Zatímco většina pozornosti veřejnosti i bezpečnostních kruhů směřuje k válce na Ukrajině, doznívající ruské ofenzívě a blížící se ukrajinské protiofenzívě, v jiné části postsovětského prostoru hrozí obnovení dalšího ozbrojeného konfliktu. Od minulého roku postupně narůstá napětí kolem Náhorního Karabachu, o který se ve dvou válkách střetl Ázerbájdžán s Arménií.

Křehké příměří z roku 2020 garantované Ruskem se zdá být čím dál více v ohrožení. Pozornost Ruska se čím dál více soustředí na válku na Ukrajině, a scházejí mu tak síly k vynucování bezpečnostních dohod, jejichž je garantem na Kavkaze a ve Střední Asii.

Oslabení Ruska ohrožuje křehké příměří

Od počátku války na Ukrajině Ázerbájdžán čím dál častěji útočí a od prosince je údajnými ázerbájdžánskými ekologickými aktivisty blokován Lačinský koridor, který je jedinou spojnicí mezi Náhorním Karabachem a Arménií. Spojitost mezi ázerbájdžánskými snahami o postup a ruskou situací na ukrajinském bojišti je poměrně jasná, jak ukazuje dvoudenní střet mezi Ázerbájdžánem a Arménií z poloviny minulého září, který si vyžádal stovky obětí.

6. září zahájily ukrajinské síly u Charkova překvapivou protiofenzívu, která rychle vedla k prolomení nepřátelských linií a 10. září k osvobození strategicky významných měst Izjum a Kupjansk. Zatímco ruské obranné linie zkolabovaly, části ruských sil zůstaly v obklíčení a ruská armáda i politické vedení musely rychle soustředit dostupné síly ke stabilizaci frontové linie, Ázerbájdžán komplikované situace Ruska využil.

Počítaje s tím, že Rusko nedokáže reagovat, zahájil 12. září útok na území vlastní Arménie — tedy tentokrát nikoliv na Náhorní Karabach. Arménie pak požádala o aktivaci článku o společné obraně v rámci spojenecké aliance CSTO, ve které je spolu s Ruskem a některými dalšími postsovětskými republikami. Ačkoliv Rusko intervenovat přímo na straně Arménie odmítlo, podařilo se mu během dvou dní přimět Ázerbájdžán k zastavení bojů.

Tento krátký ozbrojený konflikt napovídá, že Ázerbájdžán zřejmě usiluje nejen o obsazení území Náhorního Karabachu, které mu de iure náleží, ale také o území části Arménie za účelem vytvoření pozemního spojení s Nachičevanem, ázerbájdžánským územím, které je od zbytku země odděleno arménskou provincií Sjunik. Právě na ni byl z velké části veden loňský útok.

Ázerbájdžán se těmito ambicemi příliš netají a není výjimkou, že o uvedeném území Arménie se v Baku mluvívá jako o „západním Ázerbájdžánu“. Ázerbájdžán si je zároveň nepochybně vědom, že úspěch útoku a obsazení Sjuniku a zbytku Náhorního Karabachu závisí především na ruské neschopnosti intervenovat na podporu Arménie. Proto se mu jako ideální moment pro zahájení příští války zřejmě jeví zahájení jarní ukrajinské ofenzívy. Rusko totiž bude muset dostupné vojenské rezervy použít na obranu vlastních frontových linií na Ukrajině.

I v případě, že by Rusko chtělo proti Ázerbájdžánu zakročit, jeho případnou reakci komplikuje absence přímého spojení s Arménií. Rusko by mohlo sice zaútočit na Ázerbájdžán a tím se pokusit donutit jej k zastavení postupu, ale rusko-ázerbájdžánská hranice je z většiny tvořena neprostupnými kavkazskými hřebeny a většina zbytku hranice vede přes řeku Samur.

Ta má na ázerbájdžánské straně prudce a vysoko se zvedající břehy a na jaře bývá rozvodněná v důsledku tání sněhu na Kavkaze. Z celé hranice tak zbývá jen necelých třicet kilometrů, přes které je realisticky možné vést útok. Případný další postup by navíc komplikovaly další rozvodněné řeky nacházející se za Samurem a Kavkaz. Rusko by tedy čelilo velmi náročným geografickým podmínkám a Ázerbájdžán by tak proti značně omezeným silám Ruské federace velmi pravděpodobně mohl vést efektivní obranu.

