Žaloba proti obrazu

Alena Zemančíková

Schopnost zacházet s obrazem patří ke známkám pokročilé kulturní úrovně. Obraz s veškerou svou interpretační otevřeností nelze posuzovat v soudním sporu jako předmět zákonných formulací. Chápe to Dominik Duka?

„Na konci dvacátých let minulého století vytvořil belgický surrealista René Magritte slavný obraz Zrada (nebo proradnost) obrazů. Je na něm zobrazena dýmka a pod ní nápis Ceci n’est pas une pipe — Toto není dýmka. Magritte chtěl vyjádřit bytostný rozpor mezi obrazem a skutečností. Ani sebelépe namalovaná dýmka, která působí „jako živá“, není skutečnou dýmkou. Obraz je jenom obraz. Tento zásadní předěl je uznávanou pravdou nejen naší kultury. Platí obecně, podobně jako Newtonovy gravitační zákony.“

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Abych nebyla jako někteří naši současní (již odstoupivší) ministři, uvádím zdroj citace, kterou jsem si pomohla, i když bych to dovedla napsat i vlastními slovy. Ano, obraz je jenom obraz, a do pojmu obraz patří i divadelní text, literární, dramatická a filmová postava, jejich jednání, výroky, chování na scéně, která je jenom scéna, nikoli skutečný životní prostor.

Zacházení s obrazem patří ke známkám pokročilé kulturní úrovně, a dlužno říci, že s rozvojem technologií, které dovedou sugestivně směšovat obraz s realitou, je to docela obtížná disciplína. Mnohokrát jsem vysvětlovala dětem, že to, co je na Facebooku, je stoprocentně pravdivé jen v tom, že to někdo na Facebook umístil, jinak se, bez dalšího, z té informace nedá vyvozovat nic. A naše Terezka na těch ne-informacích stejně pořád visela.

Zacházení s obrazem, nezávislým na realitě, je pro někoho obtížnější. S příchodem nových technologií se často ještě komplikuje — jako v případě slavné hry Orsona Wellese Válka světů. Repro DR

Žalovat někoho kvůli obrazu je akt, který je ve společnosti s tak vyspělou kulturní úrovní, jako je ta naše středoevropská, šokující. A když to učiní vzdělanec, znamená to, že přistupuje na nějakou novou hru, jejíž zřejmě nově vznikající pravidla jsou mu bližší než dosavadní stav vícevrstevnatého vnímání skutečnosti prostřednictvím umění. A, prosím, slovo umění neznamená rovnou kvalitu, i špatné umění je ve smyslu vyjadřování se obrazem uměním.

Příkladů, kdy publikum obraz nerozpozná, existuje celá řada. Bývají to přelomové okamžiky, často spojené s technologií. Jedním z nejslavnějších je slavná rozhlasová Válka světů Orsona Wellese, vysílaná 31. 10. 1938, kdy si posluchači amerického rozhlasu skutečně mysleli, že poplach a varovná hlášení, která z rádia slyší, jsou realita a svět je ohrožen invazí Marťanů.

Orson Welles se musel na tiskové konferenci druhý den omlouvat a vysvětlovat, že napodobování reality je přece běžné v divadle i v nově vznikajících rozhlasových dramatech. Z dotazů novinářů bylo cítit, že jde i o konkurenční boj s nově vznikajícím médiem, ale Orsona Wellese za šíření poplašné zprávy nikdo nežaloval, jakkoli USA jsou zemí právníků a soudních sporů.

O sporu Lid versus Larry Flynt se už napsalo dost — i tam se ovšem setkáváme s případem, kdy majitel „mravně závadného“ časopisu narazí na překážku ve chvíli, kdy se dotkne církevního představitele. V tomto případě ale opravdu jeho osobně. Soud proběhl a jak víme z Formanova filmu, reverend ho prohrál. A vzpomeneme si na plakát k tomuto filmu, na „ukřižovaného“ Woodyho Harrelsona s americkou vlajkou kolem beder?

