Zapomenuti Západem — válka na Ukrajině a Arménie. Postřehy z pracovní cesty

Eva Jašková

Zápisky z cesty do Arménie — podpora ruské agrese vůči Ukrajině je zde zřetelná. Důvodem je nejen nedávná a bolestná válka z Ázerbájdžánem, ale i přímý ruský vliv v zemi. Pocit křivdy ze strany Západu je v Arménii všudypřítomný.

Zatímco Arménie je na straně Ruska zřetelně, v sousední Gruzii je situace složitější. Bezprostředně po vypuknutí války například do ulic Tbilisi vyšlo Ukrajinu podpořit na 30000 demonstrantů. Na snímku je opera v Tbilisi na počítku března. Foto Eva Jašková

Tento text je spíše terapeutický. Sepsala jsem ho, abych setřásla tupou bolest hlavy, která mi jako mrak seděla na mozku po celou dobu desetidenního pracovního výjezdu týmu Cesty iniciativy Nesehnutí do Arménie.

Je první březnový týden. Místo kavkazského jara nás ale v Gruzii vítá překvapující čerstvá sněhová pokrývka. Z hlavního města Tbilisi ověšeného modro-žlutými vlajkami symbolizujícími solidaritu s Ukrajinou se blížíme k arménským hranicím. Transparentů a nálepek poukazujících na bolestivou žitou zkušenost Gruzie s Ruskou agresí a následnou okupací, je po celé zemi nepočítaně. Poslední billboard s prolínající se gruzínskou a ukrajinskou vlajkou míjíme těsně před hranicemi.

První den ruského vpádu na Ukrajinu vyšlo do ulic Tbilisi na 30000 protestujících. A další protesty následovaly poté, co premiér země prohlásil, že se Gruzie nebude podílet na finančních a ekonomických sankcích proti Rusku. Mezitím se domlouvají smlouvy na export gruzínských potravin do Ruska. Rozdíl mezi politickými rozhodnutími a atmosférou v ulicích je zde znatelný.

Jakmile přejedeme hraniční řeku Debed, nahradí modro-žluté vlajky podivné, tupé ticho. Očima občas zabloudíme k modrému kontejneru, o který je opřený žlutý pytel na odpadky, nebo hledáme tajné znamení solidarity v barvách prádla pověšeného před domem. Cítíme ale, že atmosféra v Arménii je jiná.

Já jsem váš, já jsem z Pítěra

Jedeme do Alaverdi, kde sídlí naše partnerská organizace CCMS (Centrum pro podporu mobilizace komunit). Ve městě, které trápí ekologické problémy spojené s těžbou rudy a zpracováním kovů, nemůžeme najít ubytování, na naší cestě vůbec poprvé. Ani Alaverdi, které kvůli špičatým skalám za městem a tyčícím se komínům továren přejmenovala dobrovolnice CCMS trefně na Mordor, se totiž nevyhnulo příchodu obyvatel prchajících z Ruska.

Nakonec ale nacházíme místo v rodinném hotelu. Jeho majitel přibíhá celý zadýchaný, a jakmile v pokoji dosedne na postel, vychrlí ze sebe: „Já jsem váš, já jsem z Pítěra!“ Krotíme jeho nadšení tím, že nejsme z Ruska, ale z České republiky a Ukrajiny, načež odpovídá: „No, a jaký je v tom rozdíl?“ Vzhledem k tomu, že na Ukrajině nyní tisíce lidí umírají v boji o právo žít ve vlastní zemi a rozhodovat o jejím směřování, je rozdíl nebetyčný. To si ale raději necháváme pro sebe.

Dozvídáme se, že nad námi bydlí lidé z Moskvy, a o pár dnů později dokonce sledujeme na reportáž, v níž jeden z nich mluví o tom, jak je vstřícní Arméni vítají s otevřenou náručí. Na pracovní schůzce s ředitelem CCMS Olegem se už tématu války vyhnout nedá. Řeč přijde na příbuzné kolegyně Aljony žijící v Žitomyru a Nové Kachovce. Oleg zase mluví o svých příbuzných v ruském Kaliningradu.

Jeho bratr je voják loajální Putinovi, se kterým Oleg svůj světonázor nikdy příliš nesdílel. V posledních týdnech ale podle něj začali být k Putinovu jednání kritičtí i jeho vlastní lidé. Oficiální průzkumy veřejného v mínění samozřejmě ukazují jiný vývoj.

Je ale otázkou, nakolik odráží skutečné postoje, a nikoli jen snahu Rusů a Rusek chránit vlastní bezpečí a životy. Že je taková opatrnost na místě, ukazují záběry z mírových demonstrací, po kterých na policejních stanicích končí děti, které přišly položit květiny k pomníku nebo žena s plakátem s nápisem „Net *****“.

