Výzvy k občanské angažovanosti

Alena Zemančíková

Občanská sdružení dokážou dělat život společnosti trochu lepším, když se starají o místní kulturu, o volný čas dětí, o staré a nemocné nebo o úpravu okolí. Ale na to, aby mohla mít ve společnosti hlubší, ne jenom okrašlovací vliv, nenazrál čas.

Když na svém počítači píšu tento týden už pátý text bez nároku na honorář, cítím nechuť ke stále se opakujícím výzvám po občanské angažovanosti. Kde mám na ni brát sílu, čas i prostředky? A to už se nemusím starat o rodinu, nejsem zodpovědná za stav zásobování domácnosti ani za výchovu dětí a bydlím tak minimalisticky, že ani údržba bytu mi nezabere skoro žádný čas. Mám ovšem dost náročné zaměstnání, které — chci-li ho vykonávat dobře, znamená povinnost číst a sledovat společenské dění, být v kontaktu se všemi generacemi obyvatel, sledovat dění v médiích i v literatuře a dalších druzích umění. Za to všechno jsem odměňována podprůměrným platem (nechci se tady litovat a nemůžu samozřejmě, ani nechci, bylo by to nevkusné, uvádět jeho výši, ale je to tak, můžete mi věřit), který mě nutí k přivýdělkům, ovšem stejně špatně placeným, protože v podobných oborech. Píšu to v první osobě, protože se nechci schovávat za jakýkoli všeobecný plurál, ale tak to máme mnozí a pocit z toho se už podobá vleklé depresi a vede mě čas od času k úvahám, zda ještě funguji normálně a jestli spíš nepotřebuji psychiatra nebo aspoň nějaké prášky.

K tomu všemu mám celkem činorodou povahu, takže vstup do občanského sdružení (také v nějakých jsem) pro mě znamená „nebezpečí“, že se ihned začnu angažovat, z čehož pro mě vyplynou další neplacené úkoly, jejichž plnění a únava a neúspěchy s tím spojené ještě víc prohloubí onu tušenou depresi. Na níž se podílí i to, že moji přátelé, lidé podobného založení jako já, jsou podobně zaměstnaní a angažovaní, takže v případě krize nebo potřeby útěchy či sounáležitosti nejsou k dispozici, neboť zrovna plní nějakou svou špatně nebo vůbec ne- placenou povinnost.

Ti, kteří jsou na tom lépe, jsou zajištěnější nebo nezávislejší, nemají důvod se angažovat a také to nedělají. O skutečném stavu společnosti možná z pozice svého zajištění ani nemusí vědět, většinová média o tom moc nemluví a kdo jezdí autem, Nový prostor nepotká. Mohli by přispívat finančně, možná tak i činí, ale to nestačí, vždyť jen se podívejme na modrou tabulku v záhlaví těchto novin, kolik by bylo potřeba a kolik se vybere.

A tak trochu nevím, kdo má vlastně tu občanskou aktivitu vykonávat. Lidé, kteří se podle své povahy především starají o sebe (a na tom není nic špatného, činí-li tak v mezích zákona) a o své, k tomu nemají dispozice. Takových je většina a nemá smysl jim to vyčítat, vždyť i ta starost o sebe a o své je docela náročná disciplína, má-li mít člověk věci v pořádku. A lidé, co mají věci v pořádku, jsou solí země, její jistotou, zárukou její upravené tváře a pořádku v dokumentech. I to něco stojí. Kdo má tedy přispívat na náklady občanské angažovanosti , když jsme všichni ta k zoufale podfinancovaní, zdeprimovaní, přepracovaní.

A potom: jestli veškerý občanský život společnosti máme táhnout ve volném čase a zadarmo, tak už své daně (protože jsme gážišti, kteří daně platí v plné výši a bez pardonu) posíláme státu opravdu jenom na to, čemu se vyhýbáme (justice), s čím nesouhlasíme (dálnice), co funguje špatně (sociální zabezpečení) a pracuje proti našim zájmům (politické strany). Protože to, čeho si vážíme (univerzity), co máme rádi (kultura), co je rovné, dostupné a všeobecné (třeba železnice nebo základní školy či třeba zdravotní péče) je neustále nějak „optimalizováno“ s výsledkem, který není lepší než byl předchozí stav. Slovo „optimalizace“ je ostatně v dnešní politicko-novinářské hantýrce stejně hnusné a lživé, jako bylo v padesátých letech slovo „kolektivizace“.

Kdo má chodit v úředních hodinách kontrolovat rozhodnutí a vývěsky, dostavovat se na jednání zastupitelstev, na valné hromady a prezentace záměrů, na demonstrace a shromáždění, když v tu dobu my, o nichž tu píšu, máme sami někde úřední hodiny, povinné porady a služby, otevírací dobu, uzávěrky a další povinnosti, o rodinných nemluvě.

Fráze o boji s korupcí během času krásně zamaskovala absenci pozitivních politických činů. Tím, že se neustále vyšetřuje, obviňuje, vydává a žaluje vzniká mlha, v níž se skryje, že se pro zlepšení poměrů a občanského života nedělá skoro nic. Vládní návrhy jsou téměř vždycky jen represivní a degresivní (říkávalo se tomu zpátečnictví a vyplatilo by se to slovo oprášit a znovu uvést do provozu) a když se někde objeví něco, co by mělo veřejnosti sloužit (jako například registr vozidel nebo státní maturity či elektronická předplatní či zdravotní karta) nefunguje to vůbec nebo špatně a je to vždy předražené. Zemi vládne ministr financí, který nenávidí a uráží její občany a není síly, která by ho smetla, protože jsme tak zapředeni do jeho sítí a obšancováni těmi, kterým on slouží, že se nemůžeme hnout. Předseda strany Karel Schwarzenberg na výzvu po odvolání ministra Kalouska řekl, (správně), že stranu a program této vlády dělá on a bez něj že je vláda nepředstavitelná.

Vtip je ovšem v tom, že TOP 09 volby nevyhrála a její program je většině občanů vysloveně nepříznivý, není žádný rozumný důvod ho umanutě prosazovat, není v tom dokonce ani aristokratická čest. Ale nic nejde vyřídit rozumně, protože prostě rozum usnul jako na Goyově obraze, kde vládnou příšery, a každé opatření v této nerozumné struktuře plodí další škody. Když se zakáže kamionům jezdit v době, kdy lidé vyjíždějí z měst, jízda po dálnicích, odbočí na vedlejší komunikace a učiní jejich obce smrtelně nebezpečnými a těžko obyvatelnými. Místo, aby se už konečně začal kooperativně řešit jiný způsob dopravy — anebo vůbec jiný hospodářský model, nezávislý tolik na neustálém převážení věcí sem a tam — budou se budovat odstavná parkoviště a obchvaty obcí, zabetonuje se další kus země. Místo, aby se jednalo o jiných hospodářských strukturách, když ty současné jsou bezradné v řešení dnes už vše prostupující krize, točí se finančníci na bankovních sankcích a úrocích, za nimiž ale nic reálného není, jsou to jen čísla, která se přemisťují počítačem, už ani peníze kvůli nim není třeba tisknout.

Vždyť ty dluhy, kvůli jejichž splacení musí Kalousek zůstat ve vládě, jsou dnes nejlepší kšeft, když si představíme množství vymahačských a exekutorských firem, bank a jiných úvěrových ústavů včetně ilegálních značek, které člověku napřed jakoby půjčí a pak to z něj v několikanásobné výši vymlátí. O hernách a jiném hazardu ani nemluvě. Vždyť ten náš sprostý a nekompetentní Kalousek z nejvyššího místa zaštiťuje celou tuhle kriminální oblast. Poslední vládní návrh na další zvýšení DPH je nehoráznost, která se přece výborně vyjímá vedle tvrzení ministra financí, že nám nic není po tom, kolik stojí superdrahá letadla pro armádu, protože to nikdo nedokáže posoudit. Jak to, že při rekonstrukci zámku Buštěhrad, ale co, i při pouhém výběru jazykové školy pro podnikovou výuku angličtiny na ceně záleží, a u vojenských letadel ne? To jsme vojenský stát uprostřed zaplaťpánbůh mírumilovné Evropy?

