Turecko čekají v roce 2023 klíčové prezidentské a parlamentní volby. Prezidentská kampaň bude probíhat v období extrémně silné politické polarizace a ponurých ekonomických vyhlídek. Popularita Recepa Tayyipa Erdoğana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) klesá. Z toho pramení vysoká nervozita, a můžeme proto očekávat velmi vyhraněnou prezidentskou kampaň.

Hlavní opoziční silou je takzvaný Stůl šesti tvořený největší opoziční Republikánskou lidovou stranou (CHP), nacionalistickou Stranou dobra, islamistickou Stranou blaženosti a kdysi velmi populární liberálně konzervativní Demokratickou stranou. Dále opoziční koalici tvoří dvě strany vedené bývalými předními představiteli AKP: Strana budoucnosti bývalého premiéra Ahmeta Davutoğlu a DEVA bývalého ministra financí Ali Babacana. Erdoğan se bude snažit využít nedostatku vnitřní soudržnosti tak rozdílných politických uskupení a opozici rozdělit.

Hledání opozičního kandidáta

Předsedové Stolu šesti se poprvé setkali v říjnu 2021, kdy se dohodli, že připraví společný program, jak po volbách v roce 2023 přejít z prezidentského zpět k parlamentnímu systému. Setkání inicioval předseda CHP, Kemal Kılıçdaroğlu. Všech šest stran se následně v memorandu z února 2022 zavázalo, že navrhnou společného prezidentského kandidáta a v listopadu představilo plán obnovy parlamentního systému, demokracie a vlády zákona.

Nicméně do voleb plánovaných na 2023 je ještě velmi dlouhá doba a velmi bude záležet na tom, jakého kandidáta Stůl šesti vybere. Navzdory politické polarizaci a ekonomické krizi je totiž Erdoğan i nadále silným kandidátem.

Ideálním protikandidátem by mohl být předseda CHP Kılıçdaroğlu. Je mu sice vyčítáno, že nemá charisma a že nedokázal Erdoğana porazit v žádných předchozích volbách, nicméně s ohledem na očekávanou extrémně vyhraněnou prezidentskou kampaň, je jeho odlišný politický styl výhodou. Je předsedou nejsilnější opoziční strany, jeho politický styl se nevyznačuje velkými gesty, v krizových situacích dokáže zachovat chladnou hlavu a umí stmelit společnost.

Pro roli prezidenta, který by měl zajistit přechod z prezidentského na parlamentní systém, se nedostatek charisma jeví jako výhoda. Vítají to i ostatní strany v alianci, protože jim dává záruku, že CHP bude i po případných volbách závislá na spolupráci s ostatními stranami a její předseda se tak nepokusí uzurpovat moc nad celou volební aliancí. Kılıçdaroğlu, Kurd a příslušník náboženské menšiny Alevitů brzy oslaví 75. narozeniny a transformace prezidentského na parlamentní systém by tak byla posledním krokem v jeho politické kariéře.

Řada voličů však o jeho kandidatuře pochybuje. Není podle nich dostatečně silný. Obávají se, že jako Alevita může ztratit podporu některých věřících muslimů, kteří tvoří základ volební podpory AKP — a jako Kurd také některých nacionalistů. Kılıçdaroğlu navíc nikdy neseděl ve vládě, nemá zkušenosti se zahraniční politikou a není právník, což může být pro vedení reformního procesu problém.

Podle některých by se kandidátem mohla stát i předsedkyně druhé nejsilnější strany Stolu šesti, Meral Akşener. Sama však kandidaturu v roce 2021 vyloučila — dělá si zálusk na případné místo premiérky v nově vzniklém parlamentním systému.

Sázky jsou vysoké

Dalšími kandidáty CHP jsou primátor Istanbulu Ekrem İmamoğlu a primátor Ankary Mansur Yavaş. Oba dokázali v komunálních volbách v roce 2019 porazit kandidáty AKP, podařilo se jim získat podporu mezi konzervativními voliči a zachovali si vysokou míru popularity během pandemie covid-19. Yavaş byl ale kdysi členem extrémně pravicové nacionalistické MHP. Prokurdská HDP už teď oznámila, že jejich podporu by nezískal, přitom kurdští voliči mohou mít v prezidentských volbách rozhodující hlas.

İmamoğlu pochází jako Erdoğan od Černého moře a stejně jako on do vysoké politiky vstoupil jako primátor Istanbulu — Erdoğan kdysi sám řekl, že kdo zvítězí v Istanbulu, zvítězí v celém Turecku. İmamoğlu může získat podporu jak tureckých, tak kurdských voličů, a uspět může i napříč věkovými kategoriemi, ale i mezi muži i ženami. Navzdory snahám omezit rozpočet městské pokladny se mu podařilo zlepšit kvalitu služeb v Istanbulu, otevřel nové veřejné knihovny a školky, při přijímání nových zaměstnanců trval na genderové rovnosti a spíše než stranické afiliace si při výběru všímal kvality kandidátů.

I on má ale hodně kritiků. Mnozí se obávají, že by v případě vítězství nebyl ochoten vzdát se prezidentských pravomocí. Jeho nízký věk a vysoké ambice představují pro ostatních pět stran příliš velké riziko.

Jeho popularita vylekala i Erdoğana, který se pokusil jeho kandidaturu odvrátit manipulací soudního systému — tento týden byl İmamoğlu odsouzen za urážku volební komise na dva roky a sedm měsíců do vězení a k zákazu politické činnosti. Rozhodnutí musí ještě potvrdit odvolací soud, ale v minulosti vyšší instance často rozhodly ve prospěch obviněného. Koneckonců Erdoğan sám byl v roce 1999 odsouzen za recitaci básně, jíž měl podněcovat k násilí a náboženské nebo rasové nenávisti, a strávil krátký čas ve vězení.

Sázky jsou vysoké a Erdoğan bude také dělat chyby. Cílí na kandidáta, který je mu nejvíce podobný, protože svůj politický styl považuje za styl vítězů. Jeho útoky na Stůl šesti však budou posilovat jednotu vnitřně velmi různorodého uskupení.

Výhra opozice by pro Evropu byla důvod k opatrnému optimismu, zejména pokud by opravdu došlo k přechodu na parlamentní systém a k návratu Turecka na cestu demokratizace. Turecko bez Erdoğana by mohlo být konstruktivnějším partnerem EU a NATO, Mnozí experti ale zůstávají pesimističtí. Aliance šesti stran je velmi křehká a její budoucnost nejistá.