Turecko čekají v roce 2023 klíčové prezidentské a parlamentní volby. Prezidentská kampaň bude probíhat v období extrémně silné politické polarizace a ponurých ekonomických vyhlídek. Popularita Recepa Tayyipa Erdoğana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) klesá. Z toho pramení vysoká nervozita, a můžeme proto očekávat velmi vyhraněnou prezidentskou kampaň.

Hlavní opoziční silou je takzvaný Stůl šesti tvořený největší opoziční Republikánskou lidovou stranou (CHP), nacionalistickou Stranou dobra, islamistickou Stranou blaženosti a kdysi velmi populární liberálně konzervativní Demokratickou stranou. Dále opoziční koalici tvoří dvě strany vedené bývalými předními představiteli AKP: Strana budoucnosti bývalého premiéra Ahmeta Davutoğlu a DEVA bývalého ministra financí Ali Babacana. Erdoğan se bude snažit využít nedostatku vnitřní soudržnosti tak rozdílných politických uskupení a opozici rozdělit.

Hledání opozičního kandidáta

Předsedové Stolu šesti se poprvé setkali v říjnu 2021, kdy se dohodli, že připraví společný program, jak po volbách v roce 2023 přejít z prezidentského zpět k parlamentnímu systému. Setkání inicioval předseda CHP, Kemal Kılıçdaroğlu. Všech šest stran se následně v memorandu z února 2022 zavázalo, že navrhnou společného prezidentského kandidáta a v listopadu představilo plán obnovy parlamentního systému, demokracie a vlády zákona.

Nicméně do voleb plánovaných na 2023 je ještě velmi dlouhá doba a velmi bude záležet na tom, jakého kandidáta Stůl šesti vybere. Navzdory politické polarizaci a ekonomické krizi je totiž Erdoğan i nadále silným kandidátem.

Ideálním protikandidátem by mohl být předseda CHP Kılıçdaroğlu. Je mu sice vyčítáno, že nemá charisma a že nedokázal Erdoğana porazit v žádných předchozích volbách, nicméně s ohledem na očekávanou extrémně vyhraněnou prezidentskou kampaň, je jeho odlišný politický styl výhodou. Je předsedou nejsilnější opoziční strany, jeho politický styl se nevyznačuje velkými gesty, v krizových situacích dokáže zachovat chladnou hlavu a umí stmelit společnost.

Pro roli prezidenta, který by měl zajistit přechod z prezidentského na parlamentní systém, se nedostatek charisma jeví jako výhoda. Vítají to i ostatní strany v alianci, protože jim dává záruku, že CHP bude i po případných volbách závislá na spolupráci s ostatními stranami a její předseda se tak nepokusí uzurpovat moc nad celou volební aliancí. Kılıçdaroğlu, Kurd a příslušník náboženské menšiny Alevitů brzy oslaví 75. narozeniny a transformace prezidentského na parlamentní systém by tak byla posledním krokem v jeho politické kariéře.

Řada voličů však o jeho kandidatuře pochybuje. Není podle nich dostatečně silný. Obávají se, že jako Alevita může ztratit podporu některých věřících muslimů, kteří tvoří základ volební podpory AKP — a jako Kurd také některých nacionalistů. Kılıçdaroğlu navíc nikdy neseděl ve vládě, nemá zkušenosti se zahraniční politikou a není právník, což může být pro vedení reformního procesu problém.

Podle některých by se kandidátem mohla stát i předsedkyně druhé nejsilnější strany Stolu šesti, Meral Akşener. Sama však kandidaturu v roce 2021 vyloučila — dělá si zálusk na případné místo premiérky v nově vzniklém parlamentním systému.

Sázky jsou vysoké

Dalšími kandidáty CHP jsou primátor Istanbulu Ekrem İmamoğlu a primátor Ankary Mansur Yavaş. Oba dokázali v komunálních volbách v roce 2019 porazit kandidáty AKP, podařilo se jim získat podporu mezi konzervativními voliči a zachovali si vysokou míru popularity během pandemie covid-19. Yavaş byl ale kdysi členem extrémně pravicové nacionalistické MHP. Prokurdská HDP už teď oznámila, že jejich podporu by nezískal, přitom kurdští voliči mohou mít v prezidentských volbách rozhodující hlas.