Předvídat výsledek letos obnovené války mezi Arménií a Ázerbájdžánem je obtížné — některé prognózy jsou sice vnímány jako více realistické než jiné, i k 22. říjnu se ovšem stále bojuje, a vše tak zůstává do značné míry otevřené. Boje na druhou stranu trvají už několik týdnů. Je tudíž možné bilancovat alespoň obecné rysy konfliktu, jež už se takřka určitě nezmění. Často se přitom jedná o poměrně zásadní věci — zde šest nejvýraznějších příkladů.

Války bohatých se vedou čím dál více na dálku

Války v posledních letech a desetiletích se vedly převážně ve státech v rozvratu či mezi nimi, anebo formou intