Mistr slova Petr Nečas označil s odkazem na počínání ministra Kalouska dění posledních dní za „hodně ujetou politickou sezónu“. To ještě netušil, že ministr Kalousek volal i policejnímu prezidentovi.  A už vůbec netušil, že v pátek zveřejní nahrávací studio jménem Věci veřejné telefonát Miroslava Kalouska poslanci Skokanovi.

O pravosti žádného ze svědectví proti Miroslavu Kalouskovi není zvláštní důvod pochybovat. A jeho pozice se stává neudržitelnou. I když zpupnost vládních stran, jejich neúcta k lidem a k zákonům se projevuje v míře, kterou bychom jen před pár lety pokládali za nemožnou, přece jen určité meze nakonec ctí i ony.

Rozkladu Kalouskovy osobnosti nelze už dál mlčky přihlížet, jak se o to Petr Nečas dosud snažil, věda, že Kalouskův konec by byl nejspíše koncem vlády jako takové. Ale není tu jen Nečas. Ani Karel Schwarzenberg nemůže chtít závěr své, v řadě ohledů konec konců úctyhodné politické dráhy, strávit jako spoluúčastník takto bezbřehé ostudy.

Jakkoli se to dlouho jevilo velmi nepravděpodobné vzhledem k monumentální většině, kterou vládní koalice disponovala po volbách v roce 2010, dnes je Nečasův kabinet u konce s dechem. V čase příprav na senátní, krajské i prezidentské volby to může mnohým připadat jako komplikace, pád vlády a předčasné volby se stávají pravděpodobnější variantou nežli pokračování Kalouskova cirkusu.

Když si promítneme dva roky od voleb, musíme se ptát, kde se to všechno tak zvrtlo? Jak se stalo, že počáteční vcelku všeobecné mediální nadšení z vítězství pravice nad démonizovaným Paroubkem, vystřídaly rozpaky, postupně přerůstající až v opovržení?

Když vylovíte noviny z letních měsíců roku 2010, nebudete stačit žasnout, jak skvělými lidmi byli v očích našich novinářů Vít Bárta, Kristýna Kočí, Pavel Drobil, Radek John, Jiří Besser či Petr Nečas. Dnes to zní jako krutý žert, ale jedna z funkcí ministra vnitra Radka Johna dokonce nesla název předseda Vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí.

I některé své ideové stoupence vláda už od počátku dráždila pochybnou personální politikou. Tance kolem Jocha a Bátory byly ovšem jen slabou předehrou k tomu, co následovalo a co k působení Nečasova týmu přilne jako jeho určující charakteristika: bezuzdné, bezkoncepční, asociální škrty vydávané za reformy a festival korupčních skandálů.

Je to zdánlivý paradox. Petr Nečas, který do kampaně vstupoval s nezaslouženou aureolou pana Čistého a heslem o tom, kde všude nebude tolerovat korupci, skončí jako předseda zřejmě nejprokorumpovanější vlády v českých dějinách.

Od dosud podivně neprošetřené aféry Pavla Drobila seznam pokračuje přes obálky Víta Bárty, Vondrovo ozvučení, floridský byt Jiřího Bessera, odklánění Martina Kocourka, letadla Vlasty Parkanové, až k odvolanému Jiřímu Pospíšilovi, odvolanému nejspíše za to, že pro jakýs takýs boj s korupcí chtěl aspoň vytvořit podmínky.

Kolorit samozřejmě dotvářejí ministři, kteří prosluli i na české poměry až podivuhodnou nekompetencí: Josef Dobeš, Tomáš Chalupa, Jaromír Drábek, Alena Hanáková. A korunu celku nasazuje postava, která na základě své aféry do vlády vstoupila: ministr vnitra Kubice.

Nečasova vláda je v agonii. Není jisté, jak dlouho ještě potrvá, ani co jí zasadí definitivní ránu z milosti, ba dokonce není to dnes už ani nejdůležitější. I kdyby se totiž protrápila až k řádným volbám, což už by nyní bylo vyloženě překvapením, zůstane tu po ní klíčová otázka: je tohle skutečně všechno, co je nám současná česká pravice schopna nabídnout? Toto je vážně její pravá tvář?

Nečasův tým sice pustoší, co může, ale jeden paradoxní přínos má: nálada veřejnosti se kvůli jejímu působení výrazně proměnila. Přesvědčení, že veškerá úsporná opatření nejsou legitimní, neboť mají sloužit pouze k udržení privilegií mocenské elity, se šíří celý světem, ale u nás má specifickou podobu. Sociálně kritické politické myšlení tu od příchodu sovětských tanků vyloženě živořilo.

Jenomže lidé vidí, že celý politický systém je nyní nastaven tak, aby volení zástupci pomáhali pijavicím ze soukromého sektoru vysávat veřejné rozpočty. Jak upozornil Aleš Ziegler, ODS v přípravě na krajské volby dokonce dospěla k neústavní praxi, že místa na kandidátkách uchazečům ze svých řad prodává. V logice této strany je zřejmě veřejná funkce poukázkou na peníze z veřejných rozpočtů a uchazeč tedy musí do jejího získání investovat. Není to nakonec volný trh bez přívlastků?

Všichni dobře vědí, že korupční praxí je zasažena i sociální demokracie. Na rozdíl od vládních stran se v ní ale aspoň posud toto jednání považuje za deviaci, nikoli za standard, jak konec konců dosvědčuje zásadně odlišný přístup k odhalené korupci ve vlastních řadách. Pokud nebudou následovat po případu Davida Ratha další podobné aféry vrcholných představitelů ČSSD, je pravděpodobné, že ji lidé dají ještě jednou příležitost vládu sestavit. Bude to obrovská odpovědnost, ale také příležitost.

Korupce se stala natolik systémovým jevem, že už ji lze označit za formu přerozdělování: je to metoda, jak se podstatná část mocenská elita obohacuje na úkor celku společnosti. Svůj nelegitimně nabytý majetek pak obhajuje jako nedotknutelné soukromé vlastnictví. Sociální demokracie bude muset do těchto principiálních majetkově mocenských struktur zasáhnout, jinak selže.

Pokud by sociální demokracie dokázala vynutit principiální systémové změny, které nejenom ochromí systémovou korupci, ale zasáhnou mechanismy přerozdělování jako celek, může se jí podařit obnovit důvěru v politický systém jako takový a stát se ústřední politickou silou na dobu delší nežli jedno či dvě volební období.

Prospěla by tím i pravici, která by byla nakonec nucena se přeskupit a začít znovu hledat ideová východiska, která by mohla dávat smysl větší části občanů. Pokud ovšem sociální demokracie po převzetí moci selže, lze bohužel předpokládat, že nastane chaos s nepředvídatelným vyústěním.

Bez ohledu na to, zda se podaří sociálním demokratům příští týden vládu odvolat, na otázce, nakolik jsou připraveni převzít moc a jak dobře budou schopni vládnout, záleží podoba naši budoucností více nežli na čemkoli jiném. Nezbývá už mnoho času, ale cokoli svedou občanské iniciativy udělat pro to, aby podoba vládnutí ČSSD byla co nejpříznivější, má nyní mimořádný smysl.