Nemožnost posoudit otevřený obraz

V diskusi pod textem Ivana Štampacha se vede spor také o to, zda bychom byli ochotni akceptovat, kdyby se třeba (po holocaustu, před tím zcela běžně) mluvilo odpudivě o Židech, kdyby reprezentanti židovství byli hnus vzbuzujícími postavami: ale vždyť se tak v dramatických dílech o nich mluví!

A je to obraz, postavy tak mluví v rolích a autorem z nejrouhavějších je, sám Žid, rakouský dramatik Georg Tabori, nad jehož hrou Kanibalové (a její někdejší inscenací režiséra Jana Nebeského v Divadle Komedie v Praze) by se leckdo z nás otřásl odporem, pokud by si neuvědomil, že to všechno, co je na jevišti tak strašné, slouží vyjádření hrůzy jakéhokoli třídění lidí podle rasy, náboženství, a já bych dodala i pohlaví a přesvědčení.

Drastickým obrazem se divák samozřejmě může cítit dotčen, tomu se člověk neubrání. Každý máme nějaké slabé místo, kterého, když se někdo dotkne, zabolí a rozčilí nás to. Já bývám rozčilena prvoplánovou plakátovostí, zvlášť když konjunkturálně sází na témata, která momentálně rezonují v kulturní obci.

Možná je taková i ta zatracená Frljićova hra, nevím, neviděla jsem ji. Ale to je důvod ke kritice, nikoli k žalobě. Zato hluboký vhled do podstaty člověka, v každém ohledu, mnou třeba otřese, ale nepohorší mě. A už vůbec by mě nenapadlo, že bych se mohla soudit třeba o urážlivé zobrazování žen (a že ho není málo, třeba hned u Shakespeara).

Tyhle věci jsou přece otázkou civilizační a kulturní úrovně společnosti a naléhavosti jejích otázek i vyspělosti jejích odpovědí — a to že by měl posoudit soudce na základě přesných zákonných formulací a jejich výkladu? Když skutkovou podstatou je obraz se vší jeho interpretační otevřeností? O co by se ten soudce opřel?

Identifikace s obrazem je modlářství

Leží mi na srdci ještě jiná věc. Dominik Duka podal trestní oznámení jako soukromá osoba, Lidové noviny z jeho podání citují (nevím, zda přesně): „postup divadla silně zasáhl do mého vyznání a proto se obracím na soud, aby rozhodl, co je ještě umění a co už je úmyslné poškozování jiné osoby a mých práv.“

Znovu: něco takového soud těžko může rozhodnout, nemá, na jakém základě by to udělal. Ale co už vůbec nechápu, je fakt, že Dominik Duka žaluje divadlo Husa na provázku, na jehož scéně byl kus uveden. Co s tím má tohle brněnské divadlo společného? Divadelní festivaly se konají mimo jiné také proto, aby publikum, které to zajímá (a to je poměrně málo početné a z části odborné), vidělo, co se děje za hranicemi v dotyčném uměleckém oboru.

Dramaturgická rada brněnského divadelního festivalu Frjićovy inscenace pozvala (druhou, Prokletí, jsme mohli vidět v Čechách už dvakrát, vloni v Plzni a na počátku roku Pod Palmovkou, a nikdo se nebouřil, nevtrhával na jeviště a nepůsobil skandál, jakkoli i tato inscenace je skandální, dokonce ve vztahu ke katolické církvi ještě víc).

Divadlo Husa na provázku jim poskytlo v rámci festivalu své jeviště. Inscenaci na vlastním repertoáru nemá — tak nechápu, čím se zrovna Husa na provázku mohla dotknout lidského práva Dominika Duky? Není to od něj dokonce poněkud neurvalé vůči dosavadnímu řediteli Petru Oslzlému? Ten přece celý život uváděl v povědomost polskou, na katolických postojích založenou divadelní kulturu, spojenou s divadlem — rituálem, Jerzym Grotowským a jeho až vyznavačskou metodou ponoření člověka — herce do duchovní podstaty lidství?

