Pakliže si při pohledu na dnešní počínání Petra Nečase vzpomeneme, z jakých malicherných důvodů musel z vedení ODS odejít Mirek Topolánek, musíme se rozesmát. Topolánek byl proti Nečasovi vzorem politické korektnosti. Jeho nástupce, slušný, až by jeden klel, už to dotáhl tak daleko, že znemožnil politickou satiru, neboť ji učinil osou svého počínání. Od „osvěžujících názorů“ Romana Jocha přes potírání korupce ve straně, vládě a Státním fondu životního prostředí jsme nyní dospěli k nefalšovanému fanatikovi v čele ministerstva životního prostředí.

Fenomenální Tomáš Chalupa nominující sebe sama svým legendárním extempore na vrchního ideologa ODS se stal v pravém slova smyslu nástupcem Pavla Drobila. Je to ovšem výměna kus za kus, více méně rošáda, neboť bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil, který podle všech veřejně dostupných indicií chtěl ukrást půl miliardy, se naopak stal vrchním ideologem ODS.

A české ekologické organizace s čestnou výjimkou Nesehnutí nabízejí Chalupovi „věcnou a korektní spolupráci při hledání praktických řešení ke zlepšení zdraví a kvality života”. Ne, to věru necitujeme z obnovené České sody Petra Čtvrtníčka, ale shrnujeme tři podstatné zprávy uplynulého týdne. Až se prezidentkou stane Jana Bobošíková, neříkejte, že jsem vás nevaroval.

Každý týden sice přinese novou sestavu podobných argumentů na podporu otázky, zda jsme my Češi ještě vůbec s to svůj stát kloudně spravovat, ale to nemůže být důvod, proč se nezabývat právě těmito třemi.

Tak nejprve si povšimněme, co zbylo z případu Drobil. Opravdu hrůzostrašná česká média popíší každý den několik decimetrů novinových sloupců zprávami o chystaných přestupech fotbalistů a hokejistů ve Spartách Praha, ale případ exministra podezřelého z organizace korupce je pro ně jakoby uzavřen jeho rezignací na politickou funkci, snad ze samého radostného úžasu nad tím, že se jí vůbec vzdal, což samo o sobě v těchto končinách působí jako rarita. Už jen chybí, aby Karel Steigerwald uronil slzu nad mužným Drobilovým charakterem. To je ovšem dokonalé nedorozumění.

Drobilova odpovědnost nebyla politického, ale potenciálně především kriminálního rázu. Drobil je advokát, a velmi dobře ví, v blízkosti jakého ohně se ocitl. Rezignoval s nadějí, že se víc nerozhoří. V jisté panice podle všeho přesvědčil svého poradce Martina Knetiga, který se v jeho zastoupení pokoušel korumpovat Libora Michálka, aby předstíral, že na tajně pořizovaných audiozáznamech lhal, v naději, že by eventuální soud tuto obhajobu nemusel uznat za účelovou.

A Drobilovi komplici v českých médiích s ním hrají tuto jeho chytrolínskou hru místo toho, aby denně referovali o tom, jak postupuje vyšetřování a vytvářeli ve veřejném zájmu tlak na to, aby co nejrychleji stanul před soudem, jenž rozhodne o jeho vině či nevině. Pavel Drobil má ovšem prozatím novou práci, k níž, toť se ví, prokázal vzácnou způsobilost. Hle, jak se projevuje ideologie ODS v praxi.

Mezitím Libora Michálka, vzor občanských ctností, vláčejí médii vykukové jako Tomáš Sokol či Petr Hájek, jenž jako by si předsevzal každým svým veřejným vystoupením prokázat své přesvědčení, že on osobně se nevyvinul z opice; zřejmě to vzal evoluční zkratkou rovnou od murény. A Petr Nečas, milovník konzervativních hodnot, pravděpodobně chce svým nakládáním s Pavlem Drobilem a Liborem Michálkem udělit všem školákům praktickou lekci na téma „s poctivostí nejdál dojdeš“.

