímá lidová, ani nepřímá, zastupitelská. Rozhoduje o ní kultura. A po té je marné volat. Nic nepomůže o nové politické kultuře snít.

Buď krize probere lidi z letargie a udělá z nich občany, tedy osoby s humanistickou orientací, odvážné, svobodomyslné a sociální, kteří nutné změny přivodí, nebo se jen střetne sobecká moc se sobeckou mocí a karikatura demokracie degeneruje v otevřenou tyranii. Předem není nic dáno.