A herci přitom bývali nazí a často tekla krev a socialistický měšťák by se zbláznil, kdyby to viděl. A byl by strašně uražen, rozezlen a volal by po sankcích. Však také byl a volal, v mnohých případech, a tvůrci obrazů si nemohli pomoci a nenechali toho.

A Oslzlý hrál Mistero Buffo toho komunisty a nositele Nobelovy ceny Daria Fo, tu proticírkevní obžalobu, která stála na straně obyčejného člověka a preláty ukazovala v odpudivém a směšném světle, a vyznívalo to ne jako obžaloba církve jako instituce, ale prelátství jako chování, spojeného s funkcí. Publikum v té podobě nevidělo papeže nebo arcibiskupa, ale komunistického papaláše a mocipána: zcela bez problémů přečetlo význam obrazu.

Ano, jaké právo občana Dominika Duky je dotčeno? Právo identifikovat se s obrazem? Ale vždyť to je modlářství.

Přece identifikace obrazu se samým bohem je modloslužba. Myslela jsem si, že katolická církev je ve své otevřenosti smyslovému světu v tom sporu o obrazy na straně umění, že tohle už zpracovala a na rozdíl od jiných, evangelických a evangelikálních církví a jejich odnoží prezentuje boha jako záležitost srdce a jeho fyzickou podobu přenechává imaginaci tvůrců kultury, kterou tímto spoluvytváří.

Původně jsem chtěla sepsat bilanci svého života s vírou a katolickou církví od osmdesátých let do dnešních dnů, ale udělám to jindy, nehodí se to do sousedství s onou žalobníčkovskou žalobou, kterou vysoký církevní představitel, schovávající se za své občanské právo, ale zřetelně podněcovaný nejpřízemnější konzervativní vrstvou svých věřících, podává ke světské instanci, která nikdy nemůže rozhodnout o záležitostech vnímání obrazu.

Svou žalobou zplošťuje kulturní úroveň obce věřících. Nemůžu si pomoci, ale nevěřím mu, že by byl tím obrazem, který vyšel ve všech tištěných periodikách, ale jenom jako fotka, skutečně tak uražen. Něco tím sleduje, něčemu vyhovuje. Sám má dost vysokou pozici, autoritu a mimořádné vzdělání k tomu, aby problematiku reality a obrazu a jeho výkladu a čtení věřícím vysvětloval.

Místo toho žádá rozhodnutí soudu: jak alibistické! Umělcům, kteří se podobně jako on ve svých lepších letech vzpírali autoritativnímu materialismu, nehorázně křivdí, a v očích mladší generace se zesměšňuje. Bohužel nejen sebe, ale i instituci, kterou reprezentuje.

Možná má zmatek v kategoriích: spor o inscenaci se nepodobá sporu o katedrálu. Není to ani restituční spor, v němž se mu podařilo docílit mimořádných výsledků. Není to záležitost vlastnických práv, majetku, jakékoli hmoty, s níž se mu pracuje tak dobře. Jde o záležitosti imaginace a ducha, a těchto dvou spojenců moudrosti jako by občan i kardinál a arcibiskup Dominik Duka pozbyl.

