Byla jsem překvapená svou vlastní reakcí, když jsem se dozvěděla, že ministryní kultury se má stát bývalá místostarostka Vizovic. Byla jsem na sebe i naštvaná, vždyť přece pořád chci, aby byly v politice ženy a aby tam byli také lidé z venkova — a najednou se nedovedu přimět k tomu, abych měla radost ze jmenování tak sympatické ženy.

Vím, co mě plnilo podezřením. Ačkoliv se o kultuře tak dlouho mluví jako o neproduktivním odvětví, které jen visí na státním rozpočtu, který tímto břemenem trpí, rozumný člověk dobře ví, že kultura je naopak obor velice produktivní a dokonce neobyčejně ziskový. Jeden přítel historik, velmi opatrný na podloženost svých tvrzení, jednou v mé přítomnosti v debatě s jedním lokálním podnikatelem řekl, že Brigitte Bardotová vydělala Francii víc, než v dotčené době automobilka Renault. Kdo se trochu zajímá o výtvarné umění, ví, že dobře vedená a budovaná sbírka přinese neobyčejné příjmy, vždyť za zapůjčení obrazu na výstavu se galerii, která obraz (sochu) vlastní, platí. Magdalena Kožená znamená pro náš stát víc, než Zdeněk Bakala, a ani si nemusí platit celou naši vládnoucí koalici. Fellini je přece víc než Berlusconi a to se raději nebavme o tom, jaké peníze přinesli do britské kasy Beatles. Aby tohle bylo možné, musí vládnout nějaký kulturní duch, který nechává věci růst zdola, ze zdrojů, které si nemohou vydělat, protože prostě nejsou tak dokonalé, ale bez kterých by to nešlo.

Divný postoj ke kultuře je ovšem u nás tak zažitý, že snad se i její ministři vybírají podle toho, jestli dokážou jít ještě o krok dál v nehoráznosti svých postojů než předchůdce.

Ministerstvo kultury není jen správcem peněz, jak se dnes neustále tvrdí, je přece i tvůrcem kulturní politiky státu, a že něco takového stát má mít, je snad jasné i maturantům.

Jenže u nás se to za posledních dvacet let (kolik jsem těch hloupých teorií zažila v 90. letech ve vztahu k  chebskému divadlu) vypráví tak, že ta kultura vlastně znamená, jestli máme uhrabané zahrádky a zametené ulice, že to spočívá v našem hezkém a elegantním oblečení a bydlení, v to, že slušně jíme příborem. Houby! Itálie má na svém jihu neuvěřitelný nepořádek a její kultura tím nijak netrpí, ve Skandinávii mají pořádek a kultura tím netrpí taky, Anglie má škaredá města a Rakousko pěkná, ale co to vypovídá o kulturním významu té které země? To je jen zastírací manévr, abychom dali pokoj.

A tak se bojím, že paní starostka Vizovic Alena Hanáková bude možná myslet spíš na ty zametené ulice, opravené fasády a turistický ruch než na  tvůrčí složky kultury, které dávají společnosti výraz. Jejichž dílo je tím jediným, co po nás zbude.

A taky že ano. V rozhovoru pro Právo 10. prosince budoucí ministryně na žádnou otázku v podstatě neodpoví, vůbec nepoznáme, co si o kultuře jako politička myslí. Po několika vytáčkách konečně řekne, že jedno je jisté: kdo si na sebe nevydělá, jsou památky, a tak se ona zaměří zejména na památky. Naopak živí umělci mají větší šanci, zpěváci, malíři mohou přece tvořit, mohou si pomoci sami.

To by člověk vyletěl z kůže. Už vidím ty stavebně památkářské lobby, jak se shlukují kolem ministerstva. Jak to, že budoucí (teď už přítomná) ministryně neví, nebo neřekne, že budova, památka, má přece nějaký účel, že je to koneckonců nemovitost, majetek, o který se jistě musíme starat, ale je přece docela dobře možné se o něj starat právě formou kulturní politiky, daňových pobídek, pronájmů, památka je koneckonců i věšák na reklamu, jak vidíme všude v Praze, je na ni možno uspořádat sbírku, vypsat loterii, uspořádat „akci cihla“. Na památky ostatně velkoryse přispívají fondy Evropské unie. Chceme mít nějaké sbory, orchestry, divadla a knížky? Tak ale musí ministryně kultury jasně a neustále říkat, že chceme, a ne je posílat kamsi po žebrotě. „Živí umělci“ alespoň někdy ke svému umění potřebují i hmotné prostředky, bez kterých dílo prostě vzniknout nemůže. Například film, že, nebo opera. Ono nestačí jenom zkomponovat sbor, taky musí existovat těleso, které to zazpívá, a to nebývá složené z pohádkově placených hvězd, ale z dělníků, pěšáků kultury. Ostatně jak jsou na tom třeba podle paní ministryně ty galerijní sbírky? A co třeba knihovny — to jsou památky nebo co? „Živí umělci“ asi ty veřejně prospěšné knihovnické krysy nebudou.

Kulturní politika je tu od toho, aby tohle národ věděl. A paní budoucí ministryně není na svoji funkci vůbec připravená, když si před rozhovorem ani neprojde, kolik vlastně máme národních kulturních institucí, jaké všechny umělecké obory existují a za jakých podmínek se vůbec dají provozovat („živý spisovatel“ třeba nepotřebuje skoro nic, ale „živý nakladatel“ už musí mít nějaké prostředky.) A když není připravená, nemá dávat rozhovory.

Před časem jsem tu psala, že ministr Besser hodlá řídit ministerstvo kultury jako české maloměsto. Zdá se, že tato praxe se v naší nejelegantnější politické straně Top 09 (která ať se netváří, že ti Starostové nejsou její součást, to by byla musela se Starosty kandidovat jako koalice a to by pak ten výsledek jinak vypadal) dobře zavedla.

Při psaní tohoto naštvaného a zklamaného textu mě napadlo, že by byl zajímavý experiment, kdyby budoucí přímo zvolený prezident nařídil, se ministrem kultury se stana ta nejbrilantnější, nejchytřejší osobnost s největšími konexemi, jinak že vládu nejmenuje. Jenže když se na tu sestavu podívám — je v české politice vůbec někdo takový?