Jestli není Petr Nečas suchar, chystá velkolepou oslavu. S Jiřím Besserem bude mít v nenávratnu skoro půlku vládní sestavy s plnou parádou představené v létě loňského roku. Nečasovou vládou už prošlo 21 ministrů. Z původního složení zůstává (bez Nečase) pouhých osm jmen. To není zrovna běžné. A to ještě premiér nepřistoupil k „zásadní rekonstrukci kabinetu“, kterou slibuje od jara. Kdyby propukla, nezůstal by patrně už vůbec kámen na kameni.

Ale jsou i jiné důvody k slavení. Předseda vlády, která si dala teatrálně do štítu boj s korupcí, nám už ukázal několik velkých ryb ulovených pro podezření přinejmenším z klientelismu nejhrubšího zrna. Třeba je v tom úmysl: nejdřív si Nečas šibaly naskládal do vlády, aby si je pak mohl odškrtávat jako položky úspěšně vedeného zápasu za očištění politiky.

Ministr kultury Besser (TOP 09/STAN) je v tomto směru žabař. Majetkové přiznání odflákl. No a? Nejprve Besser tvrdil, že byt na Floridě nepokládal za důležitý. Pak zazpíval na jinou notu: prý opomněl. Že zakládá firmy, byť třeba jen naoko, s dvakrát soudně trestaným vejlupkem se sklonem k uplácení úředníků, je také úplně normální. Zná ho přece padesát let. To, prosím, není obžaloba — tím se Besser hájí! Na tiskové konferenci krátce po odhalení jeho hříchů sice zakázal otázky novinářů, stihl ale ještě parafrázovat Spielbergovu komedii Catch Me If You Can: ministr slíbil, že odstoupí - ale až mu někdo něco dokáže.

O tom, co všechno takto korupčně a klientelisticky necitlivý člen vlády může vědomě či nevědomě tolerovat ve svém resortu, pod nějž spadá i starost o poklady v podobě kulturních památek, raději ani nespekulujme. Besserův zájem dotáhnout do konce aspoň velkou partii s církvemi, je už jen tragikomickou tečkou. Kdo jiný je lépe uzpůsoben k restitučnímu kšeftu století než Besser?

Před Besserem se poroučel Martin Kocourek (ODS). Jeho zásluhou kandiduje výraz „odklánění“ na slovo roku 2011. Na tiskovce před demisí vlastně nic zajímavějšího neřekl. Jasné mu bylo jen to, že musel zabránit tomu, aby si v rámci rozvodového řízení manželka sáhla na jím vydřené miliony. Dál už jen koktal, zapomínal otázky a komolil odpovědi. Veřejné mínění jej za ukázkově etický rozvod pasovalo na symbol konzervativní morálky. Trochu se ale zapomnělo, že k „odklonění“ šestnácti milionů kromě účtu Kocourkovy matky sloužily i firmy — prázdné schránky zakládané za devatero horami, devatero řekami. Opravdu tolik úsilí jen kvůli zavržené manželce? Kocourek přece prošel klíčovými posty v polostátní ekonomice, především v ČEZu. A jako ministr průmysl a obchodu byl těžkou vahou tuzemské energetiky, v níž se točí opravdu velké peníze.

Kam se druhdy „odkláněly“ prostředky ze Státního fondu životního prostředí, potažmo celého resortu, by nám mohl říct snad jen Martin Knetig. Zvláštní bankovní účty s pěknými sumami a také se zvláštními přístupy. Co už jiného může svádět k dojmu, že na konci řetězce vězí kasička nejmenované partaje? Jisté je jen to, že Knetigův přítel, tehdejší šéf - ministr životního prostředí - Pavel Drobil, je významným politikem ODS. Je obratný, s manažerskými zkušenostmi a po své demisi se ujal velmi zodpovědné koordinace odborného zázemí občanských demokratů.

U Víta Bárty, který musel opustit kupé ministra dopravy, spekulovat ani nemusíme. Ten se usvědčil v dokumentech ABL a na dávných zvukových záznamech sám. Proto také víme, že Věci veřejné si nikdo koupit nemohl a nemůže: vždyť Bárta je do vysoké politiky štosoval již coby specifickou politickou divizi své bezpečnostní agentury.

Ivan Fuksa (ODS) a Radek John (VV) měli vlastně štěstí. Museli resorty zemědělství a vnitra opustit z banálních důvodů. Jeden kvůli vnitrostranickým intrikám, druhého vedle koaliční disharmonie smetla vlastní neschopnost. Radek Šmerda na ministerstvu dopravy pobyl jen krátce, poněvadž se příliš soustředil na profesionální správu resortu a vymkl se stranické kontrole.

Podstatné je, že slabé články Nečas vyměnil a ve vládě mu zbyli jen staří známí poctivci — Alexandr Vondra, expert na  ozvučování, Kamil Jankovský, který už léta jede v bezzubých veřejných zakázkách (nejprve jako podnikatel, nyní jako ministr), Martin Kuba, podle ošklivých lidí loutka „knížete“ Dlouhého z Hluboké, Jan Kubice, ochotný kdykoli a jakkoli ovlivnit volební kampaň, Karolina Peake, dožadující se koaličních schůzek k personálnímu obsazení formálně nezávislého státního zastupitelství, Jaromír Drábek, jenž má nadstandardní a nejen ministerský vztah k elektronickým kartám, kterým jeho resort teď dává zelenou, a také, samozřejmě, legendární Miroslav Kalousek.

Všechno do sebe pěkně zapadá. Nejznámějším a nejvýraznějším sponzorem stran vládní koalice je Zdeněk Bakala, jehož nyní, zdá se, dohnala vypečená privatizace OKD (zaráží přitom — a mediální mainstream to bůhvíproč nezmiňuje -, že ČSSD, která v době oné privatizace vládla, na Bakalově výplatní pásce paradoxně není). Vláda si vytkla za cíl nejen vymýcení korupce (podle Nečasova kalendáře - kopírujícího rok 1945 - by k němu mělo dojít zhruba ze měsíc), ale také rozpočtovou odpovědnost. Proto se v ní také objevilo tolik šíbrů, kteří vědí, jak povolit rozpočtový kohoutek a peníze odklánět. Neztrácejí přitom úsměv ze svých rtů. Patrně tuší, že systém je nehynoucí. Když jedni odejdou, vstanou noví (protikorupční) bojovníci.

Neustále se mi na mysl vrací příměr dávno použitý Karlem Schwarzenbergem. Prý mají rodovou zkušenost, že nejlepší hajní se rekrutují z řad bývalých pytláků. Přesto mne napadá, zda jeho předci neměli hrůzu z toho, že jednoho dne bude víc flint rozdáno pytlákům než poctivcům bez škraloupu. Takto povážlivě se lámou poměry v české politice.

Hlavně že nám při tom všem příslušné nadnárodní agentury zachovávají příznivý rating!