Během nouzového režimu člověk chtě nechtě sledoval televizi víc, než by si sám kolikrát přál. On-line přenosy z divadel jsou dobrá věc, ale divadlo na monitoru počítače je smutná informace, každé představení je vždy jaksi delší, než jak by ho člověk vnímal v divadle, a absence společné energie publika v hledišti je citelná. S filmy to jde lépe, ale stejně — monitor počítače je případný tak pro seriál HBO. 

Takže člověk kouká v televizi i na to, nač by se normálně nedíval, a omlouvá si to profesionálním odstupem, studiem hereckých výkonů, scenáristických postupů, veřejnoprávních zadání, srovnáváním postupů tuzemských a zahraničních produkcí v péči o reálie, rozčilováním se nad úrovní dabingu nejen v rovině herecké, ale i v oblasti překladu (jak to, že režisér dabingu nebo inteligentní herec pustí ty gramatické nebo věcné nehoráznosti?). 

Taky je možné žasnout nad dramaturgií repríz — proč se některé pořady reprízují pořád a docela nedlouho po sobě? A některé vůbec? Tahle činnost, když je člověk k sobě upřímný, je prokrastinace, zabíjení času, maskované za profesionální analýzu, o kterou nikdo nežádá a nikdo o ni nestojí. A přesto: člověk si v tom divném stavu izolace a osamění nemůže pomoci, nejde mi číst pořád hodnotné knihy nebo poslouchat hudbu.

Jeden dokumentární seriál jsem ale sledovala cíleně. Byla to jedna z premiér, dílo bylo okázale anoncováno ve vysílání předem. Jde o Osudové lásky, jejichž scenárista a průvodce Stanislav Motl „pátrá po osudech výjimečných mileneckých párů“. 

Seriál vysílá ČT2, která mě často už otravuje věčnými dokumenty na téma nacismu a války (přezdívá se jí důvěrně „hitlerkanál“) a cestovatelskými pořady, kdy mi nějaká populární osoba, nejčastěji herec, předvádí, jak o místech a lidech v nich nic neví stejně jako já, kdybych tam jela, akorát že já tam nepojedu, takže bych se, když už se dívám na cestovatelský pořad, raději něco dozvěděla od člověka, který tomu regionu rozumí. 

Byla jsem tedy ráda, že taky jednou natočila televize dokumentární seriál s literárním tématem. Jméno Stanislava Motla jako scenáristy sice předpokládalo jistou senzacechtivost, či lépe řečeno výrobu senzací z něčeho, co je normálním projevem života, ale budiž. Také středoškolští studenti jsou doma, a protože nemůžou-li do svých oblíbených kin, klubů, hospod a areálů, dozvědí se tedy třeba i z televize něco, co se jim může hodit. 

První díl, věnovaný vztahu filmové hvězdy Anny Ondrákové a německého boxera Maxe Schmellinga, ještě zadání odpovídal: vztah to byl skutečně zvláštní, s osudem aktérů hodně zamíchala válka a nacistická fascinace boxem, která zfalšovala Schmellingovy ve skutečnosti demokratické a antirasistické postoje a přivlastnila si ho bez jeho přičinění (nehledě k tomu, že musel jako Němec narukovat do války). Zpracování příběhu se mi nijak nelíbilo, ale bylo první a tedy budiž, uvidíme, jak to bude dál.