Zatímco na Ukrajině probíhá protiofenzíva a Putinův režim zažil během Prigožinovy vojenské vzpoury dosud největšímu ohrožení své existence, Arménie s Ázerbájdžánem jednají o míru, který by mohl definitivně rozhodnout otázku Náhorního Karabachu. Proměny ruských mocenských pozic ve střetech odehrávajících se stovky kilometrů daleko v tom hrají rozhodující roli.

Arménie s Ázerbájdžánem se střetly o Náhorní Karabach ve dvou válkách, v nichž Rusko sehrálo významnou úlohu. Když ve druhé válce o Náhorní Karabach na podzim 2020 byly arménské síly poraženy v poli a Ázerbájdžán nezadržitelně postupoval Náhorním Karabachem, Moskva dotlačila obě strany k dohodě, která byla výhodná především pro ruské zájmy.

Zatímco Ázerbájdžán získal kontrolu nad rozsáhlými územími, část Náhorního Karabachu s hlavním městem Stepanakertem a většinou obyvatel zůstala v arménských rukách. Tato exkláva však byla zcela odříznuta od Arménie a zůstala plně závislá na ruské ochraně a zásobování skrze Ruskem kontrolovaný Lačinský koridor. Vše nasvědčovalo tomu, že konflikt pod dohledem „ruských mírotvorců“ zamrzne.

Nedávno ale představitelé Arménie naznačili ochotu uznat ázerbájdžánský nárok na Náhorní Karabach a vzdát se zbytku faktické kontroly nad sporným územím. Tento krok se může jevit buď jako konstruktivní snaha o ukončení desetiletí trvajícího konfliktu a dosažení míru, anebo jako významná politická chyba. Ve skutečnosti ale arménská ochota k jednání odráží především tvrdou mocenskou realitu.

V roce 2020 se zdálo, že bezpečnostní garance Ruska opřené o „druhou nejsilnější armádu světa“ představují pevnou záruku arménské kontroly nad zbytkem Náhorního Karabachu. Jenže tato jistota se začala rychle drolit spolu s tím, jak ruská armáda nedokázala zvítězit a utrpěla katastrofální ztráty ve válce na Ukrajině.

Pozice Ruska v regionu se otřásá

Minulý podzim — poté, co se Ukrajině podařilo překvapivě prorazit ruské linie a osvobodit rozsáhlá území u Charkova — se na několik dní obnovily boje mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Rusku se tehdy ještě podařilo přimět Ázerbájdžán k zastavení bojů, ale arménské politické vedení začalo tušit, že Rusko nebude schopno v případě nouze dostát svým závazkům a ochránit zbytek Armény kontrolovaného Náhorního Karabachu nebo dokonce území samotné Arménie.

O tomto území hovoří ázerbájdžánští představitelé stále častěji jako o Západním Ázerbájdžánu, který by měl být osvobozen z arménské kontroly. Současná ukrajinská ofenziva skýtá pro Ázerbájdžán další skvělou příležitost k útoku na Náhorní Karabach nebo přímo Arménii. Arménie proto vstoupila do diplomatických jednání s Ázerbájdžánem, ve kterých naznačila ochotu vzdát se arménské kontroly nad zbytkem Náhorního Karabachu výměnou za mír a uznání arménské suverenity na území vlastní Arménie.

Měsíce trvající jednání však stále nejsou u konce. Arménie požaduje speciální bezpečnostní garance pro Armény žijící v Náhorním Karabachu, což Ázerbájdžán odmítá. Naopak Ázerbájdžán podmiňuje uzavření mírové dohody vytvořením Zangezurského koridoru, který by Ázerbájdžánu poskytl pozemní spojení s Tureckem a Nachičevanem, tedy autonomní oblastí Ázerbájdžánu.

Tento koridor by však mohl oddělit Arménii od pozemního spojení s Íránem, což je pro obě země nepřijatelné. Ostatně turecký prezident Erdogan nedávno prohlásil, že právě Írán je největší překážkou vytvoření Zangezurského koridoru.

Napjatá situace tak vytváří podmínky pro výraznou proměnu situace: buď bude na základě arménských ústupků uzavřena mírová dohoda, nebo konflikt bude znovu eskalovat. S mediací USA, Evropské unie i Ruska probíhají intenzivní mírová jednání, přesto není zcela jasné, zda jsou obě strany konfliktu skutečně plně oddány hledání mírového řešení.

Mír, anebo jen kalkul?

Arménie je sice motivována k míru, aby se vyhnula další válce s vojensky silnějším Ázerbájdžánem, na druhou stranu by pro Arménii mohlo být ideální protahovat mírová jednání až do doby, kdy skončí ukrajinská protiofenziva a Rusko bude opět v dostatečně silné pozici, aby mohlo garantovat arménskou bezpečnost a odradit Ázerbájdžán od případného útoku.

Naopak Ázerbájdžán sice může mírovou dohodou získat bez boje zbývající území na Náhorním Karabachu, ale nemůže si být zcela jist, zda Arménie ochotu vzdát se těchto území myslí vážně a nesnaží se jen odradit Ázerbájdžán od obnovení bojů. Navíc není ani jasné, zda se Ázerbájdžán spokojí se ziskem zbytku Náhorního Karabachu a nebude usilovat o další územní expanzi.

Další impulz, který by mohl arménsko-ázerbajdžánské vztahy výrazně ovlivnit, jsou nedávné události v Rusku. Skutečnost, že vzbouření žoldáci pod Prigožinovým vedením byli schopni během jediného dne a takřka bez odporu ruské armády obsadit milionový Rostov na Donu a během bleskového tažení na Moskvu urazit stovky kilometrů, odhaluje slabost současného ruského režimu.

Pokud nejsou ruské ozbrojené složky schopny zabránit relativně nepočetné skupině žoldáků v takto rapidním postupu, těžko se může Arménie spolehnout na to, že ji ochrání ruské spojenecké síly v případě ázerbájdžánského útoku.

Pro Arménii to může být dalším důkazem, že nemá jinou možnost než uzavřít hořký mír s Ázerbájdžánem. Naopak Ázerbájdžán může chtít využít ruské slabosti k vyjednání maximálně tvrdých podmínek pro Arménii nebo k obnovení vojenských operací.

Intenzivní jednání obou kavkazských zemí pak probíhají nejen ve stínu drolícího se ruského hliněného obra, ale také stupňující se ázerbájdžánské blokády arménské části Náhorního Karabachu.

Blokáda, která začala jako údajně environmentální protest ekologických aktivistů a původně propouštěla ruské mírové síly a humanitární zásobování, se nejprve změnila ve vojenskou, jež posléze — podle svědectví Červeného kříže — přerostla v absolutní blokádu. Do Armény kontrolované části Náhorního Karabachu se nedostala dokonce ani humanitární pomoc.

Ázerbájdžán se tak snaží vytvářet tlak na Arménii, aby nezdržovala jednání o míru a přistoupila na tvrdé ázerbájdžánské požadavky. Vše tedy nasvědčuje tomu, že v otázce Náhorního Karabachu brzy dojde k dramatickému zvratu.