Osudové lásky: Takový kýč televizní obrazovka už dávno nezažila

Alena Zemančíková

Pomineme-li mizerné zpracování premiérového seriálu ČT, už jen stereotyp, že „osudové lásky“ jsou záležitostí velkých mužů, je nepatřičný.

Během nouzového režimu člověk chtě nechtě sledoval televizi víc, než by si sám kolikrát přál. On-line přenosy z divadel jsou dobrá věc, ale divadlo na monitoru počítače je smutná informace, každé představení je vždy jaksi delší, než jak by ho člověk vnímal v divadle, a absence společné energie publika v hledišti je citelná. S filmy to jde lépe, ale stejně — monitor počítače je případný tak pro seriál HBO. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Takže člověk kouká v televizi i na to, nač by se normálně nedíval, a omlouvá si to profesionálním odstupem, studiem hereckých výkonů, scenáristických postupů, veřejnoprávních zadání, srovnáváním postupů tuzemských a zahraničních produkcí v péči o reálie, rozčilováním se nad úrovní dabingu nejen v rovině herecké, ale i v oblasti překladu (jak to, že režisér dabingu nebo inteligentní herec pustí ty gramatické nebo věcné nehoráznosti?). 

Taky je možné žasnout nad dramaturgií repríz — proč se některé pořady reprízují pořád a docela nedlouho po sobě? A některé vůbec? Tahle činnost, když je člověk k sobě upřímný, je prokrastinace, zabíjení času, maskované za profesionální analýzu, o kterou nikdo nežádá a nikdo o ni nestojí. A přesto: člověk si v tom divném stavu izolace a osamění nemůže pomoci, nejde mi číst pořád hodnotné knihy nebo poslouchat hudbu.

Jeden dokumentární seriál jsem ale sledovala cíleně. Byla to jedna z premiér, dílo bylo okázale anoncováno ve vysílání předem. Jde o Osudové lásky, jejichž scenárista a průvodce Stanislav Motl „pátrá po osudech výjimečných mileneckých párů“. 

Seriál vysílá ČT2, která mě často už otravuje věčnými dokumenty na téma nacismu a války (přezdívá se jí důvěrně „hitlerkanál“) a cestovatelskými pořady, kdy mi nějaká populární osoba, nejčastěji herec, předvádí, jak o místech a lidech v nich nic neví stejně jako já, kdybych tam jela, akorát že já tam nepojedu, takže bych se, když už se dívám na cestovatelský pořad, raději něco dozvěděla od člověka, který tomu regionu rozumí. 

Byla jsem tedy ráda, že taky jednou natočila televize dokumentární seriál s literárním tématem. Jméno Stanislava Motla jako scenáristy sice předpokládalo jistou senzacechtivost, či lépe řečeno výrobu senzací z něčeho, co je normálním projevem života, ale budiž. Také středoškolští studenti jsou doma, a protože nemůžou-li do svých oblíbených kin, klubů, hospod a areálů, dozvědí se tedy třeba i z televize něco, co se jim může hodit. 

První díl, věnovaný vztahu filmové hvězdy Anny Ondrákové a německého boxera Maxe Schmellinga, ještě zadání odpovídal: vztah to byl skutečně zvláštní, s osudem aktérů hodně zamíchala válka a nacistická fascinace boxem, která zfalšovala Schmellingovy ve skutečnosti demokratické a antirasistické postoje a přivlastnila si ho bez jeho přičinění (nehledě k tomu, že musel jako Němec narukovat do války). Zpracování příběhu se mi nijak nelíbilo, ale bylo první a tedy budiž, uvidíme, jak to bude dál.

Dál to však pokračovalo Láskami paní Betty, což se týkalo Boženy Němcové. Pořad byl snůškou banalit a bezradností, zvlášť nápadných po roce spisovatelčina výročí, kdy se o ní napsalo a vysílalo velmi mnoho a leckdy i docela objevně a zajímavě. Pořad nakonec vyzněl zejména jako rehabilitace Josefa Němce (což už také není nic nového), o Václavu Bolemíru Nebeském, který měl být zejména onou „osudovou láskou“, se člověk nic moc nedozvěděl.

Pokud jde o protagonisty oněch osudových lásek, zůstala Božena Němcová v celém seriálu jedinou ženou. Všechny ostatní osudové lásky patřily mužům.

Nechci je zde všechny rozebírat, pohled na osobnosti jako Hugo Haas nebo Egon Erwin Kisch mi připadal až nedůstojně povrchní: Bibi Haasová byla zajímavější osobnost, než jak byla předvedena ve filmu, a osudovost jejího vztahu s Hugo Haasem měla mnoho poloh — včetně období, kdy vztah nefungoval. Až potud mě seriál tedy jen nebavil. 

Obezřetnost ve mně vzbudila anotace dílu věnovaného Jakubu Arbesovi: „spisovatel romanet si našel čas i na několik lásek.“ Stanislav Motl divákům podsouvá srovnání Jakuba Arbesa s Danem Brownem, přehlížeje přitom Arbesova vlastní literární východiska. Na rozdíl od „výrobce záhad“ Dana Browna byl Arbes racionální, vědě nakloněný člověk, jeho romaneta mají nakonec vždy racionální vysvětlení. Jeho sociální cit i žurnalistická všímavost jsou srovnatelné s o něco starším Charlesem Dickensem, jeho záliba v tajemství koresponduje s dílem jeho skotského současníka R. L. Stevensona, sám četl a obdivoval E. A. Poea do té míry, že svého jediného syna pojmenoval Edgar. Všechno to srovnání by pro Arbesa bylo mnohem případnější i důstojnější. 

Za „objev“ se předkládá v pořadu zjištění, že dvaadvacetiletý Arbes napsal milostnou básničku inspirovanou nedospělou dívkou z Merklína u Plzně. Ženou jeho života byla bezpochyby jeho manželka Josefína, která s ním vydržela všechnu bídu i nepřízeň, i jeho rok a půl trvající vězení v České Lípě. 

Tam, jak se dozvídáme z pořadu, si nejspíš něco začal se služebnou, která mu uklízela celu a vynášela jeho rukopisy: v přiměřené době se této dívce narodilo dítě, ale že by to dítě bylo Arbesovo, o tom se nepředkládá žádný solidní důkaz. 

Arbesova láska k manželce Josefíně byla v počátcích nabitá spontánním erotismem, o němž se dozvíme z jeho veršů ve sbírce Erotické hříčky, kde vyznívá pro veřejnost umírněně, ale pod povrchem je zřetelný. To samo o sobě i Arbesova nekonvenčnost a hluboké pochopení pro smíchovské proletáře i utopicko-socialistické „kandidáty existence“, jakož i odpor k „moderním upírům“, jimiž jsou lichváři a finanční spekulanti, stojí za dokumentární portrét. V pořadu Stanislava Motla se však pije v pivnici pivo (product placement?). 

Základní výbava výpravy premiérového seriálu. Repro ČT

Vysloveně směšný pak byl díl o J. W. Goethovi a Ulrice von Lewetzow. Co do obsahu to byla banalita přímo otřesná, a snad díky tomu (ale už dřív) vynikla nemožná režijní metoda, kdy se průvodní slovo ilustruje inscenovanými záběry, do nichž obsadili režiséři Michael Kaboš a Pavel Dražan amatéry, o nichž se domnívají (ale v případě Ulriky, jejíž podobu dobře známe, to vůbec nesedí) že se hrdinům podobají. 

Tak se za zvuku veršů nebo komentáře procházejí mladé dívky rozkvetlými nebo naopak opadanými háji, neustále se ve vodě či ve vzduchu vznášejí nějaké papíry, vlají závoje, nesou se klobouky, v mlze kráčí ulicí schikanederovská postava. Když se mluví o depresivní trýzni Rudolfa Těsnohlídka, kamera zabírá chvějící se ruku s revolverem, tváře se k sobě naklánějí, žena v okně si češe vlasy, záběrem zurčí jarní vody. Takový kýč televizní obrazovka už dávno v premiéře nezažila. 

