↗

Hagia Sofia neboli chrám Svaté moudrosti je jednou z nejznámějších sakrálních staveb světa. Roku 1934 jej nařídil Mustafa Kemal Atatürk sekularizovat. Po tisícových demonstracích tureckých muslimů za znovuzavedení islámských bohoslužeb byla Hagia Sofia na základě dekretu prezidenta Erdoğana v roce 2020 opětovně přeměněna v mešitu. Foto Suyash Dwivedi, WmC

Švédsko a Finsko od konce druhé světové války zachovávaly neutralitu. Ruská agrese proti Ukrajině je přiměla k rozhodnutí zapojit se do NATO. Pro jejich vstup je však nutné, aby jej schválily všechny dosavadní členské státy. Zejména proti vstupu Švédska vystupuje Turecko. Mocenské zájmy v regionu jsou Turecku přednější než solidarita v rámci společné obranné aliance.

Turecká republika byla od svého vzniku v roce 1923 pod vlivem svého zakladatele Mustafy Kemala, zvaného Atatürk (Otec Turků), důsledně sekulárním státem. Proběhlo politické zrovnoprávnění mužů a žen; plně se prosadil západní kalendář včetně neděle jako volného dne; turečtina se začala od roku 1928 zapisovat latinkou.

Náboženská příslušnost tak nesehrávala od konce Osmanské říše oficiálně žádnou politickou roli a byla soukromou záležitostí občanů. Některé podoby islámu, například súfijské řády, byly zakázány. Hodžu, jak se v Turecku nazývá kazatel a učitel přidělený k jednotlivé mešitě, jmenuje státní úřad pro náboženské otázky. Snaží se o to i v tureckých komunitách v jiných zemích, kde však mají námitky místní úřady.

Islám začal hrát v Turecku významnější roli po údajném pokusu o převrat v roce 2016. Tehdy se tradičně sekulární důstojníci měli postavit proti řádně zvolenému prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoğanovi, který vzpouru překvapivě rychle potlačil, ba prohlásil ji za Boží dar. Jejím důsledkem bylo faktické posílení jeho moci. Připisovalo se mu, že chce být něčím jako někdejší sultán. Nelze se divit podezření, že si Erdoğan zorganizoval puč proti sobě sám.

České rouhání

Odpor současného tureckého režimu proti Švédsku se odůvodňuje také tím, že radikálové v severské zemi — a následně třeba v Nizozemsku — veřejně pálili Korán. V zemích Blízkého východu se následně odehrály mohutné demonstrace, jejichž účastníci požadovali, aby se rouhání, resp. hanobení náboženských symbolů stalo i v západních zemích trestným činem.

U nás máme § 355 Trestního zákoníku, který mimo jiné říká, že potrestán bude ten, kdo hanobí skupinu osob pro jejich vyznání — ovšem i pro to, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání. Hanobením se rozumí hrubě urážlivý a znevažující projev. V úvahu při posuzování takových případů by mohla připadat i pomluva, tedy nepravdivá nebo zkreslená informace, která má za cíl poškodit něčí pověst. Není však známo, že by jakýkoli soud v České republice za kritiku na adresu náboženství někoho potrestal.

Dominik Duka, když byl ještě ve funkci pražského arcibiskupa, se pokusil prostřednictvím soudu přimět k omluvě brněnská divadla za uvedení kontroverzních inscenací na festivalu Divadelní svět Brno. Soudy mu právo na omluvu za domnělý zásah do osobnostních práv nepřiznaly a potvrdil to nakonec vloni v říjnu i Ústavní soud.

Není pravděpodobné, že by autoritativní režimy, které se dovolávají islámu, přiměly pluralitní a otevřenou společnost euroatlantické civilizace zavést trestní postih za takřečené rouhání nebo vyhovět Erdoğanovi a vydat mu k potrestání kurdské novináře, politiky a aktivisty, kteří ve Švédsku získali politický azyl. Otázka rozšíření NATO tak zřejmě zůstane bohužel otevřená.

Co je a co není hanobení?

Je mimořádně nesnadné rozlišit ostrou kritiku náboženství (nebo postoje nenáboženského) od hanobení a pomlouvání. I když budeme všemožně hájit právo každého poukazovat například na bojovnost islámu a texty v Koránu, které vybízejí k boji s „nevěřícími“, musíme také přiznat, že stejně bojovné a nenávistné jsou výzvy v Bibli, včetně Božího příkazu zabíjet ženy, děti a starce. Kritika by měla fungovat na základě principu „padni, komu padni“.

Jednostranný odpor k jakékoli podobě islámu bez rozlišování se spojil s xenofobním postojem vůči arabsky mluvícím obyvatelům Blízkého východu a severní Afriky. Důsledky má v radikálním odporu k přijímání uprchlíků hledajících v Evropě azyl před válečnými útrapami a diktaturami.

Příkladem takového jednostranného odporu může být dánský pravicový nacionalista Rasmus Paludan, který demonstrativně zapálil před tureckou ambasádou ve Stockholmu Korán. Klade se právem otázka, do jaké míry bylo činem skutečně hluboce zraněno náboženské cítění a do jaké míry je čin instrumentálně využíván v politickém konfliktu.

Mediálně nejznámějším případem vulgárních útoků na konkrétní náboženství je případ německého důchodce, který vytiskl slova „Svatý Korán“ na toaletní papír a rozeslal ho po mešitách v Německu. Toaletní papír chtěl také prodávat za čtyři eura, aby získal finanční prostředky na stavbu pomníku obětem násilí spáchaného ve jménu islámu. Soud mu uložil roční podmíněný trest odnětí svobody a tři sta hodin veřejně prospěšných prací.

Bylo by zajímavé sledovat, jak by turecký a jemu podobné režimy, ale i jejich evropští a američtí podporovatelé reagovali, kdyby se někdo do hloubky duše cítil zraněn osočováním ze strany křesťanských církví za svůj ateismus. K tomu totiž nepochybně dochází, i když to jistě není postoj oficiální. S naší výslovnou právní deklarací, že je trestné i hanobení za pozici bez vyznání, či, jak je to označováno v posledních sčítáních lidu, bez náboženské víry, by asi nevyslovily nadšený souhlas.

Sotva by však mělo tak radikální dopad, jako je odmítnutí vstupu zemí, které se cítí ohroženy ruskou expanzí, do obranného společenství.