Podobně jako Pavel Šaradín v Jeseníku, i já jsem ve svém pohraničí na západě Čech viděla a dobře si uvědomila, že vnější vzhled obcí se v posledních letech zlepšil. Řekla bych, že je to i německým sousedstvím, naše malé sebevědomí, které způsobilo i nástup současné otřesné politické garnitury, má díky fenoménu „co by řekli lidi“ tendenci nevypadat hůř než soused. V západních Čechách i všelijaké oslavy, od hasičských po astronomické (jako třeba slunovrat) často iniciují Němci, které baví se družit pod širým nebem. My radši sedíme v hospodě, s tím není žádná organizační starost. Někdy přehlédnuvše skutečné schopnosti, napodobujeme sousedovy hovadnosti, ale to už patří k věci: je venkoncem jednodušší instalovat trpaslíka na zahrádku než sluneční panel na střechu. Pořádek uvnitř společnosti ale vůbec tak idylický není a ani v širším okolí oplocených pozemků to není tolik krásné. V dopravních prostředcích, čekárnách a hospodách člověk slyší hrozné věci.

Občanská sdružení a neziskové aktivity dokážou dělat život společnosti trochu lepším, když se starají o místní kulturu, o volný čas dětí, o staré a nemocné nebo o úpravu okolí. Ale na to, aby mohly mít ve společnosti hlubší, ne jenom okrašlovací vliv, je ta společnost příliš zpitomělá, zdeptaná, uražená a ponížená neustálými fackami, jichž se jí dostává z nejvyšších míst. Když někdy nad ránem, probuzená neurčitou úzkostí, na tyhle věci myslím, zdá se mi, že to nemůže dopadnout dobře, protože nevidím dost sil ani vůle vzít situaci vážně. Drobné ostrůvky pozitivní deviace jsou sice úctyhodné, ale, upřímně řečeno, jen vylepšují fasádu staticky narušené budovy.

    Diskuse
    July 17, 2012 v 11.27
    Díky, paní Zemančíková, cítím to podobně.
    Dva z mých mladších přátel ve Znojmě mi vyprávěli tento příběh: v posledním roce si zvykli tak dvákrát třikrát do měsíce zajít do domova důchodců, aby tam zahráli na housle a mandolínu čistě pro radost. A předem svůj příchod vedení domova ohlašovali, aby nenarušili chod domova a aby dědové a babičky věděli, kdy si s nimi budou moci zase zazpívat. Posléze rozšířili tuto svou dobrovolnickou činnost i na místní nemocnici. Jenže před měsícem jim vedení nemocnice dalo doporučení, že chtějí-li dál takhle dobrovolně muzicírovat, mají se hlásit u ADRY, a svoje dobrovolnictví dát do služeb této organizace. A tak na ADŘE po patřičném školení, jak se chovat v domově důchodců a v nemocnici (nevydávat svévolně léky, při nevolnosti zavolat sestru apod.) dostali průkaz dobrovolníka a příkaz nahlásit placené úřednici ADRY své plánované aktivity. Taky si odnesli prospekty ADRY na křídovém papíře a byly požádáni o případný finanční příspěvek na činnost ADRY. To všechno vyvolalo řadu otázek.
    Vypadá to totiž tak, že dobrovolníci tu nejen konají neplacenou práci, ale ještě nakonec živí úřednici, která tu je jaksi alespoň v uvedeném případě nadbytečná.
    A tak se ti moji známí rozhodli zůstat mimo ADRU, a do nemocnice chodit jen v návštěvních hodinách, nebo když jim to umožní perzonál, který většinou jejich dobrovolnické návštěvy vítá, neboť vidí, že to pacientům pomáhá.