    Diskuse
    MP
    July 23, 2018 v 15.0
    Jiřímu Guthovi
    Obrazy?
    Snadné to nemají pracovníci AV, když jim prezidium z alibismu dělá takovou ostudu.
    AZ
    July 23, 2018 v 22.12
    K příspěvku Jiřího Gutha: obrazy to opravdu nemají snadné, ale v případě té výstavy, která proběhla pouhé čtyři dny v knihovně AV ČR, jde o něco jiného než v případě inscenace Vaše násilí, naše násilí režiséra Frljiće. Zákaz či zrušení je mocenský akt, při kterém jeden má (pravo) moc něco veřejně prezentovat ( a asi za to cítí i odpovědnost) a druhý je závislý na té (pravo) moci. V ideálním případě má mocenský orgán právo zakázat něco, co odporuje zákonu: u nás ve veřejnoprávním médiu se to posuzuje docela často. Zákon o veřejnoprávních médiích je ovšem formulován explicitně, a na Radu prorozhlasové vysílání se někdy opravdu obracejí posluchači, kteří jsou pohoršeni třeba vulgárními výrazy nebo řekněme i rouháním nebo cynismem v rozhlasové hře: zatím se ale nestalo, že by taková stížnost byla vyřízena jako nezákonné jednání režiséra, dramaturga či jiného spolupracujícího umělce. V umění obecně se to děje také častěji, než bychom řekli, například progresivní režisér Petr Lébl nařídil neuvést premiéru ( to je eufemismus, zakázal) inscenace Maryši bratří Mrštíků v režii Vladimíra Morávka, protože se mu nelíbila a jako umělecký šéf Divadla Na zábradlí na to měl (pravo) moc. I mně se to několikrát v uměleckém a mediálním provozu stalo, že mi šéf vyřadil z programu už připravený pořad ( jednou to dokonce byla povídka Aleny Wagnerové a jednou esej Radky Denemarkové a málem i autorské čtení Terezy Boučkové, ale aby to nevypadalo tak feministicky, jednou také eseje Slavoje Žižeka, které jsem připravila dokonce ke Slovinskému týdnu jako reprezentativní ukázku vlivného myšlení slovinského autora, a jednou středověký arabský text), protože se mu ideově příčily. Takových příběhů je kulturní historie plná a většinou jde o případy progresivních textů ( v každém smyslu pojmu text), které narazí na konzervativismus anebo i osobní postoj rozhodovacích kapacit. Přičemž dotyčné kapacity by nikdy nepřiznaly, že za jejich argumenty je ideový nesouhlas, vždycky to schovají za nějaké umělecké nedostatečno.
    Dominik Duka ale nemá (pravo) moc inscenaci zakázat, do jejího uvedení mu dokonce vůbec nic není a může ji opravdu maximálně nenavštívit, případně ji ostře kritizovat, pokud by ji ovšem viděl. V čem je případ nový je skutečnost, že arcibiskup žádá soud, aby rozhodl, co je a co není umění. V tom následuje Miloše Zemana, který svůj smysl pro humor, na který je tak pyšný, ztratil v kauze červené trenýrky a místo aby trefným prezidentským bonmotem komentoval, jací jsou ti hoši Ztohoven blbečkové, žaloval je. Ale ne pro urážku vlastního majestátu, což je pravá podstata jeho rozezlení, ale pro zcizení prezidentské standarty. Zdá se, že takhle teď budou nejvyšší reprezentanti vysokých úřadů zatěžovat soudy s tím, co nejsou schopni vlastní velkorysostí a univerzálně svobodomyslným smýšlením ( no, to od nich asi opravdu nikdo nečeká, ačkoliv by ve svých úřadech měli být i od toho) přejít.
    Závěrem se musím omluvit, protože jsem se dopustila chyby. Inscenace Olivera Frljiće Prokletí nebyla uvedena na plzeňském festivalu Divadlo 2017, vlastně ani nevím, jak se mi do textu tahle dezinformace dostala, Byla ale k vidění v Praze na festivalu Palm Off 2017. Omlouvám se, to ta vedra.
    JN
    July 24, 2018 v 0.47
    "... v případě té výstavy... v knihovně AV ČR, jde o něco jiného než v případě inscenace Vaše násilí, naše násilí režiséra Frljiće."
    Proč jde o něco jiného? V čem je rozdíl?
    MP
    July 24, 2018 v 14.13
    Jiřímu Nushartovi
    V zásadě nejde. Jen to bylo v prostorách prezidia AV a to rozhodovalo o své soukromé věci. Ostudnė.
    Paní Zemančíková, Vaše zkušenosti s ideovou cenzurou (jinak se to asi opravdu nazvat nedá) jsou sice otřásající; ale mohu Vám sdělit, že takovýto "ideový předvýběr" se koná zcela pravidelně i na daleko vyšších úrovních. Celé (západní) univerzity jsou například orientovány tím či oním způsobem, to jest vyznávají tu či onu ideologii (ať už politickou v užším slova smyslu, anebo "jenom" odbornou); a někdo s jiným názorem má sotva šanci tam vůbec být přijat, a pokud ano tak tam má dost těžký život.

