Náhorní Karabach po další válce: Ázerbájdžán získá tentokrát všechno
Petr JedličkaRychlému tažení z minulého týdne předcházela dlouhá blokáda a příprava pozic. Účinná obrana byla v podstatě nemožná. Nyní se řeší, kolik starousedlíků v oblasti zůstane, v jakých budou žít podmínkách a co bude s vlastní Arménií.
Schylovalo se k tomu už řadu měsíců, po posledním týdnu se ale zdá být jasno: proslulá oblast na jižním Kavkaze, jež patří formálně Ázerbájdžánu, ale kterou tradičně — a od války v letech 1988—1994 takřka výhradně — obývali Arméni, přejde pod ázerbájdžánskou kontrolu.
Bezprostředním důvodem je vítězství Ázerbájdžánu v bleskové jednodenní válce právě z minulého týdne. Baku vyslalo na Karabach vojáky v reakci na skon několika svých mužů, jež měla usmrtit arménská mina.
Arménie neměla v oblasti od války v roce 2020 své jednotky a ruské mírové síly — cca 2000 mužů — nezasáhly. Moderně vyzbrojená ázerbájdžánská armáda tak narazila jen na karabašskou domobranu.
Byly nasazeny drony, letectvo i moderní dělostřelectvo. Během čtyřiadvaceti hodin měli Ázerbájdžánci pod kontrolou všechny přístupy do samotného srdce Karabachu i strategické výšiny.
Ruské mírové síly pak už jen domluvily příměří výměnou za úplné složení zbraní. Tažení vyhlášené jako protiteroristická operace rychle skončilo.
Jsou tu ovšem i dlouhodobé faktory. Nejméně od války 2020 bylo zjevné, že arménská strana tahá za kratší konec pomyslného provazu. Bohatší Ázerbájdžánci se západními zbraněmi byli po všech stránkách silnější. Také od roku 2020 kontrolovali všechny přístupy do oblasti s výjimkou Lačinského koridoru, který měli střežit Rusové, ač, jak se posléze ukázalo, ne vždy střežili.
Vláda samotné Arménie ztratila na dění v Karabachu do značné míry vliv. Její vztahy s Ruskem jako tradičním protektorem se pokazily už po změně režimu v roce 2018, od níž se datuje vláda současného premiéra Nikoly Pašinjana. Ještě více se potom zhoršily po loňské invazi Ruska na Ukrajinu.
Pašinjan a jeho lidé v minulých měsících soustavně varovali, že Ázerbájdžán chystá úplné karabašské převzetí. Nikdo však nenašel odhodlání reagovat.
V září 2022 byla oblast ještě jednou napadena. Po více než půlrok trpěla ázerbájdžánskou blokádou. Země EU ovšem potřebovaly Ázerbájdžán na své straně kvůli dovozu plynu — od ruské invaze jej odtud odebírají o 30 procent více.
Velká část pozorovatelů se dnes kloní k názoru, že (geo)politický osud Karabachu byl zpečetěn definitivně na začátku letošního září — při schůzce tureckého prezidenta Erdoğana s ruským protějškem Putinem.
Co teď s místními a co s Arménií
Ázerbájdžánci nyní vedou rozhovory s karabašskou reprezentací o budoucím statusu oblasti, přirozeně z pozice síly. Hlavní podmínka pro smírný přístup, totiž odzbrojení domobrany, byla již do značné míry splněna. Málokdo pochybuje, že si dosavadní vládci oblasti vyjednají nějakou velkou míru autonomie. Může se jim snad podařit získat nějaké majetkové či bezpečnostní záruky nebo garanci jazykových práv.
To vše je nicméně otázka až dalších týdnů, ne-li měsíců. Nyní jsou tu dvě aktuálnější: co bude s karabašskými obyvatelstvem v nejbližších týdnech a co se stane ve vlastní Arménii.
Pokud jde o obyvatelstvo, všichni reportéři hlásí z Karabachu strach z etnického čištění. Ázerbájdžánský prezident-samovládce Ilham Alijev sice slibuje karabašským Arménům ochranu a z oblasti vytvořit ráj — stačí prý jen, když přijmou ázerbájdžánské občanství. Místní tomu však nevěří.
