Vládnutí jako improvizace

Jiří Pehe

Dokud se občanská společnost nezmobilizuje, je velmi nereálné předpokládat, že by se politická sféra, ovládaná ekonomickými mafiemi, dokázala sama kultivovat. Tlak musí prostě přijít zvenčí, přičemž „voličské revoluce“ jsou jenom prvním krokem.

Česká politická reprezentace opakovaně ukazuje, že si neumíme vládnout. Důvodů je celá řada, mezi nimi historická slabost politických elit, demokratická politika chápaná jako boj, instrumentální používání vypjaté ideologičnosti nebo systémová korupce.

Ačkoliv mnozí politologové, publicisté i politici opakovaně argumentovali, že možná hlavním důvodem slabých vlád, a s nimi spojeného neefektivního vládnutí, je volební systém, který způsobuje patové situace či křehké vládní většiny, příklad současné vlády, s její robustní většinou, naznačuje, že problém je jinde. Podobně je tomu v Maďarsku, kde má vláda dokonce ústavní většinu.

Demokratický systém vládnutí totiž není možné omezovat jen na instituce a procedurální stránku. Stejně důležitá, možná důležitější, je politická kultura, která do sebe vstřebala jisté hodnoty a způsoby chování, které můžeme v nejobecnější rovině nazvat „demokratickým duchem“. V praxi to mimo jiné znamená, že politici nechápou politické většiny, jichž jsou v dané chvíli součástí, jako především příležitost prosazovat svoje názory silou, ale jako příležitost moderovat z pozic vlády diskusi s opozicí a občanskou společností, na jejímž konci jsou smysluplné kompromisy.

Někteří autoři rozlišují v euroatlantických demokraciích tři různé modely politické kultury. Prvním je model „středomořský“, v němž existuje vysoká míra politické polarizace. Občanská společnost je v něm slabá. Tento model zabraňuje dohodám přes politický střed, přičemž ale existuje vysoká míra zákulisní spolupráce mocenských a ekonomických elit, jež vede ke korupci.

Druhý je model liberální, jehož reprezentanty jsou především USA a Velká Británie. Ačkoliv v něm obvykle vládne jen jedna politická strana, silně zakořeněné liberální hodnoty, opírající se o silné občanské společnosti, zabraňují politikům svoji převahu zneužívat, většina zásadních reforem bere v potaz mínění opozice. Jak ale vidíme v USA posledních let, má i tento model tendenci degenerovat do extrémní polarizace, pokud část politické sféry a občanské společnosti propadne různým formám hodnotového fundamentalismu.

Třetí model, který autoři označují jako severoevropský nebo také demokraticko-korporativistický, je ovlivněn tradičně silnou rolí zájmových skupin v demokratické politice, hledáním konsenzu okolo politického středu, historicky silnou rolí právního státu i nestranné byrokracie a poměrně rozvinutou občanskou společností (i když v ní na rozdíl od liberálního modelu spíše převažují se státem spolupracující NGOs než na politice nezávislá občanská sdružení). Najdeme ho v evropských demokraciích od Nizozemska přes Německo a Rakousko až po Skandinávii.

Česká politická kultura, už kvůli tradicím, by měla eventuálně patřit do posledního ze tří modelů, zatím ale spíše připomíná model „středomořský“, jakkoliv česká pravice dlouho tíhla k liberálnímu modelu anglosaskému. Ten je ovšem vzhledem k naší nedávné historii, včetně velmi mělkého zakořenění liberálních hodnot a slabé občanské společnosti, jen utopií.

Model vládnutí, který se u nás uplatňuje, je tudíž stejně nestabilní a neefektivní jako modely například v Portugalsku, Řecku nebo Itálii. Silnou roli v něm hrají zákulisní zájmy, provázanost politiky s byznysem a velmi nízká demokratická kultura nejen politiků, ale bohužel i veřejnosti. Státní finance jsou v takovém modelu považovány především za zdroj uspokojování různých skupinových zájmů a jsou poměrně málo odolné vůči loupeživým nájezdům různých ekonomicko-politických mafií. Každé důležitější téma má v takovém modelu potenciál stát se politicky neřešitelným a může vést k emocionálně vybičované atmosféře. Prosazování názorů z pozic síly, což často souvisí s netransparentními zákulisními zájmy a tlaky zájmových skupin, se neuplatňuje jen ve vztazích mezi vládním táborem a opozicí, ale i uvnitř vládních koalic. Největší vládní strany mají tendenci „válcovat“ ty menší, ty pro změnu často fungují jako opozice uvnitř vládní koalice.

