Pokud to tak půjde dál, zažije mladá generace jev, na který jsme my, Husákovy děti, byly v osmdesátých letech zvyklé. Nabídka kin byla tenkrát bídná, cenzoři do socialistického tábora hned tak něco nepustili. A tak jsme vedle českých filmů chodili například na francouzské a italské komedie deset i dvacet let staré. Bavili nás Luis de Funes, Pierre Richard, Jean-Paul Belmondo, Bud Spencer, Terence Hill…

Vzpomínám si, jak jsem se ještě na základce přihlásil do Klubu přátel sovětského filmu. Věřte nevěřte, v době, kdy se dospělí snažili kontakt s čímkoliv sovětským omezit, jsem tam vedle dobového braku viděl spoustu skvělých snímků, které se běžné nabídce kin nemohly rovnat.

Kde je těm časům konec… Server iRozhlas.cz přinesl 18. července pozoruhodnou reportáž Kristiny Roháčkové o tuzemských kinech po koronaviru. Ukazuje, jak přišla bída na promítače. Nových zahraničních filmů je pomálu a ty české se moc nepovedly — ať už Trojanův Bourák, nebo nastavované 3Bobule.

Diváci sice opět nacházejí cestu do kin, ale v nárocích se musejí uskrovnit víc než jindy. „Lidé se přestali bát, vrací se jim ten sociální návyk. Ale americké věci chybí. A ty lidé žrali i s chlupama,“ cynicky konstatoval Jan Bradáč, ředitel sítě kin CineStar a zároveň šéf distribuční společnosti Falcon.

Zajímavé jsou ty chlupy. Hollywoodská produkce v nás zjevně vybudovala závislost. Kvalitou se nezaobíráme. Sám se k tomu přiznám. Vedle děl s politickým pozadím hltám třeba horory — a vynechám málokterý. Taky jsem zjistil, že v životě stále méně pláču. Zato v zatemnělém sále dokážu ronit slzy jako krokodýl. Další indicie, že cosi není v pořádku.

Jestli je něco skutečným symbolem tržních časů a popkultury, jsou to filmy. Akce střídá dojetí a pro vtip by si scénárista nechal vrtat koleno. Aby byl náš zážitek co nejautentičtější, už se skoro netočí v exteriérech a o pozadí, tu moře, tu sníh, se stará počítačová animace.

Stačí, aby se Hollywood na pár týdnů vypnul, a přichází globální absťák. Leč jeho konce nevidno: Covid-19 dál v USA řádí jako černá ruka. Nevím, zda je pro multiplexy tak komplikované nakoupit promítací práva na starší kvalitní snímky, jež se tu a tam objeví v menších kinech, ale nikdo se o to zjevně nepokouší. Musíme si vystačit s omíláním toho, co mělo premiéru krátce před epidemií.

O tom, že by se tato bizarní situace dala využít ke kultivaci diváků či ke kampani za čtení knih, které rozvíjejí fantazii mnohem více, jsem uvažoval jen chvíli. Přesněji do části reportáže, v níž se rozebírá, že filmy samy o sobě k zážitku nestačí. Návštěvnost kin je sice stále přinejlepším někde na padesáti procentech normálu, ovšem vydatně se zvýšila po povolení konzumace občerstvení v sále. Češi, Moravané a Slezané vyčkávali, až si opět budou moci koupit předražený popcorn, nachos a limonády.

Dokumentarista Vít Klusák, tvůrce populárního snímku V síti, se na svém facebookovém profilu svěřil s mrazivou historkou: „Když jsem v sobotu opouštěl kino po diskuzi, poprosil jsem pokladní v Cinestaru, aby mi krátce dobila telefon. Tu náhle se zjevily dvě veselé slečny okolo 25 let, že chtějí lístky na V SÍTI. Zaplatily a obrátily se k zavřenému baru. „Ježiš, von furt není popcorn?! To néé!!“ A pak se to stalo: otočily se na podpatku a vstupenky vrátily. Čuměl jsem na ně tak fascinovaně, že si mě všimnuly: „Ježiš, můžem selfííí? My se na ten film vobě tak strašně těšíme...“ Uprostřed focení jsem dostal příležitost se zeptat, co blázněj. „Bez popcornu to nejde. Máme to spojený, ten pocit. Fakt radši počkáme.“

Třeba už většinovému divákovi ani tak nejde o film. Místo toho by mu šlo servírovat koncert či sportovní přenos. Alfou a omegou je popcorn. Tedy atmosféra, k níž je i film za miliony či desítky milionů dolarů pouhou kulisou.

Jaký virus by nás musel napadnout, aby nahlodal pilíře konzumní společnosti? Aby bylo jasno, zvykl jsem si na ni a často z jejích výdobytků těžím. Ale co je moc, to je moc. Bezmyšlenkovitě vejrat na kraviny, k tomu bezmyšlenkovitě chroupat samá éčka a pak třeba jít stejně bezmyšlenkovitě volit toho, za nějž budou z konzumního nebe pršet větší a hustší kapky, je vstupenka do dimenze, v níž nehrají prim naše životy, ale iluze. Bývaly časy, kdy nám filmy rozšiřovaly obzory. Dnes jen uspokojují bizarní chtíč. Netuším, kolik vln nákazy by se muselo přehnat, abychom si uvědomili, jak šílené kulturní a civilizační návyky nás hnětou.