Normalizace? Zvláštní. Na první roky po Velké listopadové sametové revoluci se nepamatuji skoro vůbec, avšak konec Pražského jara a počátek sedmdesátých let mám v paměti uchován poměrně dobře. Asi to bude tím, že tehdy jsem všechno to historické převlékání kabátů, přepisování životopisů, přeměňování nedávné historie, zrady a podrazy i boj o koryta zažil poprvé. Pokud k tomu ovšem nepočítám, že jsem stihl na prvním stupni ZDŠ úpravu učebnic jejímž cílem bylo odstranit z knihy fotky a jméno Josefa Vissarionoviče, zvaného Stalin. Usuzuji tedy, že na podobný karneval po Velké sametové, byť ideově v obráceném gardu, si tolik nepamatuji právě proto, že to už pro pro mě bylo jenom opakováním. Jen mě teď napadá, že v osmdesátém devátém všechno probíhalo o hodně rychleji. Převlékání kabátů se během dvaceti let normalizace stalo něčím přirozeným. Na jejím začátku na to bylo potřeba daleko víc času. Lidé ještě měli jistou morálku a věděli i co znamená slovo stud.

Pražské jaro jsem prožil jako patnáctiletý. Svobodu, kterou přineslo a která byla umocněna přehoupnutím do dorosteneckého věku, jsem si užíval plnými doušky. Věci veřejné jsem sledoval se zaujetím. Možná tomu někdo nebude věřit, ale o politiku a novodobou historii jsem se začal zajímat opravdu brzy. Od té chvíle, kdy mě v první, nebo druhé třídě vzali táta s mámou ke známým na jeden domácí osmičkovej promítací večírek. Poprvé jsem tehdy uviděl neuvěřitelně sympatického starého pána s bradkou. Jel na koni a na hlavě měl vojenskou čapku. Stejnou jakou měl ve skříni můj děda. Ke svému překvapení jsem se dozvěděl, že prý byl naším prvním prezidentem. Do té doby jsem si myslel, že jím byl Klement Gottwald. „Souška“ učitelka o Klémovi sice říkala, že to byl „první dělnický prezident“, ale nedodávala k tomu nic, z čeho by bylo zřejmé, že mohl být i nějaký nedělnický před ním. A tak jsem se začal ptát a odpovědí se mně dostávalo od dědy a jeho legionářské literatury, od táty, od „Dějin světových“ Jaromíra Kosiny.

Zrušení cenzury, které Pražské jaro přineslo, se stalo vrcholem několikaletého uvolňování. Znamenalo neuvěřitelný přísun nových informací. Denní tisk, Literární noviny, My 67, New Musical Express, spousta nových knižních titulů… Uf! Byla to fuška zvládnout přečíst vše, co bylo najednou k mání. O tom o co jde, jsem byl dost dobře informován. Nejen proto, že jsem seděl ve škole v lavici se synem jednoho z předních protagonistů „obrodného procesu“ ekonoma Oty Šika, ale i od otce, který se též velmi angažoval na straně tzv. progresivistů. Jen ignoranti, nebo falzifikátoři historie mohou dneska tvrdit, že šlo o pouhý frakční boj mezi znesvářenými křídly KSČ, který se občanů nestraníků nijak netýkal. Pěkná hloupost. Jen kvůli frakčnímu boji by tanky „spojenců“ z Varšavské smlouvy Pražské jaro ukončit nepřijely. Kdepak. Tehdy šlo o víc. Šlo o svobodu slova a demokracii. O revoltu velké části stranických intelektuálů a základních organizací proti tupému byrokratickému establishmentu. O radikální reformu zkostnatělého ekonomického systému centrálního plánování. A dost velká část tzv. „progresivistů“ byla ochotna zajít hodně daleko. Hodně daleko. Dokonce až k postupnému zrušení vedoucí úlohy strany. O restauraci kapitalismu však nešlo. Příznivci jednoduchých sloganů proto tvrdí, že nemohlo jít o demokracii. Hm. Příkladů, které dokazují opak toho, že kapitalismus = demokracie, najdeme nepočítaně: Hitler, Pinochet, komunistická Čína…

Dlouholeté uvolňování završené zrušením cenzury přineslo obrovský kulturní rozmach. Například československou filmovou novou vlnu. Stihl jsem je tehdy vidět téměř všechny. Když to skončilo, už jsem do kina nikdy pravidelně nechodil. Divadla jsem tak často nenavštěvoval, ale dodnes si vzpomínám, jak mě nadchla Kohoutova hra „August, August, August!“ A muzika. Praha byla plná rock’n’rollu a jazzu. Hospodské sály na periferii, kluby Olympic, Music F club, Reduta, Sluníčko, kam jsem chodil nejraději, uváděly pravidelně kapely Flamengo, Olympic, Matadors, Yatschmen, Georg And Beatovens, Primitives Group, Blue Effect, Framus Five, Plastic People a mnoha dalších. Občas přijeli do Prahy ze Slovenska The Beatmen, Prúdy, The Soulmen, z Brna Atlantis a Synkopy 61. Rockovým kapelám konečně začaly vycházet desky, jejich písničky se hrály v rozhlase, v televizi vznikaly první klipy. V Lucerně se pravidelně konal Mezinárodní jazzový festival. V roce 1967 měl premiéru i první československý beatový festival. Všude bylo plno optimismu, který se šířil světem bez ohledu na hranice a v nich panující společenské zřízení. Kdo si chce na tuhle atmosféru sáhnout, ať si pustí desky (LP i SP) rockových kapel, z let 1965 - 70. Doporučuji The Doors, The Beatles, The Rolling Stones, The Who, Pink Floyd, ale i produkci našich a ostatních kontinentálních kapel.