Počátky moderního národnostního konfliktu mezi Armény a Ázerbájdžánci sahají do první poloviny dvacátého století, kdy vypukly spory o „národní“ hranice v prostoru, kde obě skupiny dříve žily promíseny. S rozpadem Sovětského svazu konflikt eskaloval v krvavou válku, vedenou o etnicky většinově arménskou autonomní oblast uvnitř Ázerbájdžánu — Náhorní Karabach, Armény také nazývaný Arcach. (V textu vzhledem k mnohovrstevnatosti soudobých dějin regionu využíváme v různých kontextech obou termínů.)

Co vedlo k exodu arménského obyvatelstva z Náhorního Karabachu?

Válku nakonec jednoznačně vyhrála arménská strana, která získala pod kontrolu i rozsáhlé ázerbájdžánské oblasti obklopující samotný Náhorní Karabach. Místní ázerbájdžánské a kurdské obyvatelstvo bylo vyhnáno ze svých domovů a dobyté území se stalo de facto novým, ale zároveň nikým neuznaným státem karabašských Arménů.

Situaci změnilo vítězství ázerbájdžánské armády v čtyřiačtyřicetidenní válce v roce 2020, po níž zůstalo arménské straně pouze okleštěné území vlastního Náhorního Karabachu spojené s Arménskou republikou jen úzkým Lačinským koridorem. Rusko sehrálo rozhodující roli při sjednání příměří a jeho mírové síly měly za úkol na pět let dohlížet na koridor a území Náhorního Karabachu. Mírová jednání však selhala a Ázerbájdžán podnikl řadu dílčích útoků přímo na území Arménské republiky.

Lačinský koridor zablokovala ázerbájdžánská strana 12. prosince 2022 za pomoci lidí, kteří se vydávali za ekoaktivisty a které od dubna 2023 vystřídala ázerbájdžánská armáda. Tři čtvrtě roku trvající blokáda měla devastující účinky na ekonomiku malé enklávy a vedla k humanitární krizi. Během ofenzívy 19. a 20. září 2023 ázerbájdžánská armáda za přihlížení ruských mírových sil porazila zbývající jednotky Náhorního Karabachu. Záhy na to začal exodus prakticky veškerého obyvatelstva Náhorního Karabachu do Arménie skrze Lačinský koridor.

Sto deset kilometrů cesty za čtyři dny

Podle zprávy UNHCR po 19. září do Arménie přijelo celkem 101 848 obyvatel Arcachu. Jednou z vysídlených osob je i Armine Afuntsová, která se svojí pětičlennou rodinou utekla z vesnice Herher již 25. září. „Šířily se zprávy o tom, že se musíme co nejdříve vystěhovat. Do auta jsme naložili jenom oblečení a fotografie, abychom na Arcach měli alespoň nějakou památku. Situace byla tak chaotická, že jsme se ani nestihli rozloučit s našimi zesnulými příbuznými, kteří jsou pohřbeni v Stěpanakertu.“ Její rodina byla mezi prvními, jimž se podařilo překročit hranice Arménie.

Sto deset kilometrů cesty trvalo čtyři dny. „V Stěpanakertu jsme čekali celých dvanáct hodin ve frontě na benzín. Jsem ráda, že jsme se vyhnuli výbuchu na benzinové stanici,“ říká s odkazem na tragickou událost v hlavním městě Arcachu, jež měla za následek 170 mrtvých a téměř 300 zraněných.

„Cesta byla dlouhá, kolony nekonečné. Báli jsme se, že se nám nepovede překročit hranici. Došlo nám jídlo, měli jsme strach o svůj život, báli jsme se zatčení. Lidé na cestě umírali vysílením. Na zemi leželo tělo ženy přikryté prostěradlem. Pravděpodobně zemřela vyčerpáním a rodina ji už nezvládla přenést přes hranici.“ Nehumánní podmínky exodu, nedostatek stravy, vody a léků si vyžádal celkem 64 mrtvých.

Hrůzy exodu popisují i autorky podcastové série Inadu Shogher Sargsjanová a Nina Shahverdjanová. „Z té pekelné cesty jsme se stále ještě nevzpamatovaly.“ V sedmimístném autě se rodina Shogher tísnila v devíti lidech. Cestou jim došlo jídlo, viděli, jak těhotné ženy kolabují z vysílení a dehydratace. Na ázerbájdžánské kontrolní stanoviště dorazili v noci. „Zkontrolovali nám kufry a nechali nás projet.“

Přejezd byl pro Ninu mnohem náročnější. „Ta cesta byla nejpotupnější zkušeností mého života. Byl to další způsob, jak nás ponížit. V noci si ázerbájdžánská stráž udělala přestávku a nechala nás čekat šest až sedm hodin v kolonách. Byli jsme unavení, hladoví, otupělí strachem. Na kapotách a střechách aut se rozlévalo víno a pálenka. Touto zkušeností si nikdo nechtěl projít střízlivý.“

Když se provoz opět rozjel a dorazili ke kontrolnímu stanovišti, místo rutinní minutové kontroly je čekala dlouhá prohlídka plná úzkosti. „Zastavili nás, tátovi sebrali doklady a začali obvolávat své vedoucí. Můj otec dlouhá léta pracoval pro naši vládu v oblasti kultury. Vůbec na nás nebrali ohled, celý proces prodlužovali, ironicky s námi vtipkovali o kulturním životě v Karabachu. Tehdy jsme pochopili, že přesně ví, kdo jsme, že jsme odkázáni na jejich milost.“

Pro rodiny Niny a Shogher cesta nakonec dopadla dobře. Do města Kornidzor v Arménii sice dorazili traumatizovaní, ale všichni. Jiní takové štěstí neměli.

Na ázerbájdžánských kontrolních stanovištích bylo zatčeno několik bývalých představitelů arcašské vlády, mezi nimiž byli tři prezidenti Arcašské republiky Arajik Harutyunjan, Bako Sahakjan a Arkadi Ghukasjan, dále také premiér Ruben Vardanjan, ministr zahraničních věcí David Babajan, ministr obrany Levon Mnatsakanjan a další. Kromě vysoce postavených úředníků Ázerbájdžán zatkl také několik civilistů.