Dovolte, abych připomněla: populární kultura, k níž televizní seriály patří na předním místě, je odpočinková disciplína. Přesto má schopnost pohnout společností, nepřímou, ale docela účinnou. Příklad z historie: Charles Dickens přispěl k tomu, že britský parlament se začal zabývat chudobou, daleko víc jako romanopisec než jako novinář. A jeho romány by neměly takový vliv na veřejné mínění, kdyby je vydával v nóbl nakladatelství. Ale že vycházely na pokračování v novinách, dostaly se do každé rodiny. Ve svých vyprávěních využíval stereotypů i kýčovitých postupů, ale spojeny jeho nadáním a neochvějně humanistickým cítěním se staly nesmrtelnými.

Dnes je takovým kolportážním románem na pokračování televizní seriál. Není většího mainstreamu nad něj. A právě proto, že zasahuje nejširší možný okruh publika, má některé zákonitosti, které slouží k jeho úspěchu. Na čem se ale zakládá ten úspěch?

Musí v něm být postava, s níž se diváci mohou identifikovat. Ta postava však nemůže být úplně jednoduchá a v jejím osudu by se měly projevit některé problémy doby, v níž je seriál vysílán. Sledovat pohyb těchto společenských motivů je skutečně zajímavé a ony se také mění podle doby a provenience toho kterého díla. Můžeme si dělat legraci z toho, jak jsou v severských seriálech takovými postavami už téměř výhradně ženy (ať už je to dánská politička, nebo švédská policistka), ale jejich obliba i úroveň zpracování dosvědčují, že to je správná strategie.

Pak je potřeba postavy sekundární, velmi problematické, ale procházející pozitivním vývojem (s mnoha peripetiemi): bývaly to ženy, různé ty sekretářky a seržantky velkých detektivů, dnes to jsou všelijak vratcí muži. A samozřejmě potřebujeme prostředí, hrací desku, na které se partie dá zajímavě rozehrát.

Těch pravidel je víc a tohle nemá být článek o tom, „jak dělat televizní seriál“, ale jedno bych ještě připomněla: výsledek musí být napínavý (pokračování příště), zajímavý a… a teď jsme u toho!... musí mít morálku. Pokud zlo zvítězí, je to vždy jen proto, aby to umožnilo další sérii (to u detektivek). Jinak zvítězit nesmí. Děj mainstreamového seriálu vždy míří k lepšímu, i když je ta cesta třeba tu a tam zkropená slzou nebo chvíli vede slepou odbočkou a musí se vrátit.

Všimněme si, že seriálové příběhy nutně bývají alespoň trochu sentimentální, ale opravdu málokdy jsou komediální. Seriál Most! se pokusil skloubit obojí.

Komedie a obrácený pohled

Zastavme se tedy u komedie: ta přece zásadně nabízí obrácený pohled, její vyprávění „stojí na hlavě“, nahlíží život odspodu. V těchto dnech, kdy se masopust láme k půstu (letos je to 6. března, tedy Most se celý vysílá v době masopustní), můžeme připomenout i karnevalovou optiku komedie, její masky. Je to něco, co máme v kolektivní paměti, v genetické výbavě. Skoro každé společenství, počínaje kolektivem na pracovišti až po vládu, můžeme obléci do kostýmů komedie dell´arte. Zkuste to někdy, je to velmi zábavné.

Také je zábavné definovat si onen obrácený pohled: jak je jím v anglické salonní konverzační konvenci absolutní cynismus (některé paradoxy Oscara Wildea, tak zábavné, jsou morálně úplně nepřijatelné), v disidentském „životě v pravdě“ totální soukromá prolhanost (pozdější hry Václava Havla), v proklamované dobročinnosti a zbožnosti chlípnost a zlodějna (Molièrův Tartuffe)… a dál už hrajte sami.

Vedle seriálů z dílny Dejvického divadla jako Čtvrtá hvězda nebo Dabing Street má v sobě Most právě dávku karnevalového, divokého, neuctivého a plebejského pohledu. Ten nemusí sedět každému (však ani Švejk nemá jen ctitele), ale ke komedii patří a žije s ní od počátků civilizace.

Filmů, hraných i dokumentárních, kde vystupují Romové, popřípadě příslušníci etnických, sociálních a sexuálních menšin, je dostatek. Jenže buď jsou moc „umělecké“, takže jim konzumní divák nerozumí, nebo jsou dokumentární, takže ho nudí, nebo jsou kýčovité, takže jim nevěří. Najít dostatečnou míru komediálnosti při zachování nutné míry vnitřní logiky a pravdivosti v peripetiích příběhu je opravdu těžké. Myslím, že pánové Petr Kolečko s Janem Prušinovským se o to poctivě pokusili.

Teď se vám bude chtít protestovat, ale Most! je moralita. Dokonce poskytuje i docela čítankové návody, co dělat, aby člověk uspěl ve své jinakosti. V tom může pomoci lidem, kteří se s ní potýkají, a naopak sáhnout do svědomí těm, kteří se vůči nim chovají stereotypně hloupě a agresivně. A těm uprostřed pomůže „to jiné“ kolem sebe vidět bez předpojatosti.

Když se největší sexista neovladatelně zamiluje do Dáši, kterou ještě pamatuje jako Pavla a dlouhou dobu se o té „hermafroditě“ vyjadřuje s nejhlubším odporem, je to přece úplně nereálná, exemplárně pohádková zápletka, jakou najdeme třeba v Shakespearově Snu noci svatojánské (kde se královna víl Titánie účinkem kouzla zamiluje do osla).

Když se kluk z učňáku, kam chodí jen proto, z jaké je rodiny, dostane „jako zázrakem“ na gymnázium, je to zápletka úplně dickensovská, včetně toho, jak se nad ním ušklíbají holky z lepších rodin (Nadějné vyhlídky? David Copperfield?) A to, že hlavní postavu dostihnou její povahové nectnosti až zničujícím způsobem, je komediální fígl, který geniálně ovládal Molière.

Všechny tyhle principy scenárista Petr Kolečko zná a k tomu má navíc talent a intuici, které mu umožňují staré archetypální principy začlenit do doby a místa, kde aktuálně žijeme. Most! se mu prostě povedl.

V televizním mainstreamovém seriálu je naprosto zásadní obsazení — a seriály také dělají hercům největší slávu. Důležité je, aby představitel hlavní postavy byl jako herec neokoukaný — anebo aby se slavný a známý herec projevil v neočekávané roli. V seriálu Most! platí obojí: někteří herci jsou v televizi neznámí, ale i ti až přeobsazovaní (Martin Hofman a Jitka Čvančarová) hrají proti svému stereotypu. A už svou účastí v takovém projektu dávají najevo, že nejsou jen seriáloví panáci.

Hvězdou seriálu je pro mě Erika Stárková, v HaDivadle Maryša i Kassandra v Orestei v Antické Štvanici. Objevem je Michal Isteník, Oblomov v Praze v Dlouhé a komediální výlupek Městského divadla v Brně a méně konvenčního Buranteatru: jeho práce s tělem a vlastním s prominutím ksichtem je obdivuhodná. Stejně tak je ohromný výkon udělat hvězdu z obyčejného stárnoucího Roma — se Zdeňkem Godlou se to povedlo lépe než před lety s romskou herečkou Klaudií Dudovou (taky si v Mostu! zahrála), která dostala Českého lva za výkon ve výborném nekomerčním filmu Petra Václava Cesta ven (který však málokdo viděl).

Druhý život seriálu

A je tu i druhý život televizního seriálu. Seriál, jak už řečeno, dělá z herců hvězdy (však když někdo zemře, noviny neupozorňují na jeho role v divadle, ale v seriálech). A hvězdy bývají, když už je odvysíláno, na mnohé věci tázány v různých rozhovorech a talk show. Ptají se jich samozřejmě na spoustu blbostí, ale přece jenom: je jisté, že Erika Stárková bude i mimo roli stát na straně „uražených a ponížených“, prostě je taková (ví se to o ní).

Martin Hofman svým civilním inteligentním projevem (v kontrastu k postavě, kterou představuje) manifestuje, že vzdálenost mezi intelektuály a „obyčejnými lidmi“ není ve skutečnosti tak velká, jak si obě, od sebe distancované, skupiny myslí. Vlamovat se do společenských stereotypů je potřeba stále a všemi prostředky, ten úkol nikdy není splněn, a když někdo přijde na nový kreativní způsob, jak oslovit co největší množství lidí, zaslouží si uznání.

Mimochodem, před lety, když se odehrávaly protiromské nepokoje v Janově a Litvínově, jsem čekala, jestli se na stranu Romů přidá některá známá osobnost (když už ne prezident, který by to udělat měl, ale nikdo to od něj, byl to tehdy Václav Klaus, nečekal.) Doufala jsem, že to udělá Lucie Bílá, vždyť přece k Romům ze severních Čech patří. Ale právě proto, že Lucie Bílá je osobou bez identity a s maloměšťáckou morálkou, že je se svou rebelskou i svatouškovskou image jen výtvorem svých impresáriů, neudělala a neřekla nic. I když by maličko snížený prodej svých desek unesla, pokud by k němu vůbec došlo.

Nezdá se mi, že by Most! stereotypy jak o Romech, tak genderu, bílých rasistech a romských kriminálnících, jakož i o městě samém podporoval. Ti romští strejcové — aktivisté mimo původní úmysl — jsou přece okouzlující a to, jak okamžitě rozjedou mejdan s živou muzikou, asi není úplně realita o dnešních Romech. A unavená žena Táni Medvecké (mimochodem taky jedno obsazení proti stereotypu herečky Národního divadla), která suverénně šéfuje autodílně, taky není „na první dobrou“. Však se taky okamurovci a jim podobní na svých fórech rozčilují, že seriál líčí „hodné Romy“, zatímco my všichni slušní lidé víme, že existují jen zlí cikáni.

České televizi patří uznání za důvěru a podmínky pro natočení Mostu, její dramaturgové a šéfové si museli projít uličkou odvahy. Ostatně ukázalo se, že vedení i Rada České televize je (a doufám, že i zůstane) složená z rozumnějších a v oboru i vzdělanějších lidí než Rada Českého rozhlasu, která svou prudérní kampaní kvůli penisu v 10 hodin dopoledne zavařila Vltavě ohavný konec minulého roku. Populární Most! posunul kromě myšlení o rasových, genderových a sociálních stereotypech i společenskou debatu o vulgaritě a vulgarismech.

Upřímně řečeno, při znalosti českého mediálního prostředí bych ani nedoufala, že se něco takového jako Most! v televizi vůbec prosadí. A že se tak stalo, je docela dobrá zpráva.