Česká politická reprezentace opakovaně ukazuje, že si neumíme vládnout. Důvodů je celá řada, mezi nimi historická slabost politických elit, demokratická politika chápaná jako boj, instrumentální používání vypjaté ideologičnosti nebo systémová korupce.

Ačkoliv mnozí politologové, publicisté i politici opakovaně argumentovali, že možná hlavním důvodem slabých vlád, a s nimi spojeného neefektivního vládnutí, je volební systém, který způsobuje patové situace či křehké vládní většiny, příklad současné vlády, s její robustní většinou, naznačuje, že problém je jinde. Podobně je tomu v Maďarsku, kde má vláda dokonce ústavní většinu.

Demokratický systém vládnutí totiž není možné omezovat jen na instituce a procedurální stránku. Stejně důležitá, možná důležitější, je politická kultura, která do sebe vstřebala jisté hodnoty a způsoby chování, které můžeme v nejobecnější rovině nazvat „demokratickým duchem“. V praxi to mimo jiné znamená, že politici nechápou politické většiny, jichž jsou v dané chvíli součástí, jako především příležitost prosazovat svoje názory silou, ale jako příležitost moderovat z pozic vlády diskusi s opozicí a občanskou společností, na jejímž konci jsou smysluplné kompromisy.

Někteří autoři rozlišují v euroatlantických demokraciích tři různé modely politické kultury. Prvním je model „středomořský“, v němž existuje vysoká míra politické polarizace. Občanská společnost je v něm slabá. Tento model zabraňuje dohodám přes politický střed, přičemž ale existuje vysoká míra zákulisní spolupráce mocenských a ekonomických elit, jež vede ke korupci.

Druhý je model liberální, jehož reprezentanty jsou především USA a Velká Británie. Ačkoliv v něm obvykle vládne jen jedna politická strana, silně zakořeněné liberální hodnoty, opírající se o silné občanské společnosti, zabraňují politikům svoji převahu zneužívat, většina zásadních reforem bere v potaz mínění opozice. Jak ale vidíme v USA posledních let, má i tento model tendenci degenerovat do extrémní polarizace, pokud část politické sféry a občanské společnosti propadne různým formám hodnotového fundamentalismu.

Třetí model, který autoři označují jako severoevropský nebo také demokraticko-korporativistický, je ovlivněn tradičně silnou rolí zájmových skupin v demokratické politice, hledáním konsenzu okolo politického středu, historicky silnou rolí právního státu i nestranné byrokracie a poměrně rozvinutou občanskou společností (i když v ní na rozdíl od liberálního modelu spíše převažují se státem spolupracující NGOs než na politice nezávislá občanská sdružení). Najdeme ho v evropských demokraciích od Nizozemska přes Německo a Rakousko až po Skandinávii.

Česká politická kultura, už kvůli tradicím, by měla eventuálně patřit do posledního ze tří modelů, zatím ale spíše připomíná model „středomořský“, jakkoliv česká pravice dlouho tíhla k liberálnímu modelu anglosaskému. Ten je ovšem vzhledem k naší nedávné historii, včetně velmi mělkého zakořenění liberálních hodnot a slabé občanské společnosti, jen utopií.

Model vládnutí, který se u nás uplatňuje, je tudíž stejně nestabilní a neefektivní jako modely například v Portugalsku, Řecku nebo Itálii. Silnou roli v něm hrají zákulisní zájmy, provázanost politiky s byznysem a velmi nízká demokratická kultura nejen politiků, ale bohužel i veřejnosti. Státní finance jsou v takovém modelu považovány především za zdroj uspokojování různých skupinových zájmů a jsou poměrně málo odolné vůči loupeživým nájezdům různých ekonomicko-politických mafií. Každé důležitější téma má v takovém modelu potenciál stát se politicky neřešitelným a může vést k emocionálně vybičované atmosféře. Prosazování názorů z pozic síly, což často souvisí s netransparentními zákulisními zájmy a tlaky zájmových skupin, se neuplatňuje jen ve vztazích mezi vládním táborem a opozicí, ale i uvnitř vládních koalic. Největší vládní strany mají tendenci „válcovat“ ty menší, ty pro změnu často fungují jako opozice uvnitř vládní koalice.

To vše je přitom doprovázeno vysokou mírou instrumentalizace ideologie, kdy se zcela pragmatické cíle cynicky schovávají za fasádu idejí, účelové mobilizace proti „nepřátelům“ apod.

Příznačné přitom je, že politické strany jsou početně velmi slabé a jejich zakořenění v politických idejích je velmi mělké. Jsou vnímány spíše jako nástroje k získání vlivu, s nímž pak lze za scénou různě obchodovat. Tento typ jejich fungování je umožněn tím, že slabá je i občanská společnost.

U nás sebevědomá občanská společnost, zejména ve formě silné veřejnosti, téměř neexistuje, protože veřejný prostor byl během procesu masové privatizace, tedy tvorby tržního hospodářství „shora“, obsazen soukromými zájmy. Jestliže veřejné mínění organizují především soukromé televize a média spojená s komerčními zájmy, je strukturovaná diskuse v rámci občanské společnosti téměř nemožná.

To, co by mělo být ve zdravé demokracii veřejným prostorem, jenž slouží jako domov občanské společnosti, která drží politiku na uzdě, se bohužel v českém kontextu posledních 21 let stalo doménou politicko-ekonomických skupin, které vyjadřují mnohem více zájmy soukromé, především komerční, než zájmy veřejné.

Taková degenerace „veřejného“ ovšem znemožňuje jak skutečně racionální diskusi, tak nalézání politicky transparentních a srozumitelných rozhodnutí. Navíc vytváří podmínky pro privatizaci i těch funkcí státu a politiky, jež by měly už ze své podstaty zůstat ve veřejné sféře.

Je možné, že jistou odpovědí na tyto patologické jevy jsou moderní komunikační technologie, které vytvářejí jistý typ virtuální veřejné sféry a občanské společnosti v kyberprostoru. Jakkoliv tato sféra ukazuje svůj nemalý potenciál — od organizování změn ve volebních preferencích (volby u nás v roce 2010) až po politické převraty (islámské země v současnosti) — zůstává nezodpovězená otázka, zda dokáže svůj protestní potenciál přetavit do trvalejších změn nejen v postojích, ale také ve „strukturách“.

Jisté je, že pokud se občanská společnost nezmobilizuje, je velmi nereálné předpokládat, že by se politická sféra, ovládaná ekonomickými mafiemi, dokázala sama kultivovat. Tlak musí prostě přijít zvenčí, přičemž „voličské revoluce“ jsou jenom prvním krokem. Pokud česká občanská společnost nedokáže udělat krok druhý, tedy vytvořit nové struktury a kultivovat současné politické strany, zůstaneme na dlouho ve „středomořském“ modelu politického provozu, který ovšem bohužel, jak vidíme na současných ekonomických potížích evropského „jihu“, s sebou nese i obrovské ekonomické náklady a rizika státních bankrotů.