Zájmy Íránu

Případné snahy Ázerbajdžánu o obsazení Sjuniku ale kromě reakce Ruska mohou vyvolat i intervenci sousedního Íránu. Zatímco Ázerbájdžán potřebuje Sjunik pro pozemní spojení s Nachičevanem, jeho případné obsazení by znamenalo odříznutí pozemního spojení Arménie s Íránem. Od ruské invaze na Ukrajinu a s tím související neschopnosti Ruska plně Arménii chránit právě Írán totiž přebírá roli jejího hlavního spojence. Írán tedy nyní signalizuje, že na podporu Arménie bude proti Ázerbájdžánu intervenovat, aby ochránil svou sféru vlivu.

Zároveň má Írán přirozené obavy z rozpínání Ázerbájdžánu, protože značnou část jeho severozápadního území obývá mnohamilionová azerská menšina. V Ázerbájdžánu sílí volání po sjednocení všech Azerů do jednoho státu. Jak narůstá nebezpečí ázerbájdžánského útoku na Arménii, narůstá tedy i napětí mezi Íránem a Ázerbájdžánem.

Zatímco íránské Revoluční gardy zvyšují pohotovost a provádějí cvičení na ázerbájdžánské hranici a obviňují Ázerbájdžán ze sionistického spiknutí kvůli jeho dobrým vztahům s Izraelem, Ázerbájdžán zase obviňuje Írán z útoku na svou ambasádu v Teheránu, z atentátu na silně protiíránského opozičního poslance Fazila Mustafu v jeho domě v Baku a z narušení vlastního vzdušného prostoru íránským vojenským letounem.

Ázerbájdžán tedy má evidentní a jasně proklamovaný zájem na připojení zbytku Náhorního Karabachu a vytvoření pozemního spojení s Nachičevanem. Velmi pravděpodobně by dokázal porazit Arménii, jejíž vojenské síly se stále nevzpamatovaly z drtivých ztrát během druhé války o Náhorní Karabach. Ale nemá příliš šancí vyhrát expanzivní válku proti násobně většímu a vojensky silnějšímu Íránu, pokud by se ten postavil na stranu Arménie.

Zájmy Turecka

Zde však vstupuje na scénu nejbližší ázerbájdžánský spojenec, Turecko, které v případě intervence Íránu může naopak intervenovat na straně Ázerbájdžánu. Existuje dokonce řada důvodů, proč Turecko může právě nyní usilovat o válku s Íránem a intervence na podporu Ázerbájdžánu může být vítanou záminkou k zahájení války.

Zaprvé se dlouhodobě střetávají expanzivní snahy Turecka a Íránu napříč regionem. Tureckem podporovaní syrští rebelové i Ázerbájdžán stojí na opačné straně bojů než Íránem podporovaná Assadova vláda a Arménie — ti jsou navíc podporováni také Ruskem. Turecko dlouhodobě rozšiřuje svou sféru vlivu v Sýrii a již na podzim veřejně předestíralo zájem o další postup v severní Sýrii.

Turecko však po řadě let drobných expanzivních výbojů proti relativně slabým aktérům, jako byl Islámský stát nebo kurdské milice, začalo narážet na limity, za kterými by další územní rozšiřování turecké sféry vlivu vedlo ke střetnutí s jinými mocnostmi, Ruskem a Íránem. Válka proti spojeným silám těchto dvou mocností by pro Turecko byla téměř jistě příliš nebezpečná.

V současnosti se však Turecku naskýtá ideální příležitost k expanzi, Rusko je plně vytížené konfliktem na Ukrajině a ruský vliv v oblasti začal přebírat Írán, který se však dlouhodobě potýká s nepříznivou ekonomickou situací danou sankcemi a masovými protesty nespokojené populace. Zároveň už před omezením ruského vlivu musel Írán udržovat velmi rozsáhlou a nákladnou sféru vlivu sahající od Libanonu přes Sýrii a Irák po Jemen, kde podporoval vlády a milice ve vleklých ozbrojených konfliktech.

