Výzvy k občanské angažovanosti
Alena ZemančíkováObčanská sdružení dokážou dělat život společnosti trochu lepším, když se starají o místní kulturu, o volný čas dětí, o staré a nemocné nebo o úpravu okolí. Ale na to, aby mohla mít ve společnosti hlubší, ne jenom okrašlovací vliv, nenazrál čas.
Když na svém počítači píšu tento týden už pátý text bez nároku na honorář, cítím nechuť ke stále se opakujícím výzvám po občanské angažovanosti. Kde mám na ni brát sílu, čas i prostředky? A to už se nemusím starat o rodinu, nejsem zodpovědná za stav zásobování domácnosti ani za výchovu dětí a bydlím tak minimalisticky, že ani údržba bytu mi nezabere skoro žádný čas. Mám ovšem dost náročné zaměstnání, které — chci-li ho vykonávat dobře, znamená povinnost číst a sledovat společenské dění, být v kontaktu se všemi generacemi obyvatel, sledovat dění v médiích i v literatuře a dalších druzích umění. Za to všechno jsem odměňována podprůměrným platem (nechci se tady litovat a nemůžu samozřejmě, ani nechci, bylo by to nevkusné, uvádět jeho výši, ale je to tak, můžete mi věřit), který mě nutí k přivýdělkům, ovšem stejně špatně placeným, protože v podobných oborech. Píšu to v první osobě, protože se nechci schovávat za jakýkoli všeobecný plurál, ale tak to máme mnozí a pocit z toho se už podobá vleklé depresi a vede mě čas od času k úvahám, zda ještě funguji normálně a jestli spíš nepotřebuji psychiatra nebo aspoň nějaké prášky.
K tomu všemu mám celkem činorodou povahu, takže vstup do občanského sdružení (také v nějakých jsem) pro mě znamená „nebezpečí“, že se ihned začnu angažovat, z čehož pro mě vyplynou další neplacené úkoly, jejichž plnění a únava a neúspěchy s tím spojené ještě víc prohloubí onu tušenou depresi. Na níž se podílí i to, že moji přátelé, lidé podobného založení jako já, jsou podobně zaměstnaní a angažovaní, takže v případě krize nebo potřeby útěchy či sounáležitosti nejsou k dispozici, neboť zrovna plní nějakou svou špatně nebo vůbec ne- placenou povinnost.
Ti, kteří jsou na tom lépe, jsou zajištěnější nebo nezávislejší, nemají důvod se angažovat a také to nedělají. O skutečném stavu společnosti možná z pozice svého zajištění ani nemusí vědět, většinová média o tom moc nemluví a kdo jezdí autem, Nový prostor nepotká. Mohli by přispívat finančně, možná tak i činí, ale to nestačí, vždyť jen se podívejme na modrou tabulku v záhlaví těchto novin, kolik by bylo potřeba a kolik se vybere.
Vypadá to totiž tak, že dobrovolníci tu nejen konají neplacenou práci, ale ještě nakonec živí úřednici, která tu je jaksi alespoň v uvedeném případě nadbytečná.
A tak se ti moji známí rozhodli zůstat mimo ADRU, a do nemocnice chodit jen v návštěvních hodinách, nebo když jim to umožní perzonál, který většinou jejich dobrovolnické návštěvy vítá, neboť vidí, že to pacientům pomáhá.
Ale ADRA je tu dál a otázky zůstaly.
Aspoň, že víme, odkud vítr fouká...
Na druhou stranu však z článku vyplývá jakýsi apokalyptický pesimismus (ostatně ten je všudypřítomný a všeprolézající) Tak si pojďme všichni hodit mašle, stejně ten tomu neofeudálnímu totalitárnímu kapitalismu neujdeme...
Mám takový pocit, že občanský aktivismus je dnes asi už jenom osobní psychologické gesto. Můžu se podívat do zrcadla, protože "Něco jsem dělal". Až mě zajede korporační buldozer, ležím tváří vzhůru...
člověk je naštvaný a zdeprimovaný, ale to neznamená, že si půjdeme hodit mašli. Jenom jsem chtěla říct, že i kdybychom se přetrhli, to hlavní musejí udělat politické a námi z daní placené instituce. A když člověk všude kolem slyší a čte téměř už unisono nesouhlasu, ale v těch institucích se pořád jedná, jako by se nic nedělo, tak si systém koleduje o převrat, protože se o své občany nejen že nestará, ale dokonce je s podporou jimi placených daní zneužívá a ještě jim za to nadává.
Nejhorší je, že člověk sám stejně nic neudělá, dokonce ani několik lidí nic neudělá, pokud se nepřidají další, což je největší problém. Z hlediska aktivity je u nás několik typů občanů (kromě těch, co schvalují "reformy" a pravicovou politiku): 1) Lidé ochotní něco dělat a taky organizačně schopní - těch je po čertech málo, 2) lidé, co by i něco dělali, ale nejsou prostě vůdčí osobnosti, tak čekají, že někdo jiný jim řekne co a jak, že je prostě nějak zapojí, 3) lidé, co nemají volný čas nebo se jim zatím nechce, protože se jim zdá, že ještě není tak zle, 4) lidé, co se raději přizpůsobí a nebudou se do ničeho plést, aby jim to nedejbůh ještě nějak neuškodilo. Neodvážím se to ani procentuálně tipnout, kolik je kterých.