V textu Jakuba Patočky Konec nultých let mne zaujala pasáž, v níž podle mého soudu velmi přesně charakterizuje dnešní mladou generaci. Mezi adolescenty se pohybuji jak profesně, tak v roli rodičovské, pokusím se tedy nastínit několik svých postřehů.

Co vlastně dnes mladým lidem nabízíme? V loňském supervolebním roce se kampaň zaměřovala na prvovoliče poměrně často. Zájem o politické dění se začal nadějně rozvíjet — a pár měsíců poté upadáme (i my starší) znovu do letargie. A není divu — i když nás to samozřejmě ani v nejmenším neomlouvá.

V záplavě mnoha dalších průšvihů této vlády se to může jevit jako marginální, ale já jsem byla na začátku července při představování Nečasova kabinetu asi nejvíce šokována obsazením postu ministra kultury. (Ponechme v tuto chvíli stranou, že jako o možné kandidátce pro tento resort se spekulovalo i o všeobecně respektované a vysoce erudované Martě Smolíkové, čímž padá výmluva premiéra Nečase, že se nominace prostě „takto jednostranně genderově vybarvily“.)

Jiří Besser však podle mne především dokonale ztělesňuje plynulé navázání na normalizační léta. Nejsem žádný zběsilý antikomunista, ale přesto mne bizarní zjevení exkomunisty v koaliční vládě vzešlé z až přepjatě antisocialisticky vedené volební kampaně zaskočilo. Neodbytně se mi od té doby vtírá pocit, že jsme kdesi na cestě bez povšimnutí minuli orwellovský nápis „Four legs good, two legs better“ čili v české parafrázi „Nekomunista dobrý, náš komunista Lepší“. Ovšem snad ještě více než Besserovo členství v KSČ mi vadí jeho naprosté kulturní ignorantství. Silvestrovské veselí už máme za sebou, soudím tedy, že není třeba připomínat ministrovy četné komické výroky, které směle konkurují legendárním „bojlerům/brojlerům“ Miloše Jakeše. À propos — na nějaké univerzální manažerské schopnosti nevěřím z principu — a u Jiřího Bessera už vůbec ne.