Turecko je členem NATO od roku 1952. Přitom za II. světové války udržovalo neutralitu, bálo se Stalina, ale koketovalo s Německem, jemuž dodávalo suroviny, především wolfram. Teprve když bylo jasné, že Německo bude poraženo, nahonem mu vyhlásilo válku, a mohlo se tak stát jedním ze zakládajících členů OSN.

Po válce si svět podělily dvě supervelmoci, přičemž Turecko se proti svému odvěkému nepříteli Rusku, tehdy SSSR, uchýlilo pod ochranná křídla USA. Pod vlivem Spojených států odstoupilo od systému jediné vládnoucí strany, povolilo vznik opoziční strany, a ta pak v druhých pluralitních volbách v roce 1950 nad dosavadní státostranou zvítězila. V roce 1952 bylo Turecko spolu s Řeckem přijato do NATO.

Tato obojakost je klíčem k současnému mezinárodnímu postoji tureckého neosultána Erdoğana. Přidat se tam, kde je to výnosné, a hledat skulinky, jak uplatnit své mezinárodní ambice.

Koketování s putinským Ruskem zapadá přesně do této politiky. Rusko má stejné neoimperiální choutky a s jeho výsadkem v Sýrii si Erdoğan přihřál polívčičku ve své agresi proti Kurdům do severosyrského pohraničí. Putin mu to dovolil a za to si z něj udělal hlídacího psa syrské islamistické opozice.

Strašák kurdského terorismu je Erdoğanovým prostředkem, jak odvracet pozornost od zhoršující se ekonomické situace v zemi a na to navazujícími politickými problémy Erdoğana i jeho vládnoucí islamistické partaje. Příští rok, v roce 100. výročí Turecké republiky, totiž budou volby a opozice má šanci přenést svoji vládu z komunální úrovně, kdy vyhrála ve všech nejrozvinutějších pobřežních obastech — především v Istanbulu a také v Ankaře —, na vládní úroveň.