Začátkem devadesátých let literární vědec Vladimír Karfík položil v jedné debatě s tehdejšími ministry financí a kultury otázku, která vysoké činovníky očividně zaskočila: Zda náš stát má mít nějakou kulturní politiku, a jakou? Podívali se na Karfíka nechápavě, snad ani neporozuměli otázce: vždyť politika kulturu ovlivňovat nemá, svobodná kultura žádnou politiku ani nepotřebuje, stejně jako ji nepotřebují ani jiné společenské zájmy. Asi se jim zdálo, že novou dobu nepochopil Karfík.

Dnes můžeme tuto otázku zobecnit: Zda stát má mít vůbec nějakou politiku, a jakou? Zdá se totiž, že jak léta jdou, politici se skutečné politické odpovědnosti zbavili, a to, co činí, jsou pouze jakási úřední a účetní opatření, která nedokážou vyřešit ani problém státního rozpočtu. Politická debata zvulgárněla na roveň pokleslé hry na četníky a lupiče, v lepším případě na otázky kolem technologie moci. V prostředí více méně nepřátelském škorpí se politici tu skrytěji, tu otevřeněji o vliv a peníze — a nedivme se jim, nemají se o čem bavit.

V elektronickém mediálním prostředí je k dispozici dokument zachycující parlamentní debatu bývalého hejtmana Ratha a ministra financí Kalouska, v níž se vzájemně urážejí a trumfují, kdo je větší ignorant a debil. Je to strhující podívaná jako z absurdního dramatu, v němž oba protagonisté s každou další replikou klesnou o patro níže. Chybí už jen závěr: „Kolego, vy jste debil ještě větší než ten největší.“ Je až s podivem, že jeden je nyní za mřížemi a druhý zůstal na ministerstvu, ačkoli oba jsou si tak rovni!

Na kterou stranu se má člověk přidat — a proč? Když pro aktivní politiku chybí základní společenské zadání, aby ústava vůbec měla smysl. Samotná deklarace svobod nevede k naplnění života, ale vlastně ho omezuje na zbytečné dílčí svobody. S motivací osobního prospěchu si inteligentní člověk nemůže vystačit. Přestali-li jsme budovat utopistický komunismus, neznamená to, že bychom se neměli snažit vytvářet trvalejší obecně prospěšné hodnoty, které přesáhnou meze momentální potřeby či omezenost našich životů. Odkazovat se ke křesťanským hodnotám, jimž nerozumíme nebo je ve skutečnosti ani nechceme sdílet, je planost sama. („Cokoliv jsi učinil nejmenšímu ze svých bratří, učinil jsi mně!“ - sami si rozhodněte, je to pouhý citát, nebo idea?) Jestliže nevíme, měli bychom si znovu ozřejmit nebo definovat, zda vůbec chceme a máme vůli vytvářet sociální stát.

Protože to není věc různých podpor v nouzi a sociálních příspěvků v nezaměstnanosti, ale režimu, kterému půjde o důstojnost člověka více než o jeho blahobyt: to první je úkol celospolečenský, to druhé záležitostí individuální. „Nikdo nesmí být zatracen ani ztracen,“ což je kupodivu prohlášení současné německé politiky, na něž navazuje věta:

„Potřebujeme i tebe.“ Tedy i tebe, i tebe, i tebe — to nemusím rozvádět, kdo všechno to jsou. Jestli my nějakou politiku vedeme, o čemž pochybuji, pak je — doufám, že jen z bezradnosti — spíše antisociální, vylučovací. Lidi vylučujeme, že se nám nehodí, nelíbí, že je teď nepotřebujeme, že se nechovají, jak my bychom chtěli, že ztratili výkon nebo ho nezískali, že se nedostatečně přizpůsobili tomu, co chceme my a co se zrovna nosí. Nechceme je něco učit, nechceme se s nimi bavit, protože zdržují, vystačíme si sami. Kdo? No my úspěšní a produktivní, kteří se bojíme, aby nám to nekleklo nebo abychom nedopadli jako ti vyloučení…

A přitom vytvářet sociální stát je krásný program, k němuž máme ty nejlepší hmotné podmínky a vynikající erudici. (Povšiml jsem si, že například v Chebu, v jeho historickém centru bydlí ve starých domech normální lidi, tedy i Romové. Děti běhají uličkami, z oken se line povyk. Ano, nájemné je ještě levné. Ale až tu historickou, kompaktní a nesmírně cenou zástavbu koupí nějaký developer, pak vypukne ten známý a zhoubný antisociální program, netřeba popisovat.)

Zatímco pro nás po roce 1989 mohlo být (a bylo) motivací uplatnit se v tom, v čem jsme nesměli, či získat to, co jsme mít nemohli, současné nastupující generaci schází společenská výzva, úkol, který by přesahoval individuální zájmy a osobní zkušenost. Pouze v práci, která má smysl a posiluje lidskou důstojnost, je skutečná svoboda.

V určitých oborech takovým úkolem, výzvou mohou být — spíše mohly být — opatření a technologie vedoucí ke kultivaci životního prostředí, šíře k estetizaci veřejného prostoru.

Vzhledem k technickým vymoženostem a miniaturizaci různých, dříve velice nákladných procesů je to opět výzva uskutečnitelná, protože vlastně minimalistická: Například důmyslné a šetrné využívání lokálních obnovitelných zdrojů jak lidských, tak energetických. Místo toho jsme se souběhem až neuvěřitelných okolností dopracovali k naprostému zavržení všeho, co by mohlo nést označení alternativní. Alternativní znamená škodlivé, zatímco gigantismus na úrovni dostavby Temelína, marnotratnost, která v budoucnu ožebračí tisíce lidí, je politiky i sdělovacími prostředky týčena jako hospodářská a společenská progrese. Nejde jenom o problém ekologický nebo ekonomický, jde o antisociální program, který ze společnosti vysaje více energie, než jí dá. Architekt Roman Koucký, jenž byl pověřen přípravou nového územního plánu Prahy a uvažuje nad revitalizací jejího veřejného prostoru, říká: „Strach z nového je v česku chorobný.“ Jedině tím si vysvětluji ten širokospolečenský výsměch a novinářské dehonestování veškerých pokusů a projektů na získávání energie způsoby jinými, než které jsme zavedli ve dvacátém století.