Počátky moderního národnostního konfliktu mezi Armény a Ázerbájdžánci sahají do první poloviny dvacátého století, kdy vypukly spory o „národní“ hranice v prostoru, kde obě skupiny dříve žily promíseny. S rozpadem Sovětského svazu konflikt eskaloval v krvavou válku, vedenou o etnicky většinově arménskou autonomní oblast uvnitř Ázerbájdžánu — Náhorní Karabach, Armény také nazývaný Arcach. (V textu vzhledem k mnohovrstevnatosti soudobých dějin regionu využíváme v různých kontextech obou termínů.)

Co vedlo k exodu arménského obyvatelstva z Náhorního Karabachu?

Válku nakonec jednoznačně vyhrála arménská strana, která získala pod kontrolu i rozsáhlé ázerbájdžánské oblasti obklopující samotný Náhorní Karabach. Místní ázerbájdžánské a kurdské obyvatelstvo bylo vyhnáno ze svých domovů a dobyté území se stalo de facto novým, ale zároveň nikým neuznaným státem karabašských Arménů.

Situaci změnilo vítězství ázerbájdžánské armády v čtyřiačtyřicetidenní válce v roce 2020, po níž zůstalo arménské straně pouze okleštěné území vlastního Náhorního Karabachu spojené s Arménskou republikou jen úzkým Lačinským koridorem. Rusko sehrálo rozhodující roli při sjednání příměří a jeho mírové síly měly za úkol na pět let dohlížet na koridor a území Náhorního Karabachu. Mírová jednání však selhala a Ázerbájdžán podnikl řadu dílčích útoků přímo na území Arménské republiky.

Lačinský koridor zablokovala ázerbájdžánská strana 12. prosince 2022 za pomoci lidí, kteří se vydávali za ekoaktivisty a které od dubna 2023 vystřídala ázerbájdžánská armáda. Tři čtvrtě roku trvající blokáda měla devastující účinky na ekonomiku malé enklávy a vedla k humanitární krizi. Během ofenzívy 19. a 20. září 2023 ázerbájdžánská armáda za přihlížení ruských mírových sil porazila zbývající jednotky Náhorního Karabachu. Záhy na to začal exodus prakticky veškerého obyvatelstva Náhorního Karabachu do Arménie skrze Lačinský koridor.

Sto deset kilometrů cesty za čtyři dny

Podle zprávy UNHCR po 19. září do Arménie přijelo celkem 101 848 obyvatel Arcachu. Jednou z vysídlených osob je i Armine Afuntsová, která se svojí pětičlennou rodinou utekla z vesnice Herher již 25. září. „Šířily se zprávy o tom, že se musíme co nejdříve vystěhovat. Do auta jsme naložili jenom oblečení a fotografie, abychom na Arcach měli alespoň nějakou památku. Situace byla tak chaotická, že jsme se ani nestihli rozloučit s našimi zesnulými příbuznými, kteří jsou pohřbeni v Stěpanakertu.“ Její rodina byla mezi prvními, jimž se podařilo překročit hranice Arménie.

Sto deset kilometrů cesty trvalo čtyři dny. „V Stěpanakertu jsme čekali celých dvanáct hodin ve frontě na benzín. Jsem ráda, že jsme se vyhnuli výbuchu na benzinové stanici,“ říká s odkazem na tragickou událost v hlavním městě Arcachu, jež měla za následek 170 mrtvých a téměř 300 zraněných.

„Cesta byla dlouhá, kolony nekonečné. Báli jsme se, že se nám nepovede překročit hranici. Došlo nám jídlo, měli jsme strach o svůj život, báli jsme se zatčení. Lidé na cestě umírali vysílením. Na zemi leželo tělo ženy přikryté prostěradlem. Pravděpodobně zemřela vyčerpáním a rodina ji už nezvládla přenést přes hranici.“ Nehumánní podmínky exodu, nedostatek stravy, vody a léků si vyžádal celkem 64 mrtvých.