Bohatší expanzivní Turecko s modernější výzbrojí, které v případě konfliktu může pravděpodobně počítat s vojenskými dodávkami Západu, tak možná stojí před ideální příležitostí ke konfliktu s Íránem. Jeho příliš roztažené imperiální državy, obtížná domácí situace a paralyzace Ruska, jej činí hůře připraveným reagovat na válku s mocností srovnatelného formátu.

Dalším důvodem, který může hrát roli v načasování případného konfliktu, jsou blížící se volby v Turecku, které jsou plánovány na 14. a 28. května. Poprvé za mnoho let totiž hrozí autoritářskému Erdoğanovi porážka od sjednocené opozice. V případě vojenského konfliktu by Erdoğan mohl volby odložit nebo vsadit na to, že vedení země ve válce, která by působila jako obrana bratrského a spojeneckého Ázerbájdžánu, zvrátí zatím nepříliš nadějně vypadající šance na znovuzvolení v prezidentských volbách proti — v průzkumech zatím vedoucímu — Kemalu Kılıçdaroğluovi.

V případě, že by skutečně propukla válka mezi Tureckem a Íránem, lze jen těžko předvídat, kdo další by byl do konfliktu vtažen. Zatímco Assadova Sýrie a Irák jsou do značné míry součástí íránské sféry vlivu a mohlo by se tak připojit na jeho straně, na turecké straně by mohli stát syrští rebelové, kvůli nepřátelství k Íránu je možné, že by se například zintenzivněnými leteckými útoky zapojil i Izrael. Naopak kurdské milice by mohly využít příležitost zapojit se do střetů s Tureckem.

Hrozí, že se konflikt rozšíří jako domino

Situace na jižním Kavkaze a Blízkém východě tak zůstává značně nejistá a do značné míry závislá na vnějších okolnostech, především na tom, zda Ukrajina zahájí dlouho očekávanou protiofenzívu a zda se jí podaří prolomit ruské linie. Pokud Rusko nebude schopno vynucovat příměří mezi Arménií a Ázerbájdžánem, může se obnovit válečný konflikt a jako domino se rozšířit i mimo obě země.

Obdobou takového válečného domina je v historii například vstup jednotlivých mocností do první světové války, i když primárně byl pouze v zájmu expanzivního Německa a Rakousko-Uhersko k němu bylo do značné míry dotlačeno okolnostmi. Pro Rusko, Francii a Velkou Británii bylo přijatelnější vstoupit do války v danou chvíli než nechat Centrální mocnosti zvítězit v omezené válce proti Srbsku, případně jen proti některé z velmocí Dohody. Počítaly s tím, že by se s expanzivním Německem musely tak jako tak dříve či později střetnout. A konflikt v danou chvíli se zdál výhodnější než čekat na to, až se Německo dále posílí.

Podobně může dnes Írán považovat za vhodnější vstoupit do války na obranu Arménie než nechat expandovat tureckou sféru vlivu a v pozdějším vojenském konfliktu — například o Sýrii, kde Turecko dlouhodobě podporuje protiassadovské rebely a postupně expanduje — být v ještě horším postavení.

Případný širší konflikt, do kterého by se zapojil i Írán a Turecko, by představoval i zatěžkávací zkoušku pro mezinárodní normy. Byl by to totiž patrně právě Írán, jeden z úhlavních nepřátel Spojených Států, který by intervenoval ve snaze zachovat územní celistvost Arménie, a tedy na obranu mezinárodního řádu, na druhé straně Turecko, náš spojenec z NATO, by podporoval expanzivní agresi Ázerbájdžánu.

Pokud by se tedy Západ postavil dodávkami vojenského materiálu na stranu Turecka, zcela by popřel mezinárodní normu zakazující útočnou válku za účelem anexe cizího území. Pokud by se to stalo, takto zjevné pokrytectví Západu ve vynucování mezinárodních norem by mohlo vést k dramatickému nárůstu mezistátních konfliktů. Ty téměř vymizely poté, co byl Irák poražen v první válce v Zálivu, kdy mezinárodní společenství v čele s USA jasně vymáhalo zákaz útočné mezistátní války za účelem anexe cizího území.