To vše je přitom doprovázeno vysokou mírou instrumentalizace ideologie, kdy se zcela pragmatické cíle cynicky schovávají za fasádu idejí, účelové mobilizace proti „nepřátelům“ apod.

Příznačné přitom je, že politické strany jsou početně velmi slabé a jejich zakořenění v politických idejích je velmi mělké. Jsou vnímány spíše jako nástroje k získání vlivu, s nímž pak lze za scénou různě obchodovat. Tento typ jejich fungování je umožněn tím, že slabá je i občanská společnost.

U nás sebevědomá občanská společnost, zejména ve formě silné veřejnosti, téměř neexistuje, protože veřejný prostor byl během procesu masové privatizace, tedy tvorby tržního hospodářství „shora“, obsazen soukromými zájmy. Jestliže veřejné mínění organizují především soukromé televize a média spojená s komerčními zájmy, je strukturovaná diskuse v rámci občanské společnosti téměř nemožná.

To, co by mělo být ve zdravé demokracii veřejným prostorem, jenž slouží jako domov občanské společnosti, která drží politiku na uzdě, se bohužel v českém kontextu posledních 21 let stalo doménou politicko-ekonomických skupin, které vyjadřují mnohem více zájmy soukromé, především komerční, než zájmy veřejné.

Taková degenerace „veřejného“ ovšem znemožňuje jak skutečně racionální diskusi, tak nalézání politicky transparentních a srozumitelných rozhodnutí. Navíc vytváří podmínky pro privatizaci i těch funkcí státu a politiky, jež by měly už ze své podstaty zůstat ve veřejné sféře.

Je možné, že jistou odpovědí na tyto patologické jevy jsou moderní komunikační technologie, které vytvářejí jistý typ virtuální veřejné sféry a občanské společnosti v kyberprostoru. Jakkoliv tato sféra ukazuje svůj nemalý potenciál od organizování změn ve volebních preferencích (volby u nás v roce 2010) až po politické převraty (islámské země v současnosti) — zůstává nezodpovězená otázka, zda dokáže svůj protestní potenciál přetavit do trvalejších změn nejen v postojích, ale také ve „strukturách“.

Jisté je, že pokud se občanská společnost nezmobilizuje, je velmi nereálné předpokládat, že by se politická sféra, ovládaná ekonomickými mafiemi, dokázala sama kultivovat. Tlak musí prostě přijít zvenčí, přičemž „voličské revoluce“ jsou jenom prvním krokem. Pokud česká občanská společnost nedokáže udělat krok druhý, tedy vytvořit nové struktury a kultivovat současné politické strany, zůstaneme na dlouho ve „středomořském“ modelu politického provozu, který ovšem bohužel, jak vidíme na současných ekonomických potížích evropského „jihu“, s sebou nese i obrovské ekonomické náklady a rizika státních bankrotů.

    Diskuse
    PM
    February 22, 2011 v 13.9
    Je možné sledovat vliv
    způsobu oproštění společnosti od totalitní minulosti na vznik prostředí, které by totalitě zdárně vzdorovalo a budilo zájem o kvalitu demokracie. Násilná demokratizace Německé a Rakouské společnosti a nadělená demokratizace Československa jsou dokladem, toho jak společenský šok napomáhá od trauma a mobilizuje jiné kvality. Přechod od gulášsocialismu - od rádoby konzumní společnosti, do společnosti pozdně konzumní byl zcela odlišnou společenskou zkušeností. Takový "šok" přispěl k všeobecné neznalosti vlivu totality na traumatizaci společnosti a způsobil, že současné krizové stavy jsou vnímány pouze jako jakýsi defekt nového režimu. A to nebudí snahy o kultivaci demokracie.
    February 22, 2011 v 15.3
    demokracie a totalita, to je, oč tu běží ?
    Pane Petrasku, mohl byste, prosím, vysvětlit, proč používáte klišé "totalita" resp. co tím vůbec máte na mysli? A dále: myslíte, že je namístě mluvit tu o „šoku“? Jak byste pak nazval první světovou válku prodlouženou nacistickým masakrem Evropy?