Hrůzy exodu popisují i autorky podcastové série Inadu Shogher Sargsjanová a Nina Shahverdjanová. „Z té pekelné cesty jsme se stále ještě nevzpamatovaly.“ V sedmimístném autě se rodina Shogher tísnila v devíti lidech. Cestou jim došlo jídlo, viděli, jak těhotné ženy kolabují z vysílení a dehydratace. Na ázerbájdžánské kontrolní stanoviště dorazili v noci. „Zkontrolovali nám kufry a nechali nás projet.“

Přejezd byl pro Ninu mnohem náročnější. „Ta cesta byla nejpotupnější zkušeností mého života. Byl to další způsob, jak nás ponížit. V noci si ázerbájdžánská stráž udělala přestávku a nechala nás čekat šest až sedm hodin v kolonách. Byli jsme unavení, hladoví, otupělí strachem. Na kapotách a střechách aut se rozlévalo víno a pálenka. Touto zkušeností si nikdo nechtěl projít střízlivý.“

Když se provoz opět rozjel a dorazili ke kontrolnímu stanovišti, místo rutinní minutové kontroly je čekala dlouhá prohlídka plná úzkosti. „Zastavili nás, tátovi sebrali doklady a začali obvolávat své vedoucí. Můj otec dlouhá léta pracoval pro naši vládu v oblasti kultury. Vůbec na nás nebrali ohled, celý proces prodlužovali, ironicky s námi vtipkovali o kulturním životě v Karabachu. Tehdy jsme pochopili, že přesně ví, kdo jsme, že jsme odkázáni na jejich milost.“

Pro rodiny Niny a Shogher cesta nakonec dopadla dobře. Do města Kornidzor v Arménii sice dorazili traumatizovaní, ale všichni. Jiní takové štěstí neměli.

Na ázerbájdžánských kontrolních stanovištích bylo zatčeno několik bývalých představitelů arcašské vlády, mezi nimiž byli tři prezidenti Arcašské republiky Arajik Harutyunjan, Bako Sahakjan a Arkadi Ghukasjan, dále také premiér Ruben Vardanjan, ministr zahraničních věcí David Babajan, ministr obrany Levon Mnatsakanjan a další. Kromě vysoce postavených úředníků Ázerbájdžán zatkl také několik civilistů.

Přivítání chlebem a solí

Těm, kterým se povedlo hranice překročit, se dostalo vřelého přivítání ze strany dobrovolníků, kteří uprchlíky zásobovali balíčky jídla a pití, základními hygienickými potřebami a oblečením. Ve městě Goris poskytoval Červený kříž psychologickou podporu i první pomoc. „Po příjezdu z nás spadlo veškeré napětí a rozplakali jsme se,“ popisuje atmosféru Nina.

Pomoc však nebyla ani dostatečná, ani organizovaná. Podle dobrovolnice Viktorie Baghdasarjanové kromě Červeného kříže podpora závisela na obrovské vlně solidarity, která vzešla z osobních iniciativ Arménů. Sama se přidala ke skupině, která v hlavním městě Jerevanu pořádala sbírky pomoci a následně je posílala do pohraničních měst Goris a Kornidzor.

„Situace na hranicích byla příšerná. Někteří byli bosí, jiní bez oblečení, utekli s holýma rukama. Po registraci dostali provizorní přístřešek v budovách, které však neměly dostatečnou kapacitu pro tolik lidí, a navíc byly ve strašlivých hygienických podmínkách. Na podobný scénář vláda jednoduše nebyla připravena.“ Chaotickou situaci dokresluje i skutečnost, že vláda sice poskytla autobusy na přepravu vysídlenců do Jerevanu, ale po cílové destinaci se jim už nikdo ze státního aparátu systematicky nevěnoval.