K tomu je třeba dodat: ČSSD nám všem, kteří v ní vkládáme naděje na zlepšení tuzemských poměrů, dluží prohlášení, že pokud se Pavel Drobil politickými intrikami vyhne za vlády Petra Nečase spravedlivému soudu, přijme její příští vláda opatření, aby se před ním ocitl. A že s Liborem Michálkem počítá jako s kandidátem pro některou významnou funkci ve státní správě, například šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu.

Za druhé se zamysleme nad otázkou, co lze čekat od ministra životního prostředí jménem Tomáš Chalupa. Říct „Nic“ je věru nemístnou nadsázkou. On se bohužel bude činit. Každý, kdo ještě neztratil rozum přijetím současné české reality jako mezí svého obzoru, musí vidět, že Chalupa byl jmenován do funkce, aby pokračoval v báječném Drobilově ničení, ale byl přitom obratnějším personalistou.

ODS tu znovu ukazuje svůj skutečně tálibánský postoj k ekologické politice. Tak jako Tálibán pokládal za nutné k stvrzení své moci vyhodit do povětří vzácné Buddhovy sochy, pokládá ODS za nutné pustošit resort zasvěcený problému, jenž podle jejího nejhlubšího přesvědčení neexistuje, jinak by přece ona sama ve své nynější podobě nebyla možná. To je podstata jmenování mully Tomáše Chalupy duchovním správcem Vavrouškova, Dejmalova, Moldanova ministerstva.

A nakonec za třetí si všimněme, co o tomto aktu kulturního barbarství pokládalo za vhodné povědět české ekologické hnutí.

Když padl Pavel Drobil, bylo namístě podotknout: „Ekologické hnutí nevydalo jediné ucelené stanovisko, které by se dotklo podstaty věci, že nikdo jako Pavel Drobil nemůže v 21. století jednu z nejdůležitějších oblastí veřejné politiky spravovat. Za celý půlrok nedokázalo nastolit nabízející se konflikt o povahu české ekologické politiky jako veřejné téma. Ani ekologické hnutí se tak nyní nemůže pokládat za faktor Drobilova pádu, což je škoda jednak pro ně, jednak pro budoucí ekologickou politiku.“

A dále: „Drobilův nástupce, rozhodne-li se okázale ekologické hnutí ignorovat a pokračovat v tomto směru přesně ve šlépějích svého hamižného předchůdce, bude vědět, že ani odtud nebezpečí jeho veřejné pověsti nehrozí: bude se zase mlčet, případně tu a tam něco nesměle zašpitá.“

Ale to ze mě mluvil optimista. Bohužel ekologické organizace promluvily po jmenování antiekologického fanatika Drobilovým nástupcem nepřehlédnutelným hlasem vystrašeného českého kolaborantíka; a je třeba si přiznat, že ani tato tradice u nás není bez dějinného zázemí. Pod ostudným, věru vytříbeně hanebným dokumentem, kterým nabízejí Tomáši Chalupovi při jeho nástupu spolupráci, jsou podepsány prakticky všechny české ekologické organizace s čestnou výjimkou Nesehnutí.

Vztah ODS k ekologické politice není lepší než byl vztah Husákova režimu k lidským právům. Ekologické organizace se tu chovají stejně jako kdyby Charta 77 počátkem 80. let nabízela nově jmenovanému ministrovi vnitra spolupráci na poli lidských práv.

Naštěstí se jejich postoj dočkal kritiky, na niž ale reagují Daniel Vondrouš ze Zeleného kruhu ve včerejším Právu a Vojtěch Kotecký ve včerejším vydání Deníku Referendum. Bohužel oba tak činí způsobem, který patří k nejtemnějším kapitolám dějin českého ekologického hnutí po roce 1989.