Samozřejmě zde pracuje tradiční nacionalismus a historická zkušenost — i Arménci sami ostatně při rozpadu SSSR Ázerbájdžánce vyháněli a tito lidé, či jejich potomci, se nyní budou vracet. Ve vlastním Ázerbájdžánu bojuje za jejich zájmy hned několik oficiálních neziskovek.
Ještě silněji zde ovšem působí živá paměť posledních let. Už loni byl Karabach pod tak silnou blokádou, že se do oblasti nedostávala ani léčiva. Při všech posledních střetech se navíc ostřelovaly i civilní objekty.
Jak připomíná reportérka Maria Katamadzeová pracující pro Deutsche Welle, každá arménská rodina v Karabachu má nějakého člena, který proti Ázerbájdžáncům bojoval. Ve výstupech Ázerbájdžánců v jejich televizích se přitom mluví o Arménech jako o psech či jiných zvířatech, a tak není divu, že aktuální obyvatelé Karabachu nemají ke garancím z Baku moc důvěru.
Kolik etnických Arménů i přesto v Karabachu zůstane, zatím těžko odhadovat. Oficiálně jich v posledních dnech uteklo několik tisíc. Ulice Stepanakertu a dalších karabašských měst však už dnes v reportážích působí naprosto opuštěně.
Pokud jde o dopady na vlastní Arménii, hlavní emocí je nyní rozčarování. Zdá se nicméně, že si většina lidí uvědomuje, jak málo šlo zmoci. Politická opozice a uprchlíci z předchozích vln organizují protivládní protesty. Zvláště premiér Pašinjan je označován za zrádce a je požadováno jeho odstoupení, respektive potrestání.
Jak ovšem připomínají například francouzské zdroje, zatím běží skutečně převážně o akce Pašinjanových stálých odpůrců. A lidé vědí, že stará protipašinjanovská opozice je navázaná na Rusko.
Výhledy do budoucna
Co se bude dít v regionu celkově dále? Často se zmiňuje nebezpečí, že získáním Karabachu to pro Ázerbájžán nekončí. Jak líčil před časem podrobně Johan Bartoš, Baku dlouhodobě sní o propojení území vlastního Ázerbájdžánu s exklávou Nachičevan a o získání společné hranice s Tureckem. Mezi Nachičevanem a vlastním Ázerbájžánem — respektive již dobytým karabašským územím — leží přitom kus jižní Arménie, konkrétně provincie Sjunik.
Může být o tuto oblast rozpoutána další válka? Mnozí se toho vážně obávají. Na druhou stranu se objevují i zcela opačné názory. Americký diplomat a specialista na jižní Kavkaz Matthew Bryza se například domnívá, že právě nyní — po odzbrojení karabašských milic a překonání karabašské otázky — budou Arménie a Ázerbájdžán otevřenější k racionální debatě a postupnému zlepšování vztahů.
Ať tak či tak, konflikt nepropukne určitě ihned — pokud se tedy situace nějak nevyhrotí nebo se v Arménii nezmění režim. Ázerbájdžán bude chtít pravděpodobně po nějaké dohodě s karabašskými Armény otevřít jednání také s vlastní Arménií, kde by se řešila otázka případného koridoru. Teprve podle těchto rozhovorů půjde předpovědět, jaká bude politika Baku dále.
Co může v příslušně rozehrané partii dělat Západ? Nabízí se pomoc uprchlíkům, ale nad to ne mnoho. Maximilian Hess z Foreign Policy Research Institute například doporučuje pracovat s oběma státy zároveň, protože Ázerbájdžán chce investice a Arménie nové spojence. Bývalý francouzský velvyslanec v Moskvě Jean de Gliniasty zase radí uplatnění měkké moci k zajištění záruk karabašským i ostatním Arménům.
Jak ale připomíná Dan Sabbagh v Guardianu, stále je radno mít na paměti, kolik problémů, debat, zpožďování a omezení provází západní pomoc daleko bližší Ukrajině. Ázerbájdžán má přitom plyn, 3,5krát větší zbrojní rozpočet něž jeho soused a navíc za zády Turecko.
S oslabením ruského patronátu nad Arménií vzniklo v oblasti částečné mocenské vakuum, jež hbitě zaplnila nejdravější regionální mocnost, respektive její spojenec-klient. Vznikla tak nová realita, v níž se zdá plné ázerbájdžánské převzetí Náhorního Karabachu už zcela bez alternativ.