    V Peheho (či „některých autorů“) "modelech politické kultury" spatřuji typicky ahistorický - tedy idealistický - přístup ke společenské skutečnosti. Tyto „modely“ nevysvětlují vůbec nic.
    Jak se např. projevují kvality „liberálního modelu“ připisovaného Pehem mj. USA v podporách diktatur či ve vojenských agresích vůči středoamerickým zemím, Vietnamu nebo naposledy Mezopotámii? Pro jakou svobodu se vraždilo a dále vraždí?
    Neukazuje se tedy, že „NEOLIBERALISMUS“ je nakonec pouhým pokračováním STAROLIBERALISMU?
    Nesdílí Pehe předsudek o nižších a vyšších hodnotách, jak se o nich mluvilo v době útoku na Jugoslávii v dubnu 1999?
    Všechny ty řeči o „vyspělých demokraciích“ (které jsou skryty i v Peheho úvahách) jsou jen pokrytectvím.
    Jak se konkrétně projevuje vyspělost německé či americké demokracie ve vojenské angažovanosti v Afgánistánu?
    Co je to ta stabilita a efektivita, kterou Pehe u nás postrádá? - Pořád ty staré představy z dílny Freedom House a RFE.
    February 22, 2011 v 17.41
    Souhlasím s textem a jsem za něj rád. Specielně jsem byl mírně zděšen výrokem, kterým prof. Bělohradský na ideové konferenci ČSSD počastoval skandinávský model, tedy nazval ho pro střední Evropu nepřenositelným, dokonce utopií. Já chápu, že on to vidí z Itálie trochu jinak. Proto považuje tento text za nesmírně důležitý.
    PM
    February 22, 2011 v 22.13
    Pane Kopecký již zase se mi nezdařil záměr
    srozumitelně sdělit můj nápad. Mějte prosím strpení s moji snahou. Šlo mi o srovnání dvou rozdílných podmínek při přechodů z diktatury do liberálně demokratického režimu. Fašistické - nacionálněsocialistické a komunistické - lidovědemokratickosocialistické.
    February 22, 2011 v 22.19
    Občanská společnost
    se sama nikdy nezmobilizuje. To co vytváří občanskou společnost jsou zase jen ti lidé, kteří mají pocit, že můžou něco změnit, a kteří se nerozhodli jít cestou politiky. Většina ten pocit nemá (samozřejmě je věc složitější, protože v některých situacích ho někdo třeba má a jindy nemá, ale mluvím o celkovém pocitu). Řekl bych, že ti lidé co se zúčastňují diskuzí na DR se rekrutují z té menšiny, a že si myslí, že takoví jsou všichni. To je ale omyl, který zapříčiňuje hodně nedorozumění.
    February 23, 2011 v 9.46
    a co lékaři, to nejsou občané?
    Jiřímu Šímovi:
    Lékaři se přece zachovali svrchovaně občansky - ať to česká pseudovláda a s ní rezonující média jakkoli zběsile popírají a - symptomaticky - řeší nanejvýš tak pseudootázku, kdo "vyhrál" a kdo "prohrál".

    Doporučuji pozorně si přečíst rozhovor Zbyňka Fialy s Martinem Engelem:
    http://vasevec.cz/vip-blog/rozhovor-s-martinem-engelem-lekari-dostali-silnejsi-slovo/

    Také Jiří Pehe o tom na jiném místě pohoršeně píše, nezapomínaje přitom samozřejmě na svou povinnou floskuli o „vyspělých demokraciích“:

