Za efektivitu v kultuře

Adam Votruba

Vládní angažmá odcházejícího ministra kultury nakonec asi nejtrefněji charakterizuje jeho vlastní výrok, že není vyslancem kultury ve vládě, ale vyslancem vlády v kultuře.

„Je třeba zamezit plýtvání.“ O této větě snad nikdo nemůže pochybovat. Je také všeobecně známá věc, že člověk snáze utrácí peníze z cizí kapsy než z vlastní. Proto je potřeba všechny občany, kteří mohou utrácet státní peníze, pořádně hlídat.

Takovou filosofii si vzal do vínku i dosavadní ministr kultury a po celou dobu svého působení na ministerstvu se ji snažil naplňovat. Proto se v květnu 2011 rozhodl, že si posvítí nejen na všechny nákupy na svém ministerstvu, ale i ve všech organizacích, které ministerstvo zřizuje. Ministerstvo mělo vědět absolutně o všem — od stavebních prací, přes nákupy počítačů až po tužky. Zastaralá praxe tzv. drobného vydání, kdy jednotlivé organizace či oddělení dostaly na rok určité množství peněz, z něhož si mohly koupit tužky, papíry, kalkulačku, špendlíky apod., se zřejmě ukázala jako neefektivní. Nově to fungovalo tak, že chtěl-li si někdo např. v galerii koupit tužku, musel vyplnit formulář, předat ho nadřízeným, kteří ho poslali na ministerstvo, a teprve poté, co ho ministerstvo schválilo, bylo možné nákup uskutečnit.

Ministr vydal tento příkaz č. 24/2011 dne 30. května s tím, že okamžitě vstupuje v platnost. Příkaz byl vydán za „účelem transparentnosti, hospodárnosti a účelnosti při vynakládání veřejných prostředků“. Trvalo více než 14 dní, než se tato informace dostala k těm nejposlednějším podřízeným v organizacích zřízených ministerstvem. Ale ministr by mohl mít radost, jaký zde vládl vůči němu respekt a disciplína. Všechny objednávky vypsané v prvních čtrnácti dnech měsíce června byly ihned stornovány, poslušně antidatovány na dobu pozdější a odeslány ke schválení na ministerstvo. Tam na ně už netrpělivě čekalo několik velmi efektivních pracovníků, kteří byli nově najati, aby kontrolovali všechny objednávky v resortu. (Počet těchto nově najatých zaměstnanců se nepodařilo autorovi článku zjistit, dle kuloárních informací to mohlo být 11—15 lidí.)

Samozřejmě je kvůli efektivitě nutné poptat vždy nejméně tři dodavatele a to i u zakázek, kde výsledná částka nepřekročí ani 20 000 Kč. Plýtvat se dá v malém i ve velkém. Někomu to mohlo přidělat vrásky jako jednomu nejmenovanému zaměstnanci, který chtěl zajistit vydání kulturní publikace. Měl sice nakladatelství, které ho bylo ochotno ji vydat, ale potřeboval alespoň tři nabídky, aby mohl dle směrnice vybrat tu nejlacinější. Obrátil se na spoustu různých nakladatelství a „světe, div se“ žádné z nich nechtělo vstoupit do soutěže a poslat cenovou nabídku. S podobným problémem se potýkali zaměstnanci v kultuře na mnoha frontách. Důvod byl zpravidla ten, že finance, které mohou kulturní organizace nabídnout, jsou tak malé, že firmy nejeví o tyto zakázky zájem.

Tím samozřejmě nechci zpochybňovat smysl tohoto opatření, které je samo o sobě v pořádku. Když se to ovšem kontrolní mechanismy přeženou do příliš malých částek, pak to, co se jeví shora jako racionální opatření pro vyšší efektivitu, může zdola vypadat jako absurdní tragikomedie.

Ministr kultury po několika měsících svou praxi permanentní kontroly všech nákupů v tzv. „příspěvkovkách“ zrušil. Důvod není oficiálně znám. Každopádně se zdá, že kontrola ho neuspokojila, neboť hned vzápětí bylo nařízeno, že příspěvkové organizace ministerstva kultury nesmí na příští rok žádat o granty ministerstva kultury. Opět není znám žádný oficiální důvod tohoto opatření. Nabízí se otázka, jestli jde o součást úsporných opatření, nebo zda válka proti plýtvání není ve skutečnosti válkou proti kultuře, nebo ředitelům organizací, kteří byli dosazeni za jiných ministrů. Také může jít o způsob, jak si připravit půdu pro poskytování přímých dotací „spolehlivým“ organizacím — dotací, které nebudou kontrolovány nespolehlivými komisemi složenými z odborníků.

Dnes jsou dny současného ministra kultury ve funkci sečteny. Nakonec asi nejtrefněji charakterizuje jeho vládní angažmá ministrův vlastní výrok, že není vyslancem kultury ve vládě, ale vyslancem vlády v kultuře. Z pohledu mnoha kulturních pracovníků to vypadalo, jako by jeho posláním bylo vést válkou proti kultuře. Kontroverzní kauzy pana ministra jsou veřejnosti dostatečně známy. Uvidíme, jakým způsobem se zhostí vládního úkolu příští ministr či ministryně.

    Diskuse
    SH
    December 10, 2011 v 17.05
    Elementární znalosti.
    Tento minipříběh jasně dokazuje, že se díky politickému klientelismu se na posty ministrů dostávají i lidé bez elementárních manažerských zkušeností. Takovou pitomost by totiž nenařídil ani manažer začátečník, nadtož alespoň trochu zkušený.