Anatomie protestu v Huse na Provázku: pokus o porozumění

Miroslav Balaštík

Autor, šéfredaktor Hosta, který byl osobně přítomen Frljičovu brněnskému představení, se pokouší nalézt způsob, jak dospět v atmosféře rozbouřených vášní k porozumění a k obecně prospěšné katarzi.

Aby vášně posledních dní nebyly marné. Aby nezůstala nezhojitelná jizva, ale mohla se dostavit očistná katarze. Pokusme se porozumět tomu, co se stalo.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Moderní umění je sférou absolutní svobody a bude-li umělecké dílo dělat cokoliv, není možné, aby lhalo nebo někoho uráželo. Umění lže a uráží pouze tehdy, jestli chce samo být něčím jiným než uměním. Propagandou, blasfémií, moralitou…

To, co se odehrává v divadle, vystavuje se v galerii nebo se píše v knize s označením krásná literatura, je uměním. Dobrým nebo špatným, ale uměním. Znamená to přinejmenším, že jakýkoliv obraz, scéna nebo věta neodkazuje sama o sobě k nějaké skutečnosti, ale její smysl se vyjeví až v kontextu celého díla. Jednoduše řečeno, nemá smysl soudit to, „co“ se děje, ale pouze to, „proč“ se to děje.

V případě hry Olivera Frljiče Naše násilí/vaše násilí nelze tedy bez znalosti celého představení tvrdit, že scéna, v níž Kristus znásilňuje muslimku, uráží náboženství a je lživá, protože muslimové tehdy nebyli. Scéna se podílí na celkovém vyznění díla, které zase zpětně ovlivňuje její smysl. Ten spočívá ve zobrazení toho, jak naši západní civilizaci mohou vnímat Syřané utíkající před válkou.

Co se stalo?

Brněnský zastupitel za KDU—ČSL Petr Hladík jistě netušil, co rozpoutá, když letos v dubnu na základě kusých zpráv o této scéně zaslal otevřený dopis řediteli ND Brno, aby hru stáhl z programu divadelního festivalu. Ten dopis byl však důležitý. Právě on způsobil, že umělecké dílo, aniž by o to samo usilovalo, bylo vyvedeno z divadla, z prostředí lidí, kteří umění rozumějí a mluví jeho jazykem, na ulici, kde se, nešťastně dezinterpretováno, stalo problémem etickým, vyjadřujícím protináboženské postoje a rozdělujícím společnost.

Je to obdobné jako kdysi léčba hadím jedem. Pouze lékař ví, v jaké koncentraci a komu pomáhá a v jaké může otrávit. Petr Hladík, snad v dobré víře, ten správný poměr neodhadl.

V dopise tvrdí, že umění má „lidi spojovat, a ne je rozdělovat“ a že inkriminované dílo vyvolává silně negativní emoce. Tím však umění podsouvá hodnoty a úkoly, kterým ze své podstaty nemůže dostát.

Umění se neobrací k lidem jako kolektivu, ale vždy pouze k člověku jako jednotlivci. Už proto, že je významově natolik otevřené, že do něj každý musí vložit i část sebe sama a své osobní zkušenosti, aby mu porozuměl. A každý mu tudíž rozumí trochu jinak.

Fakt, že umění vyvolává negativní emoce, není nic negativního. Zlost, rozčilení, smutek jsou součástí komplexního zážitku z díla, který by v ideálním případě měl vyústit v katarzi, tedy očištění. Umění, jehož cílem by bylo vyvolávat pouze pozitivní emoce, které lidi spojují, by se stalo politickým kýčem.

Toto nepochopení ale vedlo k tomu, že v dopise proti sobě postavil uměleckou svobodu, kterou podle svých slov ctí, a svobodu náboženského vyznání: „Pohrdání základními entitami křesťanského náboženství (věřící) nejen uráží, ale vyvolává v nich pocit ohrožení svobody jejich vyznání. Tato negativní emoce se dá přirovnat snad jen k takovým pocitům, jaké by vyvolalo relativizování a zesměšňování holokaustu,“ napsal Hladík.

Z divadla na barikády

V této chvíli dílo definitivně ztratilo možnost vytvářet estetickou hodnotu a bylo zredukováno na etický problém. Pro jednu skupinu se od té chvíle stalo symbolem umělecké svobody a svobody slova (i když samo představení by jinak vnímali třeba jako blbé, nudné a nevkusné) a druzí, přestože jej nikdy neuvidí, jím budou autenticky pobouřeni, uraženi a uvrženi ve smutek, neboť budou mít dojem, že je někdo zesměšňuje, uráží a něco jim bere. Obojí bude špatně.

