Není to tak dávno, co jsem považovala veškeré předpovědi, které upozorňovaly na fašizaci české politiky, za mírně přehnané, místy až přepjaté. Cosi se ve mně v tomto ohledu zlomilo letos na podzim, když se v severních Čechách rozjížděly protesty proti „nepřizpůsobivým“, rozuměj Romům. Najednou jsem dostala strach.

Lidové bouře bylo sice možné vysvětlovat mediální manipulací, kdy se slovy jednoho policisty ze severu: „psalo o každé banální rvačce, pokud do ní byli zapletení Romové,“ a v médiích navíc docházelo k jednoznačným interpretacím těchto událostí tak, že označovaly za iniciátory Romy, což se následně ukázalo v několika případech jako nepravdivé. To ovšem nemůže zastřít skutečnost, že zloba zakořeněná v lidech má hlubší souvislosti a netýká se zdaleka jen Romů.

Stále častěji slýchám, že bude revoluce. Opakovaně jsem to slyšela na Šluknovsku, mluví se o tom v levicových kruzích, ptají se mě na to i lidé, do kterých bych vůbec neřekla, že takto uvažují, jako třeba poměrně úspěšný a racionálně uvažující majitel firmy, která mi v bytě instalovala topení. Prý toho už bylo tak akorát dost, říkají mi. A narážím na to se vzrůstající frekvencí.