Začátkem devadesátých let literární vědec Vladimír Karfík položil v jedné debatě s tehdejšími ministry financí a kultury otázku, která vysoké činovníky očividně zaskočila: Zda náš stát má mít nějakou kulturní politiku, a jakou? Podívali se na Karfíka nechápavě, snad ani neporozuměli otázce: vždyť politika kulturu ovlivňovat nemá, svobodná kultura žádnou politiku ani nepotřebuje, stejně jako ji nepotřebují ani jiné společenské zájmy. Asi se jim zdálo, že novou dobu nepochopil Karfík.

Dnes můžeme tuto otázku zobecnit: Zda stát má mít vůbec nějakou politiku, a jakou? Zdá se totiž, že jak léta jdou, politici se skutečné politické odpovědnosti zbavili, a to, co činí, jsou pouze jakási úřední a účetní opatření, která nedokážou vyřešit ani problém státního rozpočtu. Politická debata zvulgárněla na roveň pokleslé hry na četníky a lupiče, v lepším případě na otázky kolem technologie moci. V prostředí více méně nepřátelském škorpí se politici tu skrytěji, tu otevřeněji o vliv a peníze — a nedivme se jim, nemají se o čem bavit.