Vojtěch Kotecký se v titulku svého článku ptá Proč bychom s ním nemluvili, jako by někdo právě toto navrhoval, pokračuje zbytečným formálním poučením, že podle ústavy ministry jmenuje premiér, kterým zamlžuje obsahovou stránku onoho jmenování, a s ohromující upřímností dodává: „Nenapadá mne, co by měly [ekologické organizace] udělat jiného než anoncovat, že nabízejí šéfovi resortu věcnou a korektní spolupráci, a shrnout, jakou práci od něj očekávají.“

Ministru Drobilovi přece české ekologické organizace také předepsaly, jaké by měl v úřadu řešit úkoly. Zřejmě posíleny úspěchem této své strategie se v ní rozhodly pokračovat a ještě bezelstně prozrazují, že je nenapadá, co by mohly dělat jiného.

Nikdo po ekologických organizacích nepožaduje, aby s Tomášem Chalupou nemluvily. Ale je možné to dělat jako sebevědomý protivník, anebo jako přikrčená ovce. Mezi těmito postoji je na první pohled rozpoznatelný rozdíl.

Píší-li ekologové, že od Chalupy očekávají „ochranu českých lesů a veřejné zeleně, prosazení nového zákona o ovzduší, usnadnění třídění odpadu nebo pokračování programu Zelená úsporám a zastavení snah o paralyzaci České inspekce životního prostředí či omezení veřejné kontroly rozhodování stavebních úřadů,” vědí, že přesně toto od něj očekávat nelze, a také vědí, že právě proto, že to od něj očekávat nelze, byl do funkce jmenován.

Až makabrózně komická věta je v prohlášení ekologických organizací zasunuta do samého závěru: „Hlas ministra životního prostředí by měl znovu získat ztracenou váhu.” A Vojtěcha Koteckého nenapadá, co by mohla jeho organizace ke jmenování Tomáše Chalupy říct jiného. Tak například pravdu, Vojtěchu, například pravdu.

Pravdu, která je každému, kdo se alespoň povrchně ekologickou politikou zabývá, dobře známa. Jmenování Tomáše Chalupy je výrazem ryzího a pyšného pohrdání ekologickou politikou, toho přístupu k ní, který se snaží odstraňovat jakékoli ekologické regulace v zájmu podnikatelů a kořistit zdroje určené pro opatření na ochranu přírody v zájmu průmyslových lobby. Jako by toho Nečasova strana a vláda o svém charakteru již nestihla povědět dost.

Kdyby ekologické organizace řekly, že se podle všeho potvrzují obavy ze jmenování Drobilova nástupce, který má pokračovat v jeho odsouzeníhodné politice, popsaly, v čem její odsouzeníhodnost spočívá, pak uvedly, co by bylo činit zapotřebí, a nakonec napsaly, že když na tom nebudou moci s ministerstvem životního prostředí spolupracovat, budou ho k tomu veřejnými kampaněmi nutit, dostály by svému společenskému poslání, a nikdo by nemohl nic namítnout.

Takto se projevily jako ti pověstní Husákovi čističi potoků. Lhaní si do kapsy ještě nikdy ničí vyjednávací pozici nezlepšilo. Na takto bohapusté absenci realismu ve vztahu k ekologické politice ODS nelze založit žádnou strategii, která by mohla postavení přírody v českých zemích zlepšit. Je to ilustrace přesně toho typu přemýšlení o politice, který bývalého ředitele Duhy Martina Andera přivedl v jeho politické kariéře až k tomu, že obhajoval přesun brněnského hlavního nádraží jako nejúčinnější metodu boje proti němu.

Chránit přírodu dnes není úkol pro mátohy. Kdo se bojí konfliktů a chce za každou cenu jen mírumilovně spolupracovat, ať si najde nějakou studánku a udržuje ji čistou. Ve veřejném politickém prostoru to ale nemohou dělat lidé utíkající před konflikty, zavírající oči před skutečností, která zahrnuje širší sociální, kulturní, ekonomické a politické souvislosti ekologických problémů a nalhávající sobě i svým příznivcům, že vytváření iluzí je jedinou možnou cestou. Hraničí to se zrazováním vlastních ideálů.