Lidové noviny jsem si předplatil ještě před převratem, když z ilegality vystoupily do poloilegality. Pochopitelně mnohokrát člověk měl už chuť je odhlásit, ale nikdy na to nezbyl čas. Kupodivu až dnes jsem ale pochopil, že to, co jsem pokládal za vadu novin, vychází více než od vydavatele či šéfredaktora z povahy společnosti, totiž noviny s ní tak úzce souvisí, že těžko hodnotit kdo koho více ovlivňuje: noviny společnost — společnost noviny? Podobně je na tom vztah společnosti a politiky - a do toho ty noviny, které se musí udržet na trhu.

Demokracie nám přinesla takovou otevřenost společnosti (nejde jenom o různé svobody), která zaručuje, že to, co je dole, je také nahoře. Kdo chce do toho jít, může (prostřednictvím politických stran, které mohou ale svobodně vznikat i zanikat) vbrzku vstoupit až do nejvyšší politiky z původně třeba občansko-aktivistických pozic. Příkladem takového vzestupu byly právě Věci veřejné. Tak mnozí z nás, kdyby chtěli a našli si svého donátora typu pana Bárty, mohou se stát i ministry.

Všichni jsou to našinci, nikdo nebyl už pěstován na žádném VÚMLu či ve speciálních školicích zařízeních. Karolína Peake, když opouští VV, při zakládání nového politického uskupení říká: „Nemůžu již nadále souhlasit s prosazovaným politickým stylem destrukce a nesrozumitelných kroků.“ Nicméně její „idea zůstává stejná jako z dob u VV; být politicky čitelnější, fungovat bez nesmyslných výzev a ultimát“. Její postoje a slova nejsou obrazem krize politiky, ale vystihují složité společenské procesy, které známe ze svých působišť. „Špinavá politika nahoře“ odpovídá „čistotě našich vztahů dole“.

Chtějme po politice ideu, vizi, ale nechtějme, aby se chovala jinak, než se chováme my, kteří formujeme veřejný život klientelistickými, tedy prospěchářskými vazbami, různou protekcí. Tyto způsoby jsou u nás hluboce zakořeněny patrně od dob protektorátu, za normalizace byly hybnou silou pokroku: Abych pro Obnovu památek, n.p., koupil na pile nedostatkové řezivo, musel jsem vedoucímu pily sehnat traverzy, čímž jsme se v hříchu skamarádili. Fronty na podpultové mandarinky sice pominuly, ale vzorce jednání se přesunuly do jiných nedostatkových oblastí — což jsou různé posty ve veřejných institucích, někdy se podpultově získává i poměrně podřadné pracovní místo. Veřejné konkurzy bývají předem rozhodnuty, nebo se na jejich výsledek nebere zřetel.

Přes známé získávají se ve veřejné sféře kšefty, někdy jen tak s bratrství lidí, kteří si umějí vyjít vstříc, jindy za provizi. Někdy opravdu ani nejde o nic, spíše o pomoc v nouzi, jindy jde o moc. Větší a mocnější známosti nyní vytěsňují ty známosti slabší. Loajalita začíná mít až protektorátní podobu — nejde o to nemluvit špatně o firmě, v níž pracuji, ale ve firmě raději nemluvit vůbec, odkývat i to, co je v rozporu s dobrými mravy, a pak pokoutně žehrat a pomlouvat firmu. Pro společnost, která ztratila ideály, jako se stalo za protektorátu nebo za tzv. normalizace, je nejdůležitějším hlediskem vlastní prospěch, což nakonec může být i obhajoba vlastní existenci. To by člověk dříve nikdy neřekl, jaký stav nouze může společnost pociťovat i poměrně blahobytných poměrech. A vzorec stavu nouze společnosti obráží nyní naše vláda.

Noviny na prvních stránkách uvádějí změť jmen nejrůznějších politiků, od jejichž postoje se cosi státotvorného očekává, ale nikdo z nás netuší, oč by mělo jít. Že by vůbec o nic? O setrvání? Idea, byla-li jaká, se redukuje na věci holého živobytí, na přežívání den ze dne. Tak se dozvídáme, že „ekonomika má být zdravá, věci mají fungovat a systém má být dobrý“. Do toho občas proskočí zpráva, že „o hodonínského poslance Ottu Chaloupku má zájem policie“. Těžko říci, je-li to zpráva dobrá, nebo špatná.

Onehdy v LN psal mladý redaktor, jak je škoda, že ČEZ ustupuje od dostavby jaderné temelínské elektrárny. Domníval jsem se, že v ideovém bezčasí je možno se domluvit na jakémsi tématickém minimu, které by dalo poněkud vyšší smysl tomu, co jsem popsal výše. Vždyť technika nám dává znamenitou možnost minimalizovat nároky na energii a opotřebovávání přírody. Soudržnost společnosti, ohledy k menšinám a slabším, což by měl podporovat nějaký vládní program. To se však v našem antropocénu jeví tak uboze samozřejmým, že od toho vůbec můžeme upouštět. Stejně jako od křesťanských hodnot, k nimž se prý hlásíme. Nehlásíme. Jakmile má křesťanství obrys nějaké církve, hned jsme proti.

Nevím proč, ale v LN nejvíce čtu kulturní stránky, přičemž se o kulturu zajímám méně než o politiku. Z recenzí a kritik na divadelní představení, která nikdy neuvidím, na knihy, které nikdy nebudu číst, se člověk o společnosti dozví více než z politických komentářů a z většiny politologických úvah. Občas napíše také Stanislav Komárek, Mnislav Atapama — Zelený nebo Karel Holomek. Tak člověk lépe pochopí, v čem žijeme, ba i tu současnou vládní krizi.