    Takový je holt dnešní svět; a nějaká "demokracie" na tom dokáže jen relativně velmi málo změnit.
    AZ
    July 24, 2018 v 16.48
    pánům Nushartovi a Profantovi,
    promiňte, ale jde o něco jiného. V případě výstavy fotografií přece nikdo nepodával trestní oznámení, šlo o spor uvnitř instituce. Analogické by bylo, kdyby věřící mezi představiteli divadla Husa na provázku protestovali u managementu proti uvedení Frljićovy inscenace a ředitel by ji na tom základě skutečně odmítl uvést, i když by už byla festivalem objednána. Pak by se asi pro uvedení hledalo jiné divadlo a nejspíš by došlo k rozkolu mezi brněnskými divadelníky. Nic takového ale nenastalo, protože nikdo z členů dramaturgické rady festivalu nebyl toho názoru, že inscenace nemá být uvedena v Huse na provázku. Kardinál a arcibiskup Duka se obrací na soud, aby rozhodl, co je umění, a to je případ, který nemá ve svobodné a otevřené společnosti sobě podobného.
    JN
    July 24, 2018 v 17.36
    Paní Zemančíkové - rozdíl mezi výstavou v knihovně AV ČR a Frljićovou divadelní hrou
    V případě té výstavy fotografií v knihovně AV ČR, jsou "věřící" (stoupenci určitého názorového směru, kterým vadí údajný sexismus) v té instituci zastoupeni více, než věřící (křesťané, kterým vadí ta scéna s Ježíšem) mezi představiteli divadla Husa na provázku. To je podle mě důvodem toho rozdílu.
    MP
    July 25, 2018 v 14.19
    Aleně Zemančikové
    Pokud vím, tak ta výstava byla zrušena až po vernisáži. Nešlo přitom o žádný spor v instituci, prezidium AV disponuje plnými vlastnickými právy. Šlo právě a jen o obavu ze skandálu, o odezvu na kontroverzní přijetí výstavy; na námitky, které bezprostředně identifikovali umělecké a ideologické hodnocení díla. Plně bych chápal, kdyby správce poloveřejného a komorního prostoru vestibulu prezidia AV odmítl návrh výstavy s ohledem na to, že chce zachovat takový a takový charakter výstav, prostě redakční či dramaturgický profil ( jako v případech odmítnutí, která uvádíte výše), ale veřejný akt ideologické satisfakce v neprospěch díla považuji ze strany kulturní instituce za mimořádně pochybný.

    Oproti tomu žáloba soukromníka na divadlo by byla pouze tragikomická, kdyby byl ten soukromník opravdu soukromník.
    PM
    July 25, 2018 v 14.22
    Díky za velmi zdařilý text objasňující zmatek v kategoriích,
    tak důležitých pro schopnost demokratické soudnosti.
    Jestliže autor usiluje o základní zadání uměleckého díla, tak se musí zákonitě dostat do střetu s ideology.
    Ideologové lidské utrpení zevšeobecňují a umělci diferencují. Jde o polaritu postojů, které zákonitě zapříčiňují eskalace nepřátelství mezi politiky a umělci.
    Byl bych rád kdyby teatrální eskalace vyvolaná radikálně dogmatickým výstupem pana Duky, se stal přínosem objasnění úlohy umění dnes.
    A držím soudnímu dvoru palce........bych dodal.
    + Další komentáře