Vládnutí jako improvizace
Jiří PeheDokud se občanská společnost nezmobilizuje, je velmi nereálné předpokládat, že by se politická sféra, ovládaná ekonomickými mafiemi, dokázala sama kultivovat. Tlak musí prostě přijít zvenčí, přičemž „voličské revoluce“ jsou jenom prvním krokem.
Česká politická reprezentace opakovaně ukazuje, že si neumíme vládnout. Důvodů je celá řada, mezi nimi historická slabost politických elit, demokratická politika chápaná jako boj, instrumentální používání vypjaté ideologičnosti nebo systémová korupce.
Ačkoliv mnozí politologové, publicisté i politici opakovaně argumentovali, že možná hlavním důvodem slabých vlád, a s nimi spojeného neefektivního vládnutí, je volební systém, který způsobuje patové situace či křehké vládní většiny, příklad současné vlády, s její robustní většinou, naznačuje, že problém je jinde. Podobně je tomu v Maďarsku, kde má vláda dokonce ústavní většinu.
Demokratický systém vládnutí totiž není možné omezovat jen na instituce a procedurální stránku. Stejně důležitá, možná důležitější, je politická kultura, která do sebe vstřebala jisté hodnoty a způsoby chování, které můžeme v nejobecnější rovině nazvat „demokratickým duchem“. V praxi to mimo jiné znamená, že politici nechápou politické většiny, jichž jsou v dané chvíli součástí, jako především příležitost prosazovat svoje názory silou, ale jako příležitost moderovat z pozic vlády diskusi s opozicí a občanskou společností, na jejímž konci jsou smysluplné kompromisy.
Někteří autoři rozlišují v euroatlantických demokraciích tři různé modely politické kultury. Prvním je model „středomořský“, v němž existuje vysoká míra politické polarizace. Občanská společnost je v něm slabá. Tento model zabraňuje dohodám přes politický střed, přičemž ale existuje vysoká míra zákulisní spolupráce mocenských a ekonomických elit, jež vede ke korupci.
V Peheho (či „některých autorů“) "modelech politické kultury" spatřuji typicky ahistorický - tedy idealistický - přístup ke společenské skutečnosti. Tyto „modely“ nevysvětlují vůbec nic.
Jak se např. projevují kvality „liberálního modelu“ připisovaného Pehem mj. USA v podporách diktatur či ve vojenských agresích vůči středoamerickým zemím, Vietnamu nebo naposledy Mezopotámii? Pro jakou svobodu se vraždilo a dále vraždí?
Neukazuje se tedy, že „NEOLIBERALISMUS“ je nakonec pouhým pokračováním STAROLIBERALISMU?
Nesdílí Pehe předsudek o nižších a vyšších hodnotách, jak se o nich mluvilo v době útoku na Jugoslávii v dubnu 1999?
Všechny ty řeči o „vyspělých demokraciích“ (které jsou skryty i v Peheho úvahách) jsou jen pokrytectvím.
Jak se konkrétně projevuje vyspělost německé či americké demokracie ve vojenské angažovanosti v Afgánistánu?
Co je to ta stabilita a efektivita, kterou Pehe u nás postrádá? - Pořád ty staré představy z dílny Freedom House a RFE.
Lékaři se přece zachovali svrchovaně občansky - ať to česká pseudovláda a s ní rezonující média jakkoli zběsile popírají a - symptomaticky - řeší nanejvýš tak pseudootázku, kdo "vyhrál" a kdo "prohrál".
Doporučuji pozorně si přečíst rozhovor Zbyňka Fialy s Martinem Engelem:
http://vasevec.cz/vip-blog/rozhovor-s-martinem-engelem-lekari-dostali-silnejsi-slovo/
Také Jiří Pehe o tom na jiném místě pohoršeně píše, nezapomínaje přitom samozřejmě na svou povinnou floskuli o „vyspělých demokraciích“:
„Ve vyspělých demokraciích by se rozumělo samo sebou, že boj mezi STÁTEM /sic!/ a lékařskými odbory není věc osobní, že se mají hledat kompromisy, a když se najdou (ač nakonec může být konečný kompromis výhodnější pro jednu ze stran), zachovají se obě strany slušně a dodržují jak pravidla obsažená v oficiálním memorandu, tak pravidla nepsaná, k nimž v tomto případě patří, že se nedělají naschvály a doktory, kteří stáhnout výpovědi, přijmeme zpět.
Ve společenství, kde je podlost normou, je třeba vyrobit z lidí hájících slušnost nebo oprávněné profesní zájmy „práskače“ nebo „vyděrače“.“
(http://www.pehe.cz/zapisnik/praskac-michalek-vyderac-engel)
Jiří Pehe nemá rád "instrumentální používání vypjaté ideologičnosti". Jeho vlastní ideologie je daleko subtilnější. A to mají lidé rádi.....
Třídní boj se přece nemá brát osobně, není-liž pravda?
Peheho volání po jakési mravnější politické kultuře, je v mých očích pouhým ubohoučkým kopírováním výzev Ježíše, které lidstvo už slyšelo před dvěma tisíci lety a…NIC.
Neexistuje práh intenzity, po jehož překročení by hlučná slova o občanské společnosti přestala být hluchá k otázkám nerovnosti, chudoby, či dokonce, s odpuštěním, vykořisťování. Pokud občanská společnost zůstává pouze radostnou oslavou politické rovnosti, nikdy nesblíží bohatství s bídou, pouze bude zamlžovat rozdíl mezi nimi. Právě v tom spočívá past občanské společnosti."
(Jan Keller - viz http://www.darius.cz/jankeller/cl22.html)