Ani nová válka, ani rozsáhlejší guerilla, ani revoluce. V Arménii a v arménském Karabachu se už čtrnáct dní nebojuje. Nové poměry se přitom jeví jako čím dál stabilnější. Reportáže velkých televizních stanic ukazují vojenské kolony, kterak vyklízejí oblast. V souladu s podmínkami příměří vyhlášeného 10. listopadu v Moskvě se mají všechny arménské síly stáhnout do 1. prosince. Nové hranice už začali střežit zahraniční peacekeepeři — ruští vojáci.

V té části Karabachu a přilehlých území, jež byla od 90. let pod kontrolou arménsko-karabašských sil a teď přechází pod Ázerbájdžán, panuje podle reportérů ponurá nálada. Drtivá většina lidí odchází. Ázerbájdžán se sice zaručil za jejich bezpečnost a chce zájemcům udělovat i občanství, arménská populace však zárukám z Baku nevěří.

Mnoho lidí tu bojovalo ještě ve velké arménsko-ázerbájdžánské válce v letech 1988—1994. Nyní si balí vše, co má nějakou cenu, a odjíždějí. Řada Arménců dokonce zapaluje své vlastní domy, aby se v nich nemohli usídlit jejich nepřátelé.

„Lidé se tu cítí vyhánění z domova, zrazení. Dávají najevo hněv […] Část z nich se stěhuje do vlastní Arménie, část do jádra Náhorního Karabachu, které zůstává pod arménskou kontrolou,“ líčila v páteční reportáži Deutsche Welle Emily Sherwinová, oblastní zpravodajka stanice.

Pohled z Arménie

Letošní válka mezi ázerbájdžánskými a arménsko-karabašskými silami začala na konci září a trvala přibližně šest týdnů. Ázerbájdžán v ní dobyl území na jih od Náhorního Karabachu a poté přístupovou cestu do srdce vlastní karabašské enklávy. Konečný klid zbraní byl vyhlášen, když padlo klíčové strategické město Šuši.

V dohodě o příměří se Arménie zavázala postoupit všechna území okolo Karabachu ležící za jejími oficiálními hranicemi, tedy oblasti, jež obsadila ve válce z let 1998—1994. Pod kontrolu Ázerbájdžánu přecházejí také ty oblasti, jež od září dobyl, tedy i malá část vlastního Náhorního Karabachu ležící právě kolem Šuši.

V šestitýdenní válce zahynulo na každé straně asi dva tisíce vojáků. Podle shody takřka všech analytiků mohl Ázerbájdžán po dobytí Šuši obsadit celý Karabach. Rychlé uzavření příměří se tak pro Arménii stalo nezbytností.

Ve vlastní Arménii se po ukončení války mohutně protestovalo. Řada pozorovatelů pochybovala, že se stávající režim v čele s premiérem Nikolem Pašinjanem udrží. S postupujícím listopadem ale demonstrujících podstatně ubylo. O posledním větším protestu psaly arménské agentury minulou středu.

„Nyní Pašinjan obměňuje takřka celou vládu. Vyměněni byli i ministři obrany a zahraničí […] Rozbouřené vášně v zemi tlumí též pokračující covidová krize a nástup chladného počasí,“ hlásila do sobotního vysílání France 24 redaktorka Camille Nedelcová.

Soudě dle důrazů karabašských reportáží je v současnosti největší starostí, jak zaopatřit desetitisíce uprchlíků z předávaných území. Do hlavního karabašského města Stěpanakertu jich dorazilo či vbrzku dorazí pětadvacet tisíc. Město má přitom přibližně padesát tisíc obyvatel.

„Zatím jsme jim otevřeli velké hotely. Plánujeme též stavět ubikace. Je ale třeba mít na paměti, že Stěpanakert všechny uprchlíky pojmout nemůže. Budou se muset stěhovat i do okolních vesnic a do jiný rajónů,“ řekl Emily Sherwinové z Deutsche Welle stěpanakertský starosta.

Pohled z Ázerbájžánu