Válka na Ukrajině opět ukázala, že dnešní Turecko je schopno zvrátit jakoukoli zahraniční krizi ve svůj prospěch a hrát roli prostředníka tam, kde se to státům s méně pružnou zahraniční politikou daří hůře. Recep Tayyip Erdoğan, který zemi vládne prakticky sám od roku 2003, zajistil sobě a své Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP) pravděpodobně jisté vítězství i v dalších prezidentských a parlamentních volbách v roce 2023 už předem.

Nejde přitom jen o ruskou invazi na Ukrajinu a zapojení Turecka do politického dění kolem ní. Turecký prezident se stal v posledních letech nejprotřelejším evropským politikem a diplomatem.

Erdoğanova moc nadále posiluje — navzdory pokusu o svržení v roce 2016

Vojenské převraty nejsou v Turecku časté, občas — přibližně jednou za generaci — se ale konají. Po dlouhá léta armáda garantovala, že zemi neovládnou islamisté. Sekularismus byl totiž vždy jedním z hlavních principů neboli, jak se v Turecku říká, „šípů“ kemalismu, politického učení Mustafy Kemala Atatürka.

V historii republikánského Turecka, tedy od roku 1922, došlo ke čtyřem vojenským převratům a všechny byly alespoň z části úspěšné. Pátý pokus však — ten, který se odehrál v noci z 15. na 16. července 2016 — dopadl úplně obráceně. „Nebyl to příliš ,tureckýʻ puč,“ komentoval jej v roce 2017 politolog Soner Çağaptay.

Převrat v roce 2016 nezačal jako obvykle uprostřed noci, ale kolem desáté hodiny večerní, kdy ještě většina obyvatel města byla v ulicích. Jednotkám, které se do něj zapojily — šlo o akci jen jedné armádní kliky —, se podařilo obsadit několik strategických míst ve velkých městech. Ale nic víc.

Několik hodin po začátku puče vyzval Erdoğan prostřednictvím CNN Türk — jedné z televizních stanic, kterou pučisté nepřevzali — národ, aby vyšel do ulic a pučisty zastavil. A lidé skutečně zareagovali. Té noci bylo při střetech mezi armádou a civilisty zabito více než 250 lidí a přes dva tisíce jich bylo zraněno.

Po celých dvacet let své vlády, od roku 2003 až do současnosti, Erdoğan v obavách z vojenského spiknutí důsledně ubíral armádě moc. Někdy příslušné kroky maskoval dokonce jako reformy nutné pro vstup Turecka do Evropské unie.

Po pokusu o puč mohl fakticky dokončit, co začal: po 16. červenci 2016 byl zahájen proces „očisty“ armády a náboru nových, loajálnějších osob do funkcí výkonné moci. V roce 2016 bylo propuštěno více než čtyři sta důstojníků se zkušeností ze struktur NATO, což mělo vážný dopad na celkovou profesionalitu nejvyššího velení. Obavy ze „zhoršujícího se“ stavu turecké armády jasně vyjádřila Severoatlantická aliance.

Koho přesně Erdoğan propustil z armády? Z rozhovorů s propuštěnými vojáky vyplývá, že hlavními kritérii byly západní vzdělání a sdílení sekulárních hodnot. Jak poznamenává novinářka a orientalistka Leela Jacintová v článku pro časopis Foreign Policy, v tureckém armádním velení ubylo „euroatlantických“ stoupenců, ale přibylo „euroasijců“, kteří snili o vytvoření „protiváhy Západu“. Toho mělo být dosaženo mimo jiné prostřednictvím užší spolupráce s Ruskem.