„Během prvních dnů jsem viděla mnoho vysídlených osob, které chodily po jerevanských ulicích a nevěděly, kam se obrátit pro pomoc. Oslovovaly nás na ulici a ptaly se, zda a čím bychom jim mohli pomoct. Další, kteří se do Jerevanu dostali vládními autobusy, bezradně hledali úřady, kde se měli registrovat. Jedna z žen chtěla pohřbít svého blízkého a nevěděla, jak má postupovat,“ popisuje Viktorie. Práce tedy z velké části spočívala na bedrech dobrovolníků.

Díky úsilí dobrovolníků snad ve všech myslitelných sférách, včetně sociálních sítí, mnoho vysídlených Arménů mohlo najít odpovědi na své otázky, zorientovat se ve zmatených pokynech státu o sociální podpoře a najít si bydlení. Rodina paní Afuntsové se díky známým ubytovala v přilehlé vesnici u města Abovjan. Nemusí platit nájemné a rodinné výdaje pokrývají ze státních příspěvků.

Každá registrovaná osoba z Arcachu totiž má nárok na jednorázový příspěvek od státu v hodnotě sto tisíc arménských dramů (přibližně 5600 korun) a na průběžně vyplácený měsíční příspěvek na nájem ve výši čtyřicet tisíc dramů (2200 korun) a na provozní náklady ve výši deset tisíc dramů (560 korun). Ač je podpora státu pozitivním přínosem pro domácnosti, pro vysídlené rodiny, jež musí začít od nuly, daleko od své domoviny, přátel a komunity, není zdaleka dostačující. Měsíční příspěvek navíc mohou pobírat pouze po dobu šesti měsíců.

Rodiny tak žijí v sužujícím existenčním strachu z toho, jaká bude situace na jaře. „Příspěvek pobíráme od října. Co budeme dělat za další tři měsíce, nevím. Budeme muset sehnat práci. Ve vesnici ale práce není a nemáme ani auto, abychom mohli dojíždět do jiných měst,“ říká Armine Afuntsová.

Exodus z blokády do nouze

Svým příběhem paní Afuntsová ilustruje náročnou socioekonomickou situaci, ve které se dnes nachází mnoho vnitřně vysídlených Arménů. „V naší rodině zatím nikdo nepracuje. Nemůžeme pracovat, nejsme na to připraveni. Obě dcery chodí do školy. Zatím se ale úplně neintegrovaly. Manžel byl nedávno hospitalizován. Důvodem byl dlouhodobý stres a nervové vypětí. Zkrátka se zhroutil. Z nemocnice ho propustili teprve před pár dny. A tchýni je 78 let, je nemocná a potřebuje léky. Má sice nárok na důchod, ale od září jí ho ještě nevyplatili.“

Podle ombudsmana Arcachu Geghama Stepanjana arménské úřady nestíhají zpracovávat vysoký počet žádostí a nejzranitelnější skupiny osob zůstávají bez důchodů a sociálních dávek. Některým se doteď nepodařilo najít bydlení. Šest set z nich tak stále ještě žije v dočasných ubytovnách, kulturních domech, tělocvičnách, školách a školkách, které na důstojný život nejsou uzpůsobené a nesplňují ani základní životní podmínky. „Pokud zde zůstaneme, zimu nepřežijeme, zemřeme,“ říká osmdesátiletá Larisa Hovsepjanová, která již několik měsíců bydlí v kulturním domě v Hnaberdu.

Také nezaměstnanost představuje závažný problém. V roce 2022 její úroveň v Arménii dosahovala třináct procent a vzhledem k současné situaci se očekává, že dojde k jejímu nárůstu. Z celkového počtu registrovaných vysídlených osob, zaměstnání našlo pouhých 5350. „Většina je nezaměstnaná, včetně mojí rodiny. Muži si přivydělávají maximálně řízením taxi a ženy, které v Arcachu pracovaly na univerzitách, dnes učí na základních a středních školách. V Arcachu se průměrná mzda učitelky pohybovala průměrně kolem 135 tisíc a tady měsíčně dostávají 80 tisíc dramů,“ říká Nina.

