Není to tak dávno, co jsem považovala veškeré předpovědi, které upozorňovaly na fašizaci české politiky, za mírně přehnané, místy až přepjaté. Cosi se ve mně v tomto ohledu zlomilo letos na podzim, když se v severních Čechách rozjížděly protesty proti „nepřizpůsobivým“, rozuměj Romům. Najednou jsem dostala strach.

Lidové bouře bylo sice možné vysvětlovat mediální manipulací, kdy se slovy jednoho policisty ze severu: „psalo o každé banální rvačce, pokud do ní byli zapletení Romové,“ a v médiích navíc docházelo k jednoznačným interpretacím těchto událostí tak, že označovaly za iniciátory Romy, což se následně ukázalo v několika případech jako nepravdivé. To ovšem nemůže zastřít skutečnost, že zloba zakořeněná v lidech má hlubší souvislosti a netýká se zdaleka jen Romů.

Stále častěji slýchám, že bude revoluce. Opakovaně jsem to slyšela na Šluknovsku, mluví se o tom v levicových kruzích, ptají se mě na to i lidé, do kterých bych vůbec neřekla, že takto uvažují, jako třeba poměrně úspěšný a racionálně uvažující majitel firmy, která mi v bytě instalovala topení. Prý toho už bylo tak akorát dost, říkají mi. A narážím na to se vzrůstající frekvencí. 

Stále častěji tedy pokládám otázku, aniž bych v revoluci skutečně věřila: „Ale co bude po tom?“ V jedné z těchto debat mi byl doporučen materiál, který se jednou možnou vizí uspořádání společnosti podrobně zabývá. Vyhledala jsem si v něm, jak to bude v té nové společnosti s rodinným životem, protože to je to, co mě přízemně zajímá nejvíce, a dočetla se, že o moje děti se bude starat komuna, zatímco já budu zvyšovat produktivitu práce. Příliš mě to neuklidnilo.

Existují však nejrůznější koncepty a vize, řada z nich obsahuje zajímavé myšlenky a nápady. Jenže pro řadu lidí, kteří si změnu poměru přejí, není důležité o možném uspořádání společnosti diskutovat. Domnívají se, že horší už to být nemůže. Nechuť zabývat se možnými alternativami má svou smutnou logiku, protože při případných pohybech ve společnosti, by se nové uspořádání s nejvyšší pravděpodobností nepodřizovalo výstupům nějaké diskuze, byť celospolečenské.

K celospolečenské debatě navíc dojít ani nemůže, protože levice používá jazyk, kterému nemohou novináři většiny médií, ani řada nelevicově orientovaných občanů rozumět. Používáme-li termíny jako hnědnutí nebo tekutý hněv, střetává se to buď s neporozuměním nebo s posměšky.

Pro značnou část pravicových voličů je kromě toho každé ohrožení demokracie z principu levicové. Vnímají svět, byť si to mnohdy sami možná neuvědomují, jako souboj Dobra se Zlem, kdy na straně jedné je pravice, která představuje svobodu a prosperitu, a na straně druhé je levice, kterou lze podle nich charakterizovat jako autoritářskou a kolektivistickou.

Politické proudy a myšlenkové směry lze samozřejmě klasifikovat a definovat různě. Výše popsaná interpretace světa však ignoruje skutečnost, že ideálem levice je zejména rovnost, bez které není v důsledku svoboda, a že pravice může být jak liberální, tak konzervativní.

Postupně začínám na dialog s těmi, kteří levici považují za Zlo, rezignovat, protože v onom krásném jednoduchém světě, kde veškeré zlo pochází zleva, není místo pro racionální analýzu. V daném kontextu mě vlastně překvapily reakce, které vyvolala Holešovská výzva a demonstrace minulý týden. V diskuzích ve virtuálním světě i se svými přáteli jsem zaznamenala, že připadá nebezpečná lidem, kteří se levicovým nářkům nad „hnědým, tekutým hněvem“ vysmívají.

Je to až neuvěřitelné. Jak by mohla být iniciativa několika výstředních individuí pro společnost nebezpečná? Sama o sobě není. Větší účast na demonstracích byla způsobena dobrou organizací a schopností dát o akci masově vědět, což jiné iniciativy zatím neovládají. Řada účastníků vůbec netušila, co vlastně Holešovská výzva je. Pravděpodobnost, že by tato iniciativa získala masovou podporu, je poměrně mizivá. Společnost, která se většinově připojí k nějaké podobné výzvě, musí být značně frustrovaná a ta česká sice není v dobré kondici, ale není na tom ještě tak špatně, aby podlehla rétorickým schopnostem Slávka Popelky.

Co není, může do budoucna nastat. O společenské změně uvažuje stále větší počet lidí. Soustředit se na varování před Holešovskou výzvou, je ovšem jen bezzubým léčením následků, bez analýzy příčin. Proto se mnohem více děsím nápadů na zvyšování DPH, zmražování důchodů a plánů na masové propouštění, než výzev jakéhokoli druhu.