Josef Šmída si v Deníku Referendum vzal na paškál festival Velká výzva organizovaný Hnutím Duha. S jeho kritikou v mnohém nelze nesouhlasit. Přestřelené ceny, patronem festivalu Karel Schwarzenberg, řeči o odpovědném přístupu k životnímu prostředí bez jakékoli reflexe toho, že v současné době — a to i díky Schwarzenbergovi — se mnozí lidé potýkají se zásadními existenčními problémy a opravdu si nemohou dovolit luxus v podobě všemožných bio a vegan alternativ, z nichž se namnoze stala ne zrovna levná image.

Jenže! Hnutí DUHA zkrátka dávno NENÍ žádnou alternativou. Otcové z počátku devadesátých let, kteří DUHU zakládali jako radikální ekologické hnutí postavené na přímé akci, to svým nástupcům asi nikdy neodpustí, ale je to prostě tak. A není to koneckonců nic neobvyklého. Některé myšlenky šedesátých let také časem převzal mainstream a staly se součástí hodnot běžné společnosti (vezměme jen posun směrem k rasové rovnosti či sexuální svobodě). Jiné ideály vyvanuly a musely je převzít další generace mladých radikálů.

Festival Velká výzva není a myslím, že ani nemá být festivalem alternativním. Zjevně je festivalem, kam přijdou rodinky s dětmi a užijí si sobotu asi tak, jako když jim pořádá víkendovou zábavu některá městská část pod vedením Jančíka nebo Richtera. Má být festivalem, kam si přijdou lidé zapařit na populární kapely a jen tak trochu mimochodem ochutnají nějakou tu vegan kuchyni nebo zjistí, že si mohou změnit dodavatele energie či jezdit po Praze na kole.

DUHA nestojí mimo systém ani proti němu, ale usilovně se snaží být jeho součástí. Duháci si zvolili strategii, kdy budou natolik přijatelnými freecoolíny pro mladou generaci, že ti nebudou mít vůči nim apriorní odpor a budou ochotni třídit odpad či zapřemýšlet o tom, že rozvojová spolupráce může mít smysl a nemusí vždy vypadat jen jako humanitární spasitelství Člověka v tísni. Nechtějí měnit svět, stačí jim posouvat obzor maloměšťáků.

Hnutí DUHA zkrátka nemá ochranou známku radikality. Není to obelisk zakotvený v čase. Prošlo vývojem od blokády jaderné elektrárny k profesionálnímu politickému lobbingu a manažersky výtečně zvládnutým mediálním kampaním. Jen místo bílých límečků ještě stále zůstává vytahané tričko. Vyčítat jim to má asi stejný smysl, jako se vztekat na Jožku Fischera, že už nehází kameny po policistech a legitimizuje moc v Bundestagu.

Taková drobečková strategie je zcela legitimní a bezpochyby v mnohém přínosná. Nakonec vlastně nejnebezpečnějším zůstává už zmíněné vytahané tričko. Udržuje asi u leckterých Duháků, jejich sympatizantů a — jak vidno na Josefu Šmídovi — i u jejich kritiků dojem, že se ještě pořád jedná o alternativu.

Jenže skutečný problém není v Hnutí DUHA, ani v jeho současném mainstreamovém záběru. Skutečný problém je v tom, že se zde již dávno (snad s výjimkou ProAltu) neprosadila jiná, nová a mnohem radikálnější hnutí, která by nikoho nenechala na pochybách, že alternativa je jinde. Hnutí, která by se nespokojila se zelenými drobečky, ale šla opět na dřeň problémů, k boji proti sociální stigmatizaci, exekutorským vydřiduchům, a daňovým rájům. Hnutí odhalující praktiky nadnárodních korporací a odmítající současnou dedemokratizaci a fatální ztrátu vlivu občanů na chod společnosti. Hnutí, která by opět artikulovala ta zelená témata a souvislosti, na která v Duze za dvacet let už poněkud zapomněli.