Čistky po převratu zasáhly nejen armádu, ale také školy, soudy a úřednictvo. Celkem bylo propuštěno více než 150 tisíc lidí. Vlna represí se rozšířila i do médií. Propuštění lidé byli obviněni ze spolupráce s organizací Hizmet islámského duchovního vůdce Fethullaha Gülena, který žije od konce devadesátých let v Pensylvánii. Den po převratu Erdoğan s jistotou prohlásil, že ho zorganizovala Fehtullasistická teroristická organizace (FETÖ). Gülenovo hnutí se sice opravdu systematicky snažilo dosazovat své kádry na důležitá místa ve státě, samotný pokus o puč ale Gülen hned na počátku odsoudil.

Neúspěšný pokus o převrat byl tedy pro Erdoğana velmi výhodný. Právě se připravoval na referendum v dubnu 2017, které změnilo zemi z parlamentní na prezidentskou republiku. Všechny navrhované změny ústavy byly tehdy schváleny.

Jedním z prvních, kdo Erdoğanovi při převratu v roce 2016 zavolal a vyjádřil mu svou podporu, byl Vladimir Putin. Pozval svého tureckého kolegu na návštěvu a Erdoğanova první zahraniční cesta po pokusu o puč — pouhé dva týdny po událostech — směřovala do Ruska. Vladimir Putin na rozdíl od západních politiků neodsoudil Erdoğana za represe, které zahájil po 16. červenci.

Jak poznamenává Soner Çağaptay, pozvání Erdoğana do Petrohradu nebylo náhodné. Putin přijal tureckého prezidenta v Řeckém sále Konstantinovského paláce ve Strelně, což byla vzhledem k historicky napjatým vztahům Turecka s Řeckem sotva náhoda. „Putin se snažil říct: Jsme ve městě Kateřiny Veliké, která tak dlouho válčila s Tureckem, a já, Vladimír Veliký, jsem připraven navázat přátelství,“ vysvětluje Çağaptay.

Velmi pružný outsider

Budoucí turecký prezident se narodil v chudé náboženské istanbulské čtvrti Kasımpaşa, jen kousek od mondénních světských čtvrtí. Vystudoval islámskou školu Imáma Hatiba a poté se snažil dostat na katedru politologie na ankarské univerzitě, kam však byli přijímáni pouze absolventi sekulárních škol. Součástí odkazu kemalistického režimu v Turecku byla omezení věřících ve zdravotnictví a státní správě.

Poté, co se stal „novým sultánem“, jak ho ve své knize The New Sultan: Erdogan and the Crisis of Modern Turkey nazývá Soner Çağaptay, začal Erdoğan obnovovat to, co se turecké náboženské komunitě zdálo být porušenou historickou spravedlností. Dlouho přitom skrýval své islamistické sympatie, aby zvýšil své volební šance. Jeho Strana spravedlnosti a rozvoje se navíc zpočátku neprezentovala jako islamistická. Jak Erdoğan, tak jeho strana deklarovali oddanost evropským hodnotám a přání vstoupit do Evropské unie.

Když se Erdoğan — po zkušenostech s disentem a vězněním — dostal k moci, Turecko se vzpamatovávalo z nejhorší finanční krize v roce 2001 a nemělo reálné prostředky na aktivní zahraniční politiku. Právě v roce 2001 však jako reakce na výzvy doby vyšla kniha Strategická hloubka (Stratejik Derinlik), která shrnuje budoucí zahraničněpolitickou doktrínu Turecka pod vedením Erdoğana a Strany spravedlnosti a rozvoje. Často se o ní mluví jako o „neoosmanismu“, protože země chce být „arbitrem“ regionu.

V knize se uvádí: „Turecko již nemůže vést zahraniční politiku ve stylu studené války založenou na postulátu neměnné globální rovnováhy sil. Musí vypracovat novou zahraničněpolitickou strategii, která umožní rychle reagovat na změny mezinárodní situace.“ Autor knihy Ahmet Davutoğlu byl v letech 2009—2014 tureckým ministrem zahraničí a tvůrcem Erdoğanovy zahraničněpolitické doktríny. Později se stal i předsedou AKP a také premiérem.