Z takové situace už pak neexistuje smírné východisko. Pokud by se představení stáhlo, znamenalo by to, že tento způsob nakládání s uměním a jeho dezinterpretace je legitimní a že v představení skutečně nešlo o umění, ale o blasfémii. Naopak, jestliže zrušeno nebude, vyvolá to protesty a negativní emoce, které však nepovedou ke katarzi, ale k další frustraci.

Frljičovo představení se nakonec ukázalo být zásadním zážitkem, který právě skrze to, jak se proti hře protestuje (a z jakých pozic se hájí), vypovídá o nás samých a o naší skutečnosti víc, než jsme si uměli představit. A právě to je funkce umění. Repro DR

Jakmile vstoupíme do hájemství etiky a postavíme proti sobě svobodu umění a svobodu vyznání, které se za normálních okolností nestřetávají a nejdou proti sobě, nikdo z tohoto boje nemůže vyjít vítězně. Ti, kteří umění ke svému životu nepotřebují, se přirozeně postaví na stranu křesťanství a budou bojovat proti tomu, co jim (domněle, i když v této chvíli už i fakticky) upírá. Ti, co více než víru potřebují ke svému životu umění, budou bránit jeho svobodu zobrazovat znásilňujícího Krista.

Spor přeroste v další ze společenských střetů, které se poslední dobou objevují stále častěji, ať již jde o volbu prezidenta, postoj k migraci nebo k Evropské unii. A protože v etickém sporu dobra a zla (ať už je na jakékoliv straně) nelze zůstat neutrální, přidruží se ke každé skupině i ti, kterým nejde o umění ani o víru. Do sporu si pak začnou projektovat i zcela jiné postoje: antiislámské nálady či nacionalismus, nebo jej prostě využijí k mediálnímu zviditelnění.

Symbolickým vyjádřením toho od počátku zbytečného nedorozumění se stala situace, kdy se v divadelním sále ozvala tichá modlitba několika křesťanů v zadních řadách a pak jejich zoufalé výkřiky: Neurážejte Krista pána. Neurážejte Krista pána.

Svou odzbrojující bezelstností a autentickou vírou totiž vyvolávali i na druhé straně zcela autentický soucit. Smutek a porozumění. Jsem si dokonce jist, že pokud by se protest vůči představení odehrál tímto způsobem, vedlo by to nakonec ke katarzi a pochopení na obou stranách.

Prohrajeme všichni

Jenže: jednou vypuštěný džin žije svým vlastním životem. Vedle tohoto pokojného protestu se objevily jiné, s nimiž se smířit nejde a které mimo jiné odhalily, kde má naše demokracie slabá místa.

Problém nastává v okamžiku, je-li cílem protestu likvidace toho, s čím nesouhlasím, a pokud disponuji mocí toho dosáhnout. A to ať už jde o moc politickou, nebo fyzickou.

V prvním případě jde o pokusy cenzurovat představení pomocí ekonomických nástrojů, tak jak to ukázaly návrhy zastupitelů za KDU—ČSL a KSČM v brněnském zastupitelstvu a posléze Rada Jihomoravského kraje. Volení zástupci se tím totiž domáhají práva posuzovat uměleckou tvorbu z hlediska politických cílů.

Umění, které je na veřejných zdrojích závislé, se pak jednak činí nástrojem politické propagandy (jak je to již vidět v Polsku). A jednak se pro politiky stává projekčním plátnem, na němž budou skrze účelové dezinterpretace a zakazování demonstrovat svou věrnost křesťanským, národním a dalším jistě správným hodnotám.

Ty, kteří mluví jazykem umění, to však donutí postavit se do opozice, i když i oni tyto hodnoty jinak sdílí. Rozdělení společnosti se dál prohloubí.

A konečně umění to zbavuje jeho autonomie, protože jde-li o dobro a zlo, a nikoliv o estetickou hodnotu, umožňuje to lidem, kteří se o umění nezajímají a nerozumí mu, jej posuzovat a třeba i demokraticky o něm hlasovat.

Že si právě takový postoj řada odpůrců představení už stihla osvojit, se projevilo v řadě internetových diskuzí, kde nejčastějším argumentem bylo: nemělo by to být placeno z našich daní. A tytéž důvody vykřikovali i oni „slušní lidé“, kteří přišli do divadla a pokusili se násilně představení ukončit, jednoduše proto, že s ním nesouhlasí.