    „Ve vyspělých demokraciích by se rozumělo samo sebou, že boj mezi STÁTEM /sic!/ a lékařskými odbory není věc osobní, že se mají hledat kompromisy, a když se najdou (ač nakonec může být konečný kompromis výhodnější pro jednu ze stran), zachovají se obě strany slušně a dodržují jak pravidla obsažená v oficiálním memorandu, tak pravidla nepsaná, k nimž v tomto případě patří, že se nedělají naschvály a doktory, kteří stáhnout výpovědi, přijmeme zpět.
    Ve společenství, kde je podlost normou, je třeba vyrobit z lidí hájících slušnost nebo oprávněné profesní zájmy „práskače“ nebo „vyděrače“.“
    (http://www.pehe.cz/zapisnik/praskac-michalek-vyderac-engel)

    Jiří Pehe nemá rád "instrumentální používání vypjaté ideologičnosti". Jeho vlastní ideologie je daleko subtilnější. A to mají lidé rádi.....
    Třídní boj se přece nemá brát osobně, není-liž pravda?
    SH
    February 26, 2011 v 15.50
    NOVÉ POJETÍ POLITIKY.
    Problém není v jakési naivní morálce politického prostoru, čili podle Peheh v politické kultuře, ale v samém pojetí politiky. Opravdová změna nastane, až politika bude pouze správou věcí veřejných a ne rozhodováním jakési smečky „zvolenců“, kteří sami sebe následně povyšují na většinu. Řekněme si to konečně jasně. Zastupitelská demokracie je jenom jiná forma bolševického vládnutí jakési miniatruní menšiny a to doby, dokud se veřejnost nenaštve natolik, že ji smete. Až budou zastupitelé pouze plnit vůli většiny, pak to bude teprve demokracie a bude se pak moci mluvit možná o kulturnosti lidu (občanské společnosti), jako základu věcí veřejných.
    SH
    March 1, 2011 v 9.47
    Liberální demokracie.
    Peheho pojímání liberální demokracie je pouhopouhou klasickou zastupitelskou demokracií. Což je ve všech případech jen jiná metoda tvorby mocenské elity, než byla ta předchozí, tvořená převážně z příslušníků dědičného vlastnictví obrovských, soukromých, pozemkových majetků. Nejde tedy v žádném případě o lidovládu, ba ani jít nemůže. Dvě století bojů o moc mezi pozemkovými vlastníky a vlastníky jiného druhu kapitálu totiž byly dostatečně dlouhou dobou k vygenerování nové vrstvy vlastníků obrovských a opět dědičných majetků. Vliv nesouměřitelně velkého bohatství v soukromém vlastnictví, vůči majetkům většiny společenství se stal zásadním prvkem konstituování moderní mocenské vrstvy, třídy vlastníků kapitálu. Teprve když si byla jista svým postavením, uvolila se poskytnout veřejnosti přepych všeobecných, přímých a rovných voleb představitelů moci. Což se stalo v situaci, kdy již měla dávno zajištěno, že se do funkcí dostanou a především udrží, pouze osoby jimi vybrané, které se jim odvděčí tvorbou zákonů dále utužujících nadvládu bohatců v zájmu jejich kapitálu.
    Peheho volání po jakési mravnější politické kultuře, je v mých očích pouhým ubohoučkým kopírováním výzev Ježíše, které lidstvo už slyšelo před dvěma tisíci lety a…NIC.
    March 6, 2011 v 11.17
    Občanská společnost je ... slabá
    "Jak povznášející, pohodlné a praktické je hovořit stále jen o svobodě uprostřed společnosti, kde jedním z výrazných problémů se stává nárůst nerovností. Možná proto dnes někteří v létě, v zimě stále jen přemítají o tom, zda je občanské společnosti v naší zemi už tak akorát, nebo nám jí pořád ještě kousek chybí. ...
    Neexistuje práh intenzity, po jehož překročení by hlučná slova o občanské společnosti přestala být hluchá k otázkám nerovnosti, chudoby, či dokonce, s odpuštěním, vykořisťování. Pokud občanská společnost zůstává pouze radostnou oslavou politické rovnosti, nikdy nesblíží bohatství s bídou, pouze bude zamlžovat rozdíl mezi nimi. Právě v tom spočívá past občanské společnosti."
    (Jan Keller - viz http://www.darius.cz/jankeller/cl22.html)