V Arménii se mezitím s transparenty proti válce schází jen hrstka lidí. Mnohem více jich mává vlaječkami a písmeny „Z“ na shromáždění na podporu Ruské „speciální operace“ na Ukrajině s účastí arménských proruských politiků. Zdá se, že zatímco oficiální pozice je neutrální, společnost je rozdělena na ty, co s láskou vzpomínají na Sovětský svaz a rádi by byli znovu součástí Ruska, a na ty, kteří se děsí ruských imperiálních choutek a berou je jako ohrožení arménského demokratického směřování.

Zima jak v ruském filmu

Přesouváme se tam, kde je zrovna volno. Do čtvrtého dne pracovní cesty se tak probouzíme už ve třetím hotelu. I ten je až po střechu zaplněný Rusy a Ruskami. Najít volný pokoj je jako hledat cenově dostupný podnájem v Brně — člověk musí být neustále ve střehu a jednat rychle.

Za okny místo jara hustě sněží a monument připomínající genocidu lze na protějším kopci pouze tušit. Jeden z našich arménských přátel trefně poznamenal, že chladné počasí bylo připraveno jako uvítání pro nově příchozí z Ruska.

Sledujeme zprávy o tom, jak mezitím v druhém největším arménském městě Gjumry vyhnali žáky a žačky na zasněžený dvůr, aby se postavili do tvaru velkého písmene „Z“, které se stalo symbolem tzv. ruské speciální operace v Ukrajině. Studující školy, kterou financuje ruská základna v tomto městě, museli mávat ruskými vlajkami a oslavovat ruskou armádu. Kdo se zapojit nechtěl, byl donucen.

V Jerevanu se za poslední týdny zdvojnásobily ceny pronájmů. Spousta nájemníků tam nemá v pořádku smlouvy a pronajímatelé je teď straší vyhazovem. Může za to vidina velkého zisku, pokud byt pronajmou příchozím Rusům a Ruskám, kteří za bydlení nabízejí až 800 dolarů měsíčně. Za jediný den se v Arménii zaregistrovalo 82 nových, převážně IT firem. Přestěhovaly se sem z Ruska, aby se vyhnuly sankcím.

Ve všech kavárnách sedí lidé za počítači, moskevský přízvuk se nedá přeslechnout. Mnozí se netají svými názory, že Putin je dobrý hospodář a malé státy jako Arménie by měly být rády, že se o ně chce někdo postarat, vzít je pod svá křídla a navrátit se do dob sovětského svazu. Je nám z toho hrozně úzko.

Nečekané vhledy do myšlení místních přináší fakt, že součástí naší skupinky je Ukrajinka. Když se lidé v obchodě dozví o jejím původu, vykládají, že si to Ukrajina zaslouží za prodej zbraní Ázerbájdžánu. Prodej vlastních zbraní Rusku pak omlouvají tím, že je to pouze byznys. Ukázkový dvojí metr. „My jsme válku zažili, tak alespoň teď budou vědět, jaké to je,“ přidává náhodná paní nevyžádaný komentář. Nemáme slov. Právě proto, že válku zažila, nechápeme, jak ji může přát někomu jinému.

Zapomenuti Západem

Nečekané reakce přicházejí i od pracovních partnerů a partnerek nebo známých. Aktivistka pomáhající ženám zasaženým konfliktem o Náhorní Karabach mluví o něčem, co se šíří také po sociálních sítích. „Když na nás zaútočil Ázerbájdžán, nikdo z mezinárodních přátel mi sounáležitost nevyjadřoval,“ říká s křivdou v hlase. „A teď se celý západ může zbláznit. Všichni pomáhají ukrajinským uprchlíkům, protože jsou modroocí a blonďatí. Uprchlíkům z Náhorního Karabachu nikdo nepomohl, protože jsou tmaví… je to rasistické.“

Já to tak černobíle vnímat nedokážu, oba konflikty jsem prožívala dost podobně. A hlavně, nic nedokáže obhájit zabíjení a mučení civilního obyvatelstva.

Opouštíme Arménii maršrutkou do Tbilisi, všichni naši spolucestující jsou z Ruska. Po přechodu hranice vidíme ve tváři ukrajinské kolegyně znatelnou úlevu. Gruzínští celníci se s ní loučí slovy „Sláva Ukrajině“ a pozornost věnují cestujícím s ruskými pasy. Ti se poté v maršrutce radují, jak celníky vypekli. Smějí se a vtipkují o tom, že když budou Gruzínci takto otravní, tak uvidí druhý Mariupol.

Naše cesta do Arménie končí a my přemýšlíme, jak v současné situaci smysluplně pokračovat v našem projektu zaměřeném na rozvoj komunit a dlouhodobé řešení ekologických problémů. Zatrpklost vycházející z pocitu opuštění Západem a ruská propaganda nám totiž právě odkryly další palčivé problémy arménské společnosti.

Jak je řešit? Je třeba zaměřit se na rozvoj kritického myšlení, práci s informacemi a rozvíjení snášenlivosti…