„Když vznášíme požadavky na důstojný životní standard, pohlíží na nás jako na nepřizpůsobivé přistěhovalce. Kvalita života je navíc jiná, když jsou zaměstnáni všichni členové rodiny, než když pracuje jenom jeden. Kromě ekonomických problémů by se měly řešit i další otázky. Například naše pracovní zkušenost z Arcachu je zde, v Arménii, nedostatečná. Potřebujeme čas, abychom se přizpůsobili zdejším podmínkám v našich profesních oblastech,“ doplňuje Shogher.

Několik rodin z vesnice paní Afuntsové emigrovalo právě kvůli zaměstnání. Úřad pro migraci a občanství zatím sice neposkytl exaktní data, ale již necelý měsíc po násilném vysídlení premiér Arménie informoval o tom, že ze země odjelo více než 3000 uprchlíků dále do zahraničí.

Střecha nad hlavou neznamená domov

Vysídlení Arméni vznášejí také stížnosti na svůj občanský status. Podle rozhodnutí z 26. října vláda poskytla obyvatelům Arcachu roční dočasnou ochranu s možností případného prodloužení. Do vypršení lhůty dočasné ochrany se musí rozhodnout — získat status uprchlíka, nebo občanství Arménské republiky. Většina vysídlených kromě arcašských dokladů disponuje také arménskými cestovními pasy. Pro některé je tedy absurdní vzdát se arménského pasu, aby si vzápětí museli zažádat o stejný doklad.

Podle ředitele Úřadu pro migraci a občanství Armena Ghazarjana jim byly arménské pasy vydávány pouze za účelem cestování a nezaručují plná občanská práva, respektive nemají plnou právní působnost v Arménské republice. Status uprchlíka by etnickým Arménům upřel právo na politickou činnost, osvobodil od branné povinnosti a relokace do pohraničních oblastí. Pro některé je však nedůstojné být uprchlíkem ve vlastní zemi a stejně tak je nedůstojné žádat o doklad, který již vlastní. Nový doklad by navíc nedisponoval sériovým číslem 070, jenž odkazuje k Arcašské republice.

Podle Niny a Shogher se jedná o další krok ve vládní agendě, která se snaží rozpustit veškeré instituce, jež v sobě nesou název Arcach. „Ztratili jsme sice půdu, ale neznamená to, že by instituce, jako je Arcašská národní univerzita nebo Kancelář ombudsmana Arcachu, neměly dále fungovat. I kdyby na to vláda nenahlížela prizmatem návratu, Arcach představuje jedinečnou oblast arménské kultury a historie, která by měla dále žít.“

Vedle obav o vnitropolitickou stabilitu uvnitř Arménie může být jedním z motivů pro zamezení činnosti řady arcašských institucí i nahlížení jejich konce jako daně za mír s Ázerbájdžánem, jenž stále představuje závažnou bezpečnostní hrozbu pro svého západního souseda.

„Říkají mi, ať zapomenu na svobodný Arcach, ale já na něj zapomenout nemůžu,“ svěřuje se Nina. „Jsme v naší domovině, ale nejsme doma. Bojím se, že se tak budu cítit celý život. Pokud se už nevrátím tam, kam patřím, budu celý život bez domova,“ dodává Shogher. Neztratily jenom domov, ale i komunity, ve kterých žily.

Dcery paní Afuntsové více času tráví online obepisováním kamarádů, kteří se rozprchli do různých koutů země, než vytvářením nových přátelských vztahů. „Kéž bychom mohli žít se sousedy pospolu, tak, jako jsme žili v Herheru, ale taková možnost bohužel není,“ říká paní Afuntsová. Dnes kromě pocitů vykořenění a ztráty domova prožívají také trauma z devíti měsíců blokády. „Během blokády jsem snila o sladkostech, o dortech, ale dnes nemohu jíst,“ říká Shogher. Nina nemůže spát.

Kolony aut v jerevanských ulicích ji vrací na cestu exodu, hlasité zvuky jí připomínají ázerbájdžánské hlídky. Kritiku si zasloužily i novoroční ohňostroje, které byly pro mnoho vysídlených spouštěčem vzpomínek na ázerbájdžánskou ofenzívu. Retraumatizaci prohlubuje také nedostatek symbolických kroků ze strany státu pro uctění památky obětí a ztrát války.