V posledních několika měsících Erdoğan účinně využíval všechny prostředky k prosazení svého vlivu — od statusu země NATO přes přímý komunikační kanál s ruským prezidentem až po obchodní vztahy s Ruskem.

Dohoda s NATO v Madridu

Poté, co Turecko na jaře více než měsíc blokovalo žádost Švédska a Finska o vstup do Severoatlantické aliance, bylo 28. června během summitu NATO v Madridu konečně podepsáno memorandum mezi Tureckem, Švédskem a Finskem. Strany se dohodly, že Švédsko a Finsko již nebudou podporovat Kurdské lidové ozbrojené jednotky, Kurdskou sjednocenou demokratickou stranu a Fehtullasistickou teroristickou organizaci, že prohlásí Stranu kurdských pracujících za teroristickou organizaci a že přijmou veškerá opatření ke stíhání její činnosti na svém území.

Ve skandinávských zemích a ve Finsku skutečně žije početná kurdská diaspora. Většina z nich tam ale získala status uprchlíka — mimo jiné kvůli bojům ve východním Turecku — a nemá žádné spojení s ozbrojenými skupinami. Erdoğan naopak tvrdí, že švédská vláda se zaměřuje na financování Kurdů, a označuje Švédsko a Finsko za „bezpečné útočiště teroristů“. Turecko předložilo seznam třiasedmdesáti osob „podezřelých z terorismu“, které mají být vydány ze Švédska a Finska.

Dne 3. srpna Senát USA ratifikoval smlouvu o přijetí Švédska a Finska do Severoatlantické aliance. Ke 14. srpnu tak již učinilo třiadvacet aliančních zemí. Turecký parlament tak dosud neučinil a turečtí představitelé naznačují, že i přes podpis memoranda bude vše záviset na ochotě Švédska a Finska vydávat „teroristy“.

Přestože je memorandum pouze dokumentem o záměru, který není závazný, bylo pro Turecko důležité, aby jej podepsalo. Vyslalo tím signál, že Turecko jako člen NATO sdílí obavy Aliance z ruské hrozby. Turecko se také snažilo zbavit klatby za nákup ruských protiletadlových systémů S-400 a Erdoğan se pravděpodobně snažil i znovuotevřít možnost nákupu amerických stíhaček F-16 pro turecké letectvo — nikoliv se sklonit před Vladimirem Putinem.

Podle Aslı Aydıntaşbaşové, vedoucí politické pracovnice Evropské rady pro zahraniční vztahy, byl záměr Turecka zablokovat vstup Švédska a Finska do NATO pouze chytrým politickým blufem, který se ale mohl stát pro Turecko „osudovou chybou“, neboť v případě prodlevy by zpochybnil jeho samotné postavení v NATO.

Turecko neustále signalizuje, že se chce vrátit k programu vývoje F-35 a vyjednávat o nákupu amerických stíhaček F-16. Američtí politici, kteří rozhodují o příslušných věcech, však na oficiální úrovni popírají, že by tyto dvě otázky — tedy turecká politika a zbrojní programy — spolu souvisely: cíle NATO jsou jedna věc, rozhovory o zbraních jsou věc druhá.

Situaci komplikuje skutečnost, že v americkém Kongresu existuje silná protiturecká lobby, která dohodu o F-16 blokuje. Ministerstvo zahraničí USA však nedávno prohlásilo, že prodej letounů F-16 Turecku „poslouží zájmům NATO“, a Joe Biden jej podpořil prohlášením adresovaným přímo Kongresu. Je tedy možné, že USA svůj postoj k této otázce ještě skutečně přehodnotí, zejména pokud Turecko bude i nadále úspěšně vystupovat jako arbitr v rusko-ukrajinském konfliktu.

