Vláda, zastoupena neformální předsedkyní Nelidů Karolínou Peake, předložila Sněmovně návrh novely ústavy. Sněmovna, tvrdí vláda, „poměrně často jedná o vyslovení nedůvěry vládě, což politickou a ve svých důsledcích i ekonomickou situaci v České republice destabilizuje“. A chystá se možnost hlasování o nedůvěře učinit složitější.

Hlavní argument ve prospěch předložené změny je jasný. Nečasovo-Kalouskovi Nelidové budou tvrdit, že bez principu konstruktivní nedůvěry vládě trhy ohledně ekonomické budoucnosti České republiky znejistí. Že se ztíží možnost prodeje českých dluhopisů. A určitě i to, že nebude-li návrh přijat, ocitneme se natotata v Řecku, a to vůbec ne během letní dovolené, ale už napořád. Tvrdí to pokaždé, když chtějí prosadit cokoli alespoň vzdáleně související s ekonomikou.

Je přitom jedno, že je to právě tato vláda, která dle všeho zadlužuje Českou republiku nejrychleji od jejího vzniku. Nezáleží ani na tom, že důležitější než objem vydávaných prostředků je to, zda jsou určeny na mzdy lidí anebo zda je velké firmy vyvádějí kamsi do daňových rájů, kde bezúčelně leží na kontech jejich majitelů.

Ústava dnes stanoví: „Návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná Poslanecká sněmovna, jen je-li podán písemně nejméně padesáti poslanci. K přijetí návrhu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců.“ Chce-li tedy opozice svrhnout ve Sněmovně vládu, musí vždy sehnat sto jedna poslanců na svou stranu. Za vládní stranu nemusí přijít ani jediný.

Podle vlády by počínaje příštím volebním obdobím mělo platit, že: „Návrh na vyslovení nedůvěry vládě musí být podán písemně nejméně padesáti poslanci a musí v něm být uvedena osoba, která má být jmenována předsedou vlády.“ A dále pak, že „sněmovna projedná návrh na vyslovení nedůvěry vládě nejdříve čtyřicet osm hodin po jeho podání“ a v jednom hlasování bude jak vyslovovat nedůvěru stávajícímu premiérovi, tak schvalovat jméno nového.

Hlasovací formule by pak mohla znít: Jsem pro návrh na vyslovení nedůvěry vládě a taky pro to, aby se tady Péťa, Mirek, Kája, Radek, Slávek nebo Vojta stali premiérem.

„Nebyl-li návrh na vyslovení nedůvěry vládě přijat,“ píše se dále v návrhu, „je hlasování o návrhu na vyslovení nedůvěry téže vládě přípustné nejdříve po uplynutí šesti měsíců ode dne hlasování o předchozím návrhu na vyslovení nedůvěry vládě. Před uplynutím této doby je hlasování o takovém návrhu přípustné, jen je-li podán nejméně osmdesáti poslanci“.

Vláda si, jak je jejím dobrým zvykem, představila problém, a aniž by ověřila, že existuje, zkouší ho řešit. Hlasování o nedůvěře vládě se dnes nekonají častěji než jednou za půl roku. Trvají asi tak deset hodin každé. A je-li si vláda jista v kramflících, tak o destabilizaci země nemůže být řeči. Kdyby noviny psaly prostě „Opozice shrnuje své argumenty proti vládě, ta nepadne“, leckdo by si samotného jednání ani nevšiml. Protože na všemožných webech čteme spíše „Sobotka si brousí zuby, Schwarzenberg spí“, může si všimnout leckdo a neinformovaná duše — například premiér — i znejistí.

Problém je, že vládou předložený návrh, o kterém má na svém nejbližším zasedání v prvním čtení hlasovat Sněmovna, posiluje trend vytlačování politiky ze struktur, které mají být politikou tvořeny. Definicí politiky totiž je otevírat aktuálně uzavřený prostor pro jednání a formulovat, jak takový prostor naplnit. Stávající koalice se přitom pád vlády jako jednu z cest k otevření prostoru k jednání chystá zakázat. Pokud jí Sněmovna vyjde vstříc, omezí prostor, který má za úkol otevírat. A to si v zemi s velkou nedůvěrou k politice jako nástroji a politické třídě jako celku, stěží můžeme dovolit.