Karabach po válce: situace se stabilizuje, hlavní starostí jsou teď uprchlíci

Petr Jedlička

Od konce letošní války o Karabach uplynulo již čtrnáct dní. Další se přitom zjevně nechystá. Oblast opouštějí arménské jednotky. Na znovuzískaná území přijíždějí první ázerbájdžánští vysídlenci. Tamní Arméni naopak houfně prchají.

Oficiálním symbolem arménského Karabachu je i obří sousoší My jsme naše hory, jež má vyjadřovat odvahu a nezdolnost místních lidí. Lidově se mu říká Tatik u Papik, tedy babička a dědeček. Foto ArcachPress.am

Ani nová válka, ani rozsáhlejší guerilla, ani revoluce. V Arménii a v arménském Karabachu se už čtrnáct dní nebojuje. Nové poměry se přitom jeví jako čím dál stabilnější. Reportáže velkých televizních stanic ukazují vojenské kolony, kterak vyklízejí oblast. V souladu s podmínkami příměří vyhlášeného 10. listopadu v Moskvě se mají všechny arménské síly stáhnout do 1. prosince. Nové hranice už začali střežit zahraniční peacekeepeři — ruští vojáci.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

V té části Karabachu a přilehlých území, jež byla od 90. let pod kontrolou arménsko-karabašských sil a teď přechází pod Ázerbájdžán, panuje podle reportérů ponurá nálada. Drtivá většina lidí odchází. Ázerbájdžán se sice zaručil za jejich bezpečnost a chce zájemcům udělovat i občanství, arménská populace však zárukám z Baku nevěří.

Mnoho lidí tu bojovalo ještě ve velké arménsko-ázerbájdžánské válce v letech 1988—1994. Nyní si balí vše, co má nějakou cenu, a odjíždějí. Řada Arménců dokonce zapaluje své vlastní domy, aby se v nich nemohli usídlit jejich nepřátelé.

„Lidé se tu cítí vyhánění z domova, zrazení. Dávají najevo hněv […] Část z nich se stěhuje do vlastní Arménie, část do jádra Náhorního Karabachu, které zůstává pod arménskou kontrolou,“ líčila v páteční reportáži Deutsche Welle Emily Sherwinová, oblastní zpravodajka stanice.

Mapka oblasti po konci války: tmavší tyrkysová značí území, které Ázerbájdžán letos dobyl. Světlejší tyrkysová území, jež získal dohodou. Oranžové jádro Náhorního Karabachu zůstává pod arménskou kontrolou. Nejkratší spojnici mezi Karabachem a Arménií mají střežit ruští vojáci. Grafika WmC

Pohled z Arménie

Letošní válka mezi ázerbájdžánskými a arménsko-karabašskými silami začala na konci září a trvala přibližně šest týdnů. Ázerbájdžán v ní dobyl území na jih od Náhorního Karabachu a poté přístupovou cestu do srdce vlastní karabašské enklávy. Konečný klid zbraní byl vyhlášen, když padlo klíčové strategické město Šuši.

V dohodě o příměří se Arménie zavázala postoupit všechna území okolo Karabachu ležící za jejími oficiálními hranicemi, tedy oblasti, jež obsadila ve válce z let 1998—1994. Pod kontrolu Ázerbájdžánu přecházejí také ty oblasti, jež od září dobyl, tedy i malá část vlastního Náhorního Karabachu ležící právě kolem Šuši.

V šestitýdenní válce zahynulo na každé straně asi dva tisíce vojáků. Podle shody takřka všech analytiků mohl Ázerbájdžán po dobytí Šuši obsadit celý Karabach. Rychlé uzavření příměří se tak pro Arménii stalo nezbytností.

Ve vlastní Arménii se po ukončení války mohutně protestovalo. Řada pozorovatelů pochybovala, že se stávající režim v čele s premiérem Nikolem Pašinjanem udrží. S postupujícím listopadem ale demonstrujících podstatně ubylo. O posledním větším protestu psaly arménské agentury minulou středu.

„Nyní Pašinjan obměňuje takřka celou vládu. Vyměněni byli i ministři obrany a zahraničí […] Rozbouřené vášně v zemi tlumí též pokračující covidová krize a nástup chladného počasí,“ hlásila do sobotního vysílání France 24 redaktorka Camille Nedelcová.

Stopy války jsou v Karabachu patrné dosud na každém kroku. Repro z televizního vysílání

Soudě dle důrazů karabašských reportáží je v současnosti největší starostí, jak zaopatřit desetitisíce uprchlíků z předávaných území. Do hlavního karabašského města Stěpanakertu jich dorazilo či vbrzku dorazí pětadvacet tisíc. Město má přitom přibližně padesát tisíc obyvatel.

„Zatím jsme jim otevřeli velké hotely. Plánujeme též stavět ubikace. Je ale třeba mít na paměti, že Stěpanakert všechny uprchlíky pojmout nemůže. Budou se muset stěhovat i do okolních vesnic a do jiný rajónů,“ řekl Emily Sherwinové z Deutsche Welle stěpanakertský starosta.

Pohled z Ázerbájžánu

Reportéři sledující vývoj z ázerbájdžánské strany líčí poválečnou situaci výrazně optimističtěji: odminovávací oddíly pracují na plný výkon, vojáci vstupují do předávaných oblastí za doprovodu dechových kapel a ve slavnostních uniformách. Do města Agdam, jež bylo předáno minulý týden, se přijeli podívat už i první skupiny z padesáti tisíc Ázerbájdžánců, které odtud vyhnali Arméni za války 1988—1994.

„Nemám slov, jimiž bych vyjádřil pocity, jež právě prožívám. Toto je nelepší den mého života. Nejprve se chci podívat do divadla. Teď je zničené, ale bylo nádherné a my jej znovu opravíme,“ říká v reportáži Al-Džazíry Nizami Alekberov, ázerbájdžánský herec, který v Agdamu žil za sovětských dob.

V Ázerbájdžánu žije od 90. let asi 700 tisíc uprchlíků z Karabachu a okolí. Přibližně 200 tisíc z nich se chce nyní vrátit na ta území, která Ázerbájdžán získal v letošní válce. Autoritářský prezident Ilham Alijev slíbil vytvořit z dosavadní válečné zóny „nový ráj“. Není však jasné, jak vážně to bylo míněné. Karabaští uprchlíci bydlí dnes v Ázerbájdžánu v poměrně slušných sídlištních novostavbách. Ještě před deseti lety však živořili ve stanových táborech.

Další otázkou je také, co bude s arménskými kulturními památkami, kterých je právě Karabach plný. Arménští mniši ve zdejších klášterech zatím zůstávají. Vzácné manuskripty však posílají preventivně do zahraničních archivů.

Další informace:

BBC Russia Семь вопросов к миру в Карабахе. Кто от этого выиграл и что будет дальше?

Al-Džazíra Azerbaijan enters Nagorno-Karabakh district after peace deal

Deutsche Welle Armenia begins handover of disputed territory to Azerbaijan

Deutsche Welle Nagorno-Karabakh: Armenians say goodbye as Azeri troops move in

France 24 Armenia hands over Aghdam to Azerbaijan as part of Nagorno-Karabakh ceasefire

Diskuse