    Ale ADRA je tu dál a otázky zůstaly.



    July 17, 2012 v 12.44
    Bohužel dřív SSSR,
    nyní USA je náš vzor: M.Moore - Capitalism: A Love Story.
    Aspoň, že víme, odkud vítr fouká...
    JK
    July 17, 2012 v 13.44
    Velice moudrý text, díky!

    Na druhou stranu však z článku vyplývá jakýsi apokalyptický pesimismus (ostatně ten je všudypřítomný a všeprolézající) Tak si pojďme všichni hodit mašle, stejně ten tomu neofeudálnímu totalitárnímu kapitalismu neujdeme...

    Mám takový pocit, že občanský aktivismus je dnes asi už jenom osobní psychologické gesto. Můžu se podívat do zrcadla, protože "Něco jsem dělal". Až mě zajede korporační buldozer, ležím tváří vzhůru...
    AZ
    July 17, 2012 v 15.10
    Milý kolego Karene,
    člověk je naštvaný a zdeprimovaný, ale to neznamená, že si půjdeme hodit mašli. Jenom jsem chtěla říct, že i kdybychom se přetrhli, to hlavní musejí udělat politické a námi z daní placené instituce. A když člověk všude kolem slyší a čte téměř už unisono nesouhlasu, ale v těch institucích se pořád jedná, jako by se nic nedělo, tak si systém koleduje o převrat, protože se o své občany nejen že nestará, ale dokonce je s podporou jimi placených daní zneužívá a ještě jim za to nadává.
    July 17, 2012 v 17.24
    K občanské angažovanosti, zejména té politické
    Někdy člověk kolem sebe slyší, že "by se mělo něco dělat", popřípadě, že "by někdo měl něco dělat", přičemž dotyčný tím zpravidla myslí někoho jiného, než sebe. Připadá mi to jak v té písni "Von porád čekal, že něco přijde, von porád čekal, nepřišlo vůbec nic..."
    Nejhorší je, že člověk sám stejně nic neudělá, dokonce ani několik lidí nic neudělá, pokud se nepřidají další, což je největší problém. Z hlediska aktivity je u nás několik typů občanů (kromě těch, co schvalují "reformy" a pravicovou politiku): 1) Lidé ochotní něco dělat a taky organizačně schopní - těch je po čertech málo, 2) lidé, co by i něco dělali, ale nejsou prostě vůdčí osobnosti, tak čekají, že někdo jiný jim řekne co a jak, že je prostě nějak zapojí, 3) lidé, co nemají volný čas nebo se jim zatím nechce, protože se jim zdá, že ještě není tak zle, 4) lidé, co se raději přizpůsobí a nebudou se do ničeho plést, aby jim to nedejbůh ještě nějak neuškodilo. Neodvážím se to ani procentuálně tipnout, kolik je kterých.
    July 18, 2012 v 10.38
    Trochu mi neseděl výraz tipnout, ale ono je to fakt správně. Jinak paní Hájková, od toho jsou /nebo mají být/ politické strany, které by měly dokázat využít potenciálu 1. a 2. vámi uvedené skupiny a vyburcovat a přesvědčit .3 a 4. skupinu. Pokud tedy chtějí skutečně něco změnit. Pokud ne, tak si akorát v sekretariátech dělí kořist a chystají se na na další lov - volby. Vzhledem k vzrůstajícím platům a dalším značným prebendám politiků je logické, že v politice je více podnikavých, než politickým vizím oddaných. To je zcela jistě součástí kapitalistického systému, protože nažraný lev je líný lev. A je jistě levnější nakrmit okolo sta opozičních lvů, než jejich voliče.