Kromě toho turecké drony Bayraktar jsou pro ukrajinskou armádu velmi důležité — na Ukrajině o nich dokonce vznikla populární píseň. Existuje tedy reálná šance, že negativní důsledky nákupu ruských protiletadlových systémů S-400 mohou být kompenzovány.

Válka: nová fáze rusko-turecké spolupráce

Právě Turecko od počátku rusko-ukrajinské války vyvíjelo největší úsilí o diplomatické urovnání konfliktu. Iniciovalo jarní setkání ruských a ukrajinských vyjednavačů v Istanbulu, které bylo v první fázi války nejproduktivnější. Pod záštitou Turecka bylo také dosaženo dohody o vývozu obilí z Ukrajiny, která byla podepsána v Istanbulu v paláci Dolmabahçe, a to odděleně s Ukrajinou a Ruskem. OSN a Turecko vystupovaly jako ručitelé.

Po uzavření dohody Putin osobně poděkoval Erdoğanovi za zprostředkování jednání — a učinil tak znovu na setkání s tureckým prezidentem v Soči 5. srpna 2022. Podle Aslı Aydıntaşbaşové se dohodu podařilo uzavřít mimo jiné proto, že Putin i Erdoğan byli „zvyklí na cynické obchody“. Den po podpisu dohody Rusko podniklo raketové útoky na Oděsu, ale dodávky obilí přesto začaly.

Setkání Putina a Erdoğana v Soči naznačuje, že Turecko bude hlavním partnerem Ruska při obcházení sankcí. Turecko souhlasilo, že bude za ruský plyn platit v rublech, a rovněž se zavázalo pokračovat v rozvoji infrastruktury pro obsluhu ruských karet platebním systémem Mir. Možnost, že by byly uvaleny „sekundární“ sankce na Turecko za pomoc Rusku při obcházení sankčního režimu, je zatím pouze hypotetická.

Volby 2023

Již na podzim 2021 začaly turecké opoziční strany vytvářet koalici, aby upevnily své postavení vůči Erdoğanovi a AKP v prezidentských a parlamentních volbách v červenci a srpnu 2023. Mladí lidé ve věku šestnácti až pětadvaceti let budou v roce 2023 tvořit 11,8 procenta všech voličů. Většina z nich má na Erdoğana a jeho stranu negativní názor. Viděli, jak po protestech v parku Gezi a neúspěšném puči v roce 2016 zúčtoval s opozicí a jak dodnes útočí na skupiny, které mu oponují — například na Kurdy, LGBT komunitu či ženy bojující za svá práva.

V roce 2021 se Erdoğan rozhodl odstoupit od Istanbulské úmluvy, klíčové smlouvy chránící ženy před násilím. Nedávno, 19. července 2022, potvrdil turecký Nejvyšší soud toto rozhodnutí jako ústavní.

Aby si Erdoğan získal přízeň mladých lidí, podrážděných plíživým potlačováním občanských svobod, zrušil splácení úroků ze studentských půjček a ponechal pouze povinnost platby jistiny. Dalším pokusem o flirt s mládeží představuje využití TikToku. V září se na této platformě objevil účet XYZ Sosyal, podle všeho sponzorovaný stranou AKP, na němž byla publikována provládní videa, která vyzdvihovala úspěchy země za Erdoğanovy vlády. Účet už byl zrušen, ale místo něj se objevilo několik dalších se stejnou tematikou.

Další naléhavý problém turecké politiky vůči mládeži představuje odliv mozků. Mladí odborníci, nejčastěji lékaři, masově opouštějí zemi. Z hlediska Erdoğanovy reputace to není dobré, protože kvalitní veřejná zdravotní péče byla považována za jeden z jeho hlavních úspěchů.

Rusko potřebuje Turecko. Stejně tak Evropa

Zatímco turecká mládež se snaží zemi opustit, Rusové naopak hledají způsob, jak do Turecka přesunout své peníze. A nejde jen o otevření bankovních účtů. Na konci prvního pololetí byli Rusové nejaktivnějšími zahraničními kupci na tureckém realitním trhu — v červnu koupili téměř dva tisíce z více než osmi tisíc prodaných nemovitostí.