Arménská vláda zatím nevyhlásila den státního smutku pro zářijovou ztrátu Arcachu. „Více než tři sta lidí padlo během války, více než dvě stě zemřelo při výbuchu, sto dvacet tisíc je bez domova a na vojenském hřbitově Jerablur se doteď pohřbívá. My jsme ještě netruchlili,“ říká Nina.

Nejistá budoucnost regionu

Region jižního Kavkazu má pohnutou historii, respektive více historií, které spolu jen obtížně komunikují kvůli hlubokým národnostním dělicím čarám. Arménská komunita je stále hluboce poznamenaná vzpomínkami na genocidu Arménů v Osmanské říši za první světové války, při níž bylo zavražděno více než milion lidí. Turecko, dědic Osmanské říše, genocidu dodnes popírá a pevně stojí za Ázerbájdžánem.

Etnický konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci si ve dvacátém a jednadvacátém století vyžádal mnoho desítek tisíc obětí a mnoho set tisíc uprchlíků na obou stranách. Například během konfliktu o Náhorní Karabach na přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo vyhnáno ze svých domovů přibližně 800 tisíc etnických Ázerbájdžánců a 400 tisíc Arménů. Etnická čistka arménského obyvatelstva Náhorního Karabachu po tři čtvrtě roku trvající blokádě a po vojenském útoku v září 2023 je prozatím posledním dějstvím tohoto řetězu násilí.

21. prosince 2023 zaštítil ázerbájdžánský diktátor Ilham Alijev svou přítomností první fotbalový zápas v náhorněkarabašském městě Stěpanakert/Chankendi po odchodu místních Arménů. V zápase se představil Qarabag FK, celek původem z ázerbájdžánského města Aghdam, které bylo během války v devadesátých letech srovnáno se zemí a jeho obyvatelé se stali uprchlíky. Doposud nesmiřitelnou a násilnou povahu konfliktu dokresluje fakt, že aby se jedni uprchlíci měli možnost vrátit, museli se jiní lidé naopak uprchlíky stát.

V současné době probíhají zásadní jednání o míru. Před měsícem vydaly arménská a ázerbájdžánská vláda poprvé bez mediace třetí strany společné prohlášení, v němž „potvrzují svůj záměr normalizovat vztahy a uzavřít mírovou smlouvu na základě respektování zásad svrchovanosti a územní celistvosti“. Součástí dohody byla také výměna dvaatřiceti arménských a dvou ázerbájdžánských válečných zajatců. Podle Jerevanu zůstává v zajetí stále pětapadesát arménských válečných zajatců a dalších rukojmí.

Vedoucí představitelé obou zemí se sešli 26. prosince v Petrohradě a podle britského deníku Guardian i nadále probíhala jednání o výměně návrhů podoby mírové smlouvy. Problematickou je zejména přesná delimitace značných částí sporné hranice a zejména ázerbájdžánský požadavek na dopravní koridor skrze arménské území do ázerbájdžánské exklávy Nachičevan bez nutnosti hraničních kontrol, který by podle arménské strany narušil její suverenitu.

Stejně rychle jako loni na podzim zaujali arménští uprchlíci přední strany světového tisku, tak rychle se na ně zapomnělo. Nikam však nezmizeli. Pouto mezi nimi a jejich domovem bylo zpřetrháno, sousedé a přátelé byli rozneseni do různých končin nové země a musí zápasit s bídou. Mír i jeho konečná cena přitom zůstávají nejisté.

Charitativní organizace a sbírky věnující se podpoře uprchlíků v Arménii:

• Člověk v tísni, SOS Arménie
• Arménská vláda, dary na podporu nuceně vysídlených z Náhorního Karabachu
• Armenian General Benevolent Union
• Fund for Armenian Relief
• Tufenkian Foundation