Dovolte, abych připomněla: populární kultura, k níž televizní seriály patří na předním místě, je odpočinková disciplína. Přesto má schopnost pohnout společností, nepřímou, ale docela účinnou. Příklad z historie: Charles Dickens přispěl k tomu, že britský parlament se začal zabývat chudobou, daleko víc jako romanopisec než jako novinář. A jeho romány by neměly takový vliv na veřejné mínění, kdyby je vydával v nóbl nakladatelství. Ale že vycházely na pokračování v novinách, dostaly se do každé rodiny. Ve svých vyprávěních využíval stereotypů i kýčovitých postupů, ale spojeny jeho nadáním a neochvějně humanistickým cítěním se staly nesmrtelnými.

Dnes je takovým kolportážním románem na pokračování televizní seriál. Není většího mainstreamu nad něj. A právě proto, že zasahuje nejširší možný okruh publika, má některé zákonitosti, které slouží k jeho úspěchu. Na čem se ale zakládá ten úspěch?

Musí v něm být postava, s níž se diváci mohou identifikovat. Ta postava však nemůže být úplně jednoduchá a v jejím osudu by se měly projevit některé problémy doby, v níž je seriál vysílán. Sledovat pohyb těchto společenských motivů je skutečně zajímavé a ony se také mění podle doby a provenience toho kterého díla. Můžeme si dělat legraci z toho, jak jsou v severských seriálech takovými postavami už téměř výhradně ženy (ať už je to dánská politička, nebo švédská policistka), ale jejich obliba i úroveň zpracování dosvědčují, že to je správná strategie.

Pak je potřeba postavy sekundární, velmi problematické, ale procházející pozitivním vývojem (s mnoha peripetiemi): bývaly to ženy, různé ty sekretářky a seržantky velkých detektivů, dnes to jsou všelijak vratcí muži. A samozřejmě potřebujeme prostředí, hrací desku, na které se partie dá zajímavě rozehrát.

Těch pravidel je víc a tohle nemá být článek o tom, „jak dělat televizní seriál“, ale jedno bych ještě připomněla: výsledek musí být napínavý (pokračování příště), zajímavý a… a teď jsme u toho!... musí mít morálku. Pokud zlo zvítězí, je to vždy jen proto, aby to umožnilo další sérii (to u detektivek). Jinak zvítězit nesmí. Děj mainstreamového seriálu vždy míří k lepšímu, i když je ta cesta třeba tu a tam zkropená slzou nebo chvíli vede slepou odbočkou a musí se vrátit.

Všimněme si, že seriálové příběhy nutně bývají alespoň trochu sentimentální, ale opravdu málokdy jsou komediální. Seriál Most! se pokusil skloubit obojí.