Tato forma extrémního a v divadle dosud nevídaného protestu nás pak vrhá do 30. let, kdy se také sílící nacismus pokoušel zakazovat a násilím destruovat umění. A zde je třeba být nesmiřitelným. Věřím tomu, že i ti, kteří umění ke svému životu nepotřebují, a snad i ti, kteří se cítili být představením uraženi, chápou, že právě zde existuje hranice, za niž už nelze jít. A pokud ne, nepomohou nikomu ani modlitby.

A hra sama?

Zkusme si představit, že by zůstala pouze na jevišti. Že by její uvedení zhlédlo několik desítek diváků, kteří se zabývají experimentálním divadlem. Být mezi nimi, asi bych se za chvíli nudil.

Vzhledem k myšlenkovému pozadí, které je založeno na konfrontaci muslimského a evropského pohledu na projevy a formy násilí v dnešním světě, je v ní všeho nějak příliš. Příliš mnoho nahoty, příliš mnoho explicitního násilí, příliš mnoho blasfémie a příliš ilustrativnosti a doslovnosti. Na první pohled se pohybuje téměř na hranici uměleckého aktivismu.

Jenže: Jak se ukázalo v jiné, na první pohled stejně expresivní Frljičově hře Prokletí, autor rozhodně není primitiv, který by chtěl pouze za každou cenu šokovat. A pokud využívá extrémních prostředků, má to svůj hluboký smysl.

Domnívám se, že ho má i ona do značné míry prvoplánová šokantnost hry Naše násílí/vaše násilí, že autor kalkuluje s tím, že vyvolá veřejné protesty a že ty jsou organickou součástí představení a dotvářejí teprve jeho smysl. A to se stalo.

Frljičovo představení se nakonec ukázalo být zásadním zážitkem, který právě skrze to, jak se proti hře protestuje (a z jakých pozic se hájí), vypovídá o nás samých a o naší skutečnosti víc, než jsme si uměli představit. A právě to je funkce umění.

    Diskuse
    May 31, 2018 v 11.24
    Umělec
    Se při své práci může dopustit přestupku i trestného činu.
    A posoudit, zda k tomu došlo nebo ne je funkce soudu.
    Viz například vyjádření Ministerstva zdravotnictví k aplikaci "protikuřáckého zákona" na kouření na jevišti.

    https://www.mzcr.cz/dokumenty/106/2017-koureni-na-jevisti-behem-predstaveni_14199_1.html
    JN
    May 31, 2018 v 18.36
    "... Volení zástupci se tím totiž domáhají práva posuzovat uměleckou tvorbu z hlediska politických cílů."
    Těžko s tím něco dělat, když ta umělecká tvorba politické cíle prostě má.

    Politické cíle Frljićovy hry vlastně sám autor článku předpokládá, když píše:
    "A pokud [Frljić] využívá extrémních prostředků, má to svůj hluboký smysl. Domnívám se, že ho má i ona do značné míry prvoplánová šokantnost hry Naše násílí/vaše násilí, že autor kalkuluje s tím, že vyvolá veřejné protesty a že ty jsou organickou součástí představení a dotvářejí teprve jeho smysl."

    Proč by tedy Frljić nekalkuloval i s těmi "protesty volených zástupců a jejich snahou domáhat se práva posuzovat uměleckou tvorbu z hlediska politických cílů"?

    A proč proti jakýmkoliv protestům protestovat, když jsou součástí představení a uměleckým záměrem režiséra?

    Frljić si z nás prostě vystřelil, všichni teď nevědomky hrajeme v té jeho hře a kdo protestuje, jen se lépe vžívá do své role.

    Neprotestujme tedy proti snahám amatérů podat co nejlepší herecký výkon!



    Bez Slušných lidí by to byla "Nuda v Brně".
    JN
    June 1, 2018 v 20.27
    Hranice umění
    "Moderní umění je sférou absolutní svobody a bude-li umělecké dílo dělat cokoliv, není možné, aby lhalo nebo někoho uráželo."

    ---------------------------

    Podle mě to možné je.

    Jestliže režisér kalkuluje s určitou reakcí veřejnosti na své dílo a cílem kalkulace je, aby se předpokládaná ("primitivní") reakce stala terčem posměchu, pak toto umělecké dílo zcela samozřejmě i někoho uráží. Nastoluje to otázku, co všechno je organickou součástí díla, zda pouze ta prvotní provokace, nebo i všechno to, co se děje následně, včetně například trestního oznámení Elišky Wagnerové pro podezření z výtržnictví.

    Věřme alespoň, že cílem umělcovy kalkulace není samotná kriminalizace předpokládaného protestu, neboť pak by nebyl zásadní rozdíl mezi umělcem a policejním provokatérem.
    AM
    June 2, 2018 v 9.23
    "ekonomická regulace"
    Prezident Zeman v TV Barrandov o Huse na Provázku řekl:

    „Ať se tomu divadlu seberou dotace. Protože proč ministerstvo kultury má vyplácet dotace divadlu s tímto repertoárem. To není zákaz, to je ekonomická regulace, nic více, nic méně. A jestliže toto představení je tak výživné a vydatné, že vstupné bude krýt náklady. No, tak výborně, ať se hraje dál.“

    Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/protesty-husa-na-provazku-prezident-zeman-dotace-zizkova-pisen-spd-11w-/domaci.aspx?c=A180601_202652_domaci_kop

    Všiml bych si, jak umně to Miloš Zeman okamžitě celé překroutil - Husa na Provázku Frljiče nehraje, jak lživě tvrdí, pouze festivalu zajišťuje zázemí (sál).
    Miloše Zemana ovšem pravda samozřejmě nezajímá, jeho zajímá moc, kontrola.
    Prostě chtěl znovu říct to, co už říkal v souvislosti s veřejnoprávní televizí -- pomocí rozpočtů by politici měli mít možnost "regulovat" informace ve veřejnoprávním médiu, svobodu umělecké tvorby u státem podporovaných organizací apod.

    Nejhorší je, že si dovedu zcela živě představit, co by se mohlo stát, a ta představa mi ani nepříjde nereálná.

    SPD v harmonickém souznění s prezidentem republiky podá návrhy zákonů, které státní podporu různým organizacím podmíní kontrolou jejich zaměření.

    Určitě by se strhla mela, ale nakonec bychom byli ujištěni, že křik "kavárny" je pouhá prázdná hysterie, ve skutečnosti že jde o rozumné a potřebné opatření. V žádném případě o omezování umění. A už vůbec ne nepohodlných názorů. Na Indexu (logicky!) by byly jen zcela jasné případy jako Frljičovy blasfémie. Protože on přece žádné umění nedělá. On si vybírá co nejskandálnější a nejurážlivější scény, ze kterých své "hry" skládá. Jejich cílem není cokoliv sdělit, ale přilákat co největší pozornost svou obscénností. Je to politická pornografie vydávaná za umění. A poctivý selský rozum přece říká, že něco takového bychom si líbit neměli nechat.

    Koalice ANO, KSČM, SPD to nakonec schválí s podporou ČSSD, která tím definitivně ztratí důvod existence a už o ní v budoucnosti neuslyšíme.

    Index, jak už to tak bývá, bude postupně nabobtnávat.
    .
    .
    .
    .
    A posledním krokem bude přejmenování rozšířeného a mocnějšího ministerstva kultury na Ministerstvo kultury, branné zdatnosti a národní hrdosti, což tak nějak výstižně podtrhne jeho nové směřování.
    Tak jsem si přečetl pár webů a s hrůzou zjistil, že pro výše nastíněný scénář by byli ve Sněmově v podstatě všichni,,,,,,,
    LV
    June 2, 2018 v 23.27
    Umění samozřejmě uráží
    Salman Rushdie?
    Dánské karikatury?
    Jeremy Springer, opera?
    Charlie Hebdo?
    Karikatury Guardianu?
    Brick Lane?
    Voltaire?
    Božská komedie?
    Opékání pávů ze zámeckého parku na ohníčku ze vzácných tisků?
    Theo van Gogh?
    Behzti?
    Milan Kohout?
    JN
    June 3, 2018 v 19.0
    Pozor, sféra absolutní svobody! Vyvarujte se prudkého emocionálního kontaktu a nedotýkejte se uměleckých děl ani na zem spadlých!!!
    V následujících okamžicích dojde k vytvoření uměleckého díla. Toto dílo může dělat cokoliv, avšak obavy, že by lhalo nebo uráželo, jsou znakem jeho nepochopení.

    Bude o blbosti intelektuálů a genialitě hlupáků. Symbolem intelektuální samolibosti zde bude můj bližní Tomáš Halík, ve kterém (jako dobrý křesťan v každém svém bližním, který se ocitne v nouzi) budu vidět Krista. (Tomáš Halík je v intelektuální nouzi poté, co zaujal principiálně odlišný postoj ke karikaturám Charlie Hebdo a k Frljićově hře.)

    Smyslem mého díla je drastickými prostředky vykřiknout: Podívejte se, v jak šíleném světě žijeme! V mém díle vůbec nejde o nějakého skutečného "hloupého Halíka", nýbrž o protest proti světu, v němž je vše – dokonce i chytří lidé – zneužíváno k rozdmychávání nenávisti jedněch proti druhým.

    Protože jde ale o umění (uznávám, že podřadné, ale prvoplánová šokantnost mého díla má svůj hluboký smysl: kalkuluji zde totiž - mimochodem stejně jako Frljić - s reakcí publika), není možné, abych lhal nebo někoho urážel.

    Psychologicky chápu, že lidé, kteří nerozumějí drsnému jazyku postmoderního umění a nejsou zvyklí příliš nad věcmi přemýšlet z více stran, budou třeba reagovat na něco vytrženého z kontextu, budou reagovat emocionálně a prvoplánově. Někteří tzv. "prostí intelektuálové" tak jistě budou činit z dobré vůle, domnívaje se , že tím brání údajně napadaného Tomáše Halíka. Na jejich svědomí však – jak radil už svatý Pavel – bychom měli mít ohled; ti by opravdu mé umění konzumovat neměli.

    Dá se samozřejmě čekat, že se na podpoře mého díla přiživí i náckové, kteří jeho podstatu a hluboké poselství vůbec nepochopí (stejně, jako ji nepochopí ani "prostí intelektuálové"). Až náckové budou nadšeně aplaudovat a prostí intelektuálové v modrých tričkách s nápisem "Kritičtí intelektuálové" naopak napochodují na jeviště dějin, doufám, že na ně někdo podá trestní oznámení, neboť obě strany by si opravdu měli uvědomit, že žijeme ve světě podminovaném nebezpečnými emocemi.

    Rád bych zde seriózně pojmenoval ten zásadní rozdíl mezi mým dílem a divadelní hrou "Naše násilí a vaše násilí":
    V oplzlých a hloupých scénách Frljićovy hry jsem nenašel nic jiného než frivolní pokusy provokovat a urážet víru druhých (proto jsem sice zcela jasně odsoudil nástup Slušných lidí na jeviště i snahy tento typ bulváru zakazovat, ale stejně jasně jsem odmítl vydávat tuto hru za umění).

    Smyslem mého umění je naopak provokovat "prosté věřící" k přemýšlení. (Intelektuálům dílo určeno není - ti mají svého Frljiće).

    Podstatou křesťanství je totiž vztah k bližnímu, ve kterém můžeme spatřovat křižovaného Krista. Měli bychom mu pomoci nést jeho těžký kříž.

    ------------------------------------

    Použité výrazové prostředky vycházejí z těchto zdrojů:

    http://halik.cz/cs/aktuality/novinky/

    https://www.lidovky.cz/zantovsky-proti-halikovi-je-to-pokrytectvi-hodnoti-postoj-duchovniho-ke-hre-s-jezisem-g52-/zpravy-domov.aspx?c=A180530_152206_ln_domov_jho

    Skutečně jste si jist tou vaší "intelektuální nouzí pana Halíka, pane Nusharte?
    "(Tomáš Halík je v intelektuální nouzi poté, co zaujal principiálně odlišný postoj ke karikaturám Charlie Hebdo a k Frljićově hře.)"
    JN
    June 4, 2018 v 9.53
    "V tomto 'díle' vůbec nejde o člověka Tomáše Halíka",
    ten je zde jenom symbolem:-):-):-) něčeho špatného, stejně jako člověk Ježíš je ve Frljićově hře symbolem také něčeho špatného.

    Rozdíl je v tom, že se skutečným člověkem Ježíšem je v důvěrném osobním vztahu mnohem více lidí, než se skutečným člověkem Tomášem Halíkem.

    Chceme-li tedy citově zranit více lidí, popřípadě rozpoutat nenávist účinněji, zvolíme za symbol špatnosti Ježíše a nikoliv Tomáše Halíka. Když ale zvolíme za tento symbol Halíka, bude to lépe pochopitelné.

    Je to to samé, jako kdyby si Frljić zvolil za symbol špatnosti Vaši dobrou babičku, kterou máte upřímně rád a máte s ní podobný láskyplný osobní vztah, jako mnozí lidé s Ježíšem. Vím, že je to pro mnoho jiných lidí těžko pochopitelné, třeba si i ťukají na čelo, jak můžete mít vztah s někým, kdo podle nich neexistuje. Nijak jim to nezazlívám. Jen mě udivuje, že je to nepochopitelné i pro katolického duchovního. Prostě i s babičkou, která už umřela, můžete mít silný osobní vztah.
    + Další komentáře