Rusové stále létají do Turecka na dovolenou, i když letos je poprvé po pěti letech v počtu turistických cest předstihli Němci. Nová turecká letecká společnost Southwind létá od srpna 2022 mimo jiné do Ruska. Společný rusko-turecký projekt — výstavba jaderné elektrárny Akkuyu, která by měla pokrýt až deset procent spotřeby elektřiny v zemi — byl ohrožen. Rosatom však našel způsob, jak přesunout peníze na financování elektrárny do zahraničí — přinejmenším na příští dva roky.

Turecko je jedním z hlavních politických mediátorů v euroasijském prostoru. Nejenže podporuje dialog mezi zeměmi regionu a Ruskem, ale také rychle buduje vztahy se sousedními státy. A to i s těmi, které dlouhodobě v národní ideologii představovaly nepřítele. Například nedávno byla poprvé po desetiletích alespoň pro osoby z třetích zemí znovuotevřena hranice s Arménií, ačkoli v konfliktu o Náhorní Karabach Turecko jednoznačně podporuje Ázerbájdžán. Byly zahájeny intenzivní práce na obnovení diplomatických vztahů s Izraelem.

Pro Evropu je zásadní role Turecka jako nárazníku před migrační vlnou z Blízkého východu. V březnu 2016 podepsaly Turecko a Evropská unie „dohodu o spolupráci“, v jejímž rámci se Turecko zavázalo zabránit syrským uprchlíkům v nelegálním vstupu do Evropské unie. Většina z nich totiž cestuje přes Turecko do Řecka po moři. Výměnou za to mělo Turecko získat od Evropské unie tranši ve výši šesti miliard eur, z nichž ale podle prohlášení tureckých orgánů země obdržela pouze čtyři. V Turecku nyní žijí čtyři miliony uprchlíků ze Sýrie, zatímco ve zbytku Evropy jich je asi jen milion — většina z nich, téměř šedesát procent, v Německu.

Dne 16. srpna 2022 zahájilo Turecko přípravy na další plánovanou — a s Ruskem a Íránem konzultovanou — vojenskou operaci v Sýrii. Hlavním cílem je vytvořit v Idlibu třicetikilometrovou „bezpečnostní zónu“. Turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu o několik dní dříve vyzval opozici, aby se „ve jménu míru“ smířila s Asadovými stoupenci. Jedná se o bezprecedentní změnu v turecké rétorice ohledně syrského konfliktu, v němž Turecko a Rusko stojí na opačných stranách.

Možná je to jen diplomatické gesto, které je nutné k přesunu některých syrských uprchlíků z Turecka do Idlibu. Pokud Erdoğan uspěje, mohl by tím vzít vítr z plachet svému ultranacionalistickému rivalovi Ümitu Özdağovi. Ten totiž získává popularitu na vlně protiimigračních nálad, což je před volbami pro Erdoğana nebezpečné. Ať je to jakkoli, neobešlo by se to bez koordinace s Ruskem, pro které je situace v Idlibu vždy klíčovým bodem jednání.

Turecko projevuje obrovské politické ambice a požaduje, aby bylo respektováno jako celoplanetární hráč. Nepřímo, ale poměrně výmluvně to dokládá skutečnost, že země nedávno oficiálně změnila svůj název na Türkiye. Formálně proto, že Turkey je v angličtině synonymum pro krocana. Ve skutečnosti ale jde o globální rebranding země, která chce provádět ideologicky nezávislou politiku, avšak ekonomicky zůstat součástí západního světa.

Z ruského originálu Кажется, что Эрдоган научился извлекать выгоду буквально из всего — в том числе из войны в Украине vydaného magazínem Meduza pro Deník Referendum přeložila JITKA KOMENDOVÁ.