Ve svém nedávném rozhovoru, publikovaném dne 20. března na Radiožurnálu v pořadu Bruselské chlebíčky, se velvyslanec Stálé delegace ČR při NATO Jakub Landovský vyjadřoval poměrně jasně proti myšlence jednotné armády Evropské unie. Jeho postoj vychází z postaty jeho funkce a odpovídá stanovisku vlády, ovšem opomíjí řadu argumentů, které koncepci podporují. Proč je tedy jednotná armáda Evropské unie potřeba?

V současném, značně turbulentním světě je otázka bezpečnosti jedním z nejaktuálnějších témat. Národní ozbrojené síly přestávají dostačovat novým hrozbám, a proto narůstá nutnost integrace. Ruská agrese na Ukrajině odstartovala masivní přezbrojování vojenských složek, a navíc otevírá jedinečnou příležitost, aby Evropská unie naplnila své bezpečnostní a diplomatické ambice.

Evropská unie by měla usilovat o plnou ochranu svých občanů, kterou kolektiv Severoatlantické aliance není schopen zaručit. Na tento problém nepřímo poukazuje i velvyslanec Landovský, když zmiňuje Kyperskou republiku, členský stát Evropské unie, který nemá kontrolu nad celým svým územím kvůli konfliktu s jedním ze spojenců v NATO. Svět se stává stále méně předvídatelným, a je to právě Evropská unie, která by měla v nejistých dobách plnit roli ostrovu stability.

Naše politická reprezentace sice v nejvyšší míře důvěřuje NATO, avšak budoucnost této organizace je ohrožena dvěma fundamentálními slabinami. Zaprvé nelze spoléhat na jednotu členů NATO, což nyní názorně ilustruje patová situace v otázce přijetí Švédska a Finska, jež celé měsíce blokují Maďarsko a Turecko. Celou aféru bychom sice mohli svést na nezodpovědnost některých spojenců, ale neochota Spojených států silněji zatlačit na Turecko ukazuje, že NATO přesouvá své zájmy do Pacifiku a jeho budoucnost ve vztahu k Evropě je nejistá.

Druhá klíčová slabina je ale mnohem zásadnější. Jde o proslulý článek 5 Severoatlantické smlouvy. V médiích je často popisován jako princip „konflikt proti jednomu — konflikt, kde bojují všichni“. Ve skutečnosti se ale podpora může omezit třeba na drobnou zásilku helem a balistických vest, nikoliv přímou vojenskou intervenci či dokonce jaderný konflikt.

Během studené války bylo vytvořeno několik koncepcí, jak reagovat na vojenský úder z východního bloku. Kvůli obavě z jaderného konfliktu se přitom počítalo se značně limitovanou pomocí Evropě ze strany USA. V dnešní době by sice riziko rozpoutání světového konfliktu například kvůli malým pobaltským zemím nemuselo být tak vysoké, přesto skutečnou jistotu bezpečnosti všech členských států EU může poskytnout jen jednotná evropská armáda.

Evropská armáda neznamená popření NATO

Již před válkou na Ukrajině se uvnitř Evropy začaly prosazovat snahy o vojenskou integraci — příkladem může být nizozemská armáda a Bundeswehr. Spojení v evropském měřítku se jeví jako logické řešení pro celou řadu menších, hůře financovaných ozbrojených sil na kontinentě, které by ve větším konfliktu sotva mohly osamoceně uspět.

Tvorba armády Evropské unie by mohla zajistit nejen bezpečí všech členských států, ale také garantovat mír a stabilitu v našem přímém sousedství. Tam totiž situace často zůstává v rukou mocnějších geopolitických aktérů, na které jednotlivé členské státy nemají účinné páky.

Armáda Evropské unie by přitom neznamenala konec Aliance, nýbrž transformaci na systém dvou pilířů ve formě USA a EU, které by spolupracovaly jako rovnocennější partneři.

Na integraci ozbrojených sil se váže i strategická produkce, jejíž slabiny obnažila současná krize v zásobování Ukrajiny. I přes dlouhou historii zbrojního průmyslu v Evropě je kombinace produkčních kapacit zcela nedostačující. Kvůli dodávkám západních tanků na současná bojiště stojí většina členských zemí před zásadním dilematem. Přestože sami ohroženi nejsme, absence dostačující techniky může dlouhodobě oslabit naši bezpečnost.

Perspektivu jednotné unijní vojenské síly částečně předjímá i současná snaha podpořit společnými objednávkami zbrojní průmysl jako lokální nástroj pro zajištění obranyschopnosti kontinentu.

Právě to můžeme považovat za prvopočátek dlouhodobého procesu, jehož cílem bude společná evropská armáda v duchu myšlenek, které stály na počátku novodobé evropské integrace v padesátých letech minulého století. Ekonomická podpora zbrojení ovšem má také své limity. Ačkoliv je směřování k jednotné vojenské síle zásadní pro zachování bezpečnosti a nezávislosti Evropské unie, nemělo by přerůst ostatní společné projekty, které budují naši budoucnost.