Podobně amatérská až hloupá je práce s hudbou: když se Rudolf Těsnohlídek chystá na svatební cestu do Norska, slyšíme Straussův vídeňský valčík, když najdou redaktoři Lidových novin v lese odloženou malou Lidušku, slyšíme rozverný valčík klavírní, mluví se o Bystroušce a slyšíme vídeňského Strausse (ten zní i jako doprovod scény, kdy nešťastný malý rasův syn Rudolf Těsnohlídek se klackem šermuje s kluky v Čáslavi), nakonec, když Těsnohlídek spáchá sebevraždu v redakci, zní něco podobajícího se avantgardě. Je to celé úplně absurdní.

Dovedu pochopit, že režisér dokumentu nechce využívat známé herce ani že scenárista nezve k výkladu akademické literární historiky. Ale účinkující pracovníci regionálních muzeí, archiváři a lokální publicisté (s výjimkami lounského archiváře a ředitelky muzea Rudolfa Těsnohlídka) buď uměle podporují jakousi „záhadnost“ tam, kde není, nebo říkají jen to, co je obecně známé. A statisté, pobíhající v kostýmech rozkvetlými sady, sedící u oken a či u psacích stolů jsou trapnou stafáží, anachronickou metodou, důkazem režisérovy bezradnosti. 

Režisér Michael Kaboš na pořad takového zadání nestačí a těžko říci, byl-li autorem kýčovitého vizuálního plánu on nebo (zřejmě starší) kolega Pavel Dražan, který natočil též několik dílů. Plán to byl každopádně pochybný.

Stanislav Motl své zcela nahodile vybrané „osudové lásky“ už předtím zpracoval různými publicistickými způsoby, pamětníky, jsou-li, i navštívil a výsledky bohatě uplatnil například v rozhlase. Teď tedy prodal své zboží České televizi znovu. 

Nedovedu ale pochopit, že dramaturg cyklu Martin Červenka v tvůrčí skupině Lenky Polákové vůbec koncepci takového cyklu přijal, že nebyl ostražitější k výběru jednotlivých „lásek“, nevyřadil banality a stokrát omleté historky i za cenu, že by cyklus byl prostě kratší. Že dopustil bulvárně laděné a někdy úplně směšné anotace. 

Už stereotyp, že „osudové lásky“ jsou jen záležitostí velkých mužů a že jimi mohou být jen ženy (ono to tak vyznělo vlastně i v pořadu o Boženě Němcové), zatímco velké ženy jako by své osudové lásky neměly nebo na ně nemají nárok nebo jejich lásky nestojí za pozornost a osudovou láskou velkých mužů jako by nikdy nebyli muži, když už chceme být spravedliví, je v aktuální produkci veřejnoprávní televize anachronický a nepatřičný. 

Ještě se dozvíme o vztahu knížete Metternicha a Kateřiny Zaháňské, O Leoši Janáčkovi a Kamile Stösslové a nakonec o „básníku hrůzy“ Christianu Heinrichu Spiessovi, což je jeden ze dvou originálních příspěvků celého cyklu (druhý se jmenuje Tajnosti Artura Breiského a je spíše o jeho dandysmu a zmizení v Americe než o jeho „osudové lásce“ Boženě Dapeciové z Loun, které zejména lhal). Spiess, současník abbé Dobrovského, žil ve zvláštním trojúhelníku s herečkou a pozdější manželkou hraběte Künigla v Bezděkově u Klatov, ale jinak jeho „osudovou láskou“ byla spíše smrt a šílenství. 

Od zbytku seriálu si už nic neslibuji.

    Diskuse

    Na tento televizní seriál jsem se - možno to takto formulovat - cíleně nedíval.

    Tušil jsem totiž už předem jenom to nejhorší; a tak jsem povděčen paní Zemančíkové, že mi toto mé tušení v plné míře potvrdila. Ušetřil jsem si tímto nedíváním zbytečně promarněný čas; a především pocit zhnusení nad dalším přívalem televizních kýčů.