Život v antropocénu

Ondřej Vaculík

Chtějme po politice ideu, vizi, ale nechtějme, aby se chovala jinak, než se chováme my, kteří formujeme veřejný život prospěchářskými vazbami. Tyto způsoby jsou u nás hluboce zakořeněny patrně od dob protektorátu. Za normalizace pak byly hybnou silou pokroku.

Lidové noviny jsem si předplatil ještě před převratem, když z ilegality vystoupily do poloilegality. Pochopitelně mnohokrát člověk měl už chuť je odhlásit, ale nikdy na to nezbyl čas. Kupodivu až dnes jsem ale pochopil, že to, co jsem pokládal za vadu novin, vychází více než od vydavatele či šéfredaktora z povahy společnosti, totiž noviny s ní tak úzce souvisí, že těžko hodnotit kdo koho více ovlivňuje: noviny společnost — společnost noviny? Podobně je na tom vztah společnosti a politiky - a do toho ty noviny, které se musí udržet na trhu.

Demokracie nám přinesla takovou otevřenost společnosti (nejde jenom o různé svobody), která zaručuje, že to, co je dole, je také nahoře. Kdo chce do toho jít, může (prostřednictvím politických stran, které mohou ale svobodně vznikat i zanikat) vbrzku vstoupit až do nejvyšší politiky z původně třeba občansko-aktivistických pozic. Příkladem takového vzestupu byly právě Věci veřejné. Tak mnozí z nás, kdyby chtěli a našli si svého donátora typu pana Bárty, mohou se stát i ministry.

×