Vedli jsme zajímavý spor; vycházel z mé zkušenosti z posledního veřejného zasedání zastupitelstva našeho městečka, kterému jsem předsedal. Zdá se mi, že ještě jeden dva případy podobné Rathovu a tento způsob zastupitelské demokracie u nás končí na ztrátu důvěry lidí ve veřejně volené orgány, totiž v jejich představitele. Síla zastupitelské moci nespočívá ani tolik v aritmetice počtu hlasů a různých skrutiniích, z nichž vznikne určitá politická reprezentace, nýbrž na pomyslné kvalitě mandátu, který jednotliví členové veřejnoprávních sborů od svých voličů obdrží. Jinak řečeno, jestliže lidé od svých demokraticky volených představitelů nic dobrého neočekávají, těžko může něco lepšího vzniknout. Síla veřejné správy je ve veřejnosti jejího konání, nikoli v moci, kterou si její představitelé uzurpují.

V tom duchu jsem se snažil předsedat zastupitelům a odpovídat také občanům, kteří na naši veřejnou besídku přišli. Všichni starostové a starostky, kteří se považujeme za normální, máme z veřejného zasedání zastupitelstva stále sevřenější útroby, a ani nezáleží na tom, kdo kolikáté volební období táhne. Já si pomáhám překonat obavy ze zastupitelstva Grossmano-šimkovsky pracovním názvem Besídka v rašeliništi. Jako by se ten celkem stupidní název až teď dobral náležitého obsahu. Jednání se snažím vést v uvážlivém duchu - zodpovědně vše popravdě zodpovědět, včetně toho, že když člověk někdy prostě neví, tak to přizná. To, co někdo může považovat za projev neschopnost, já v této době předstíraných schopností považuji za projev důvěry, dokonce nezbytné důvěry a svou schopnost.