Válka na Ukrajině opět ukázala, že dnešní Turecko je schopno zvrátit jakoukoli zahraniční krizi ve svůj prospěch a hrát roli prostředníka tam, kde se to státům s méně pružnou zahraniční politikou daří hůře. Recep Tayyip Erdoğan, který zemi vládne prakticky sám od roku 2003, zajistil sobě a své Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP) pravděpodobně jisté vítězství i v dalších prezidentských a parlamentních volbách v roce 2023 už předem.

Nejde přitom jen o ruskou invazi na Ukrajinu a zapojení Turecka do politického dění kolem ní. Turecký prezident se stal v posledních letech nejprotřelejším evropským politikem a diplomatem.

Erdoğanova moc nadále posiluje — navzdory pokusu o svržení v roce 2016

Vojenské převraty nejsou v Turecku časté, občas — přibližně jednou za generaci — se ale konají. Po dlouhá léta armáda garantovala, že zemi neovládnou islamisté. Sekularismus byl totiž vždy jedním z hlavních principů neboli, jak se v Turecku říká, „šípů“ kemalismu, politického učení Mustafy Kemala Atatürka.

V historii republikánského Turecka, tedy od roku 1922, došlo ke čtyřem vojenským převratům a všechny byly alespoň z části úspěšné. Pátý pokus však — ten, který se odehrál v noci z 15. na 16. července 2016 — dopadl úplně obráceně. „Nebyl to příliš ,tureckýʻ puč,“ komentoval jej v roce 2017 politolog Soner Çağaptay.

Převrat v roce 2016 nezačal jako obvykle uprostřed noci, ale kolem desáté hodiny večerní, kdy ještě většina obyvatel města byla v ulicích. Jednotkám, které se do něj zapojily — šlo o akci jen jedné armádní kliky —, se podařilo obsadit několik strategických míst ve velkých městech. Ale nic víc.

Několik hodin po začátku puče vyzval Erdoğan prostřednictvím CNN Türk — jedné z televizních stanic, kterou pučisté nepřevzali — národ, aby vyšel do ulic a pučisty zastavil. A lidé skutečně zareagovali. Té noci bylo při střetech mezi armádou a civilisty zabito více než 250 lidí a přes dva tisíce jich bylo zraněno.

Po celých dvacet let své vlády, od roku 2003 až do současnosti, Erdoğan v obavách z vojenského spiknutí důsledně ubíral armádě moc. Někdy příslušné kroky maskoval dokonce jako reformy nutné pro vstup Turecka do Evropské unie.

Po pokusu o puč mohl fakticky dokončit, co začal: po 16. červenci 2016 byl zahájen proces „očisty“ armády a náboru nových, loajálnějších osob do funkcí výkonné moci. V roce 2016 bylo propuštěno více než čtyři sta důstojníků se zkušeností ze struktur NATO, což mělo vážný dopad na celkovou profesionalitu nejvyššího velení. Obavy ze „zhoršujícího se“ stavu turecké armády jasně vyjádřila Severoatlantická aliance.

Koho přesně Erdoğan propustil z armády? Z rozhovorů s propuštěnými vojáky vyplývá, že hlavními kritérii byly západní vzdělání a sdílení sekulárních hodnot. Jak poznamenává novinářka a orientalistka Leela Jacintová v článku pro časopis Foreign Policy, v tureckém armádním velení ubylo „euroatlantických“ stoupenců, ale přibylo „euroasijců“, kteří snili o vytvoření „protiváhy Západu“. Toho mělo být dosaženo mimo jiné prostřednictvím užší spolupráce s Ruskem.

Čistky po převratu zasáhly nejen armádu, ale také školy, soudy a úřednictvo. Celkem bylo propuštěno více než 150 tisíc lidí. Vlna represí se rozšířila i do médií. Propuštění lidé byli obviněni ze spolupráce s organizací Hizmet islámského duchovního vůdce Fethullaha Gülena, který žije od konce devadesátých let v Pensylvánii. Den po převratu Erdoğan s jistotou prohlásil, že ho zorganizovala Fehtullasistická teroristická organizace (FETÖ). Gülenovo hnutí se sice opravdu systematicky snažilo dosazovat své kádry na důležitá místa ve státě, samotný pokus o puč ale Gülen hned na počátku odsoudil.

Neúspěšný pokus o převrat byl tedy pro Erdoğana velmi výhodný. Právě se připravoval na referendum v dubnu 2017, které změnilo zemi z parlamentní na prezidentskou republiku. Všechny navrhované změny ústavy byly tehdy schváleny.

Jedním z prvních, kdo Erdoğanovi při převratu v roce 2016 zavolal a vyjádřil mu svou podporu, byl Vladimir Putin. Pozval svého tureckého kolegu na návštěvu a Erdoğanova první zahraniční cesta po pokusu o puč — pouhé dva týdny po událostech — směřovala do Ruska. Vladimir Putin na rozdíl od západních politiků neodsoudil Erdoğana za represe, které zahájil po 16. červenci.

Jak poznamenává Soner Çağaptay, pozvání Erdoğana do Petrohradu nebylo náhodné. Putin přijal tureckého prezidenta v Řeckém sále Konstantinovského paláce ve Strelně, což byla vzhledem k historicky napjatým vztahům Turecka s Řeckem sotva náhoda. „Putin se snažil říct: Jsme ve městě Kateřiny Veliké, která tak dlouho válčila s Tureckem, a já, Vladimír Veliký, jsem připraven navázat přátelství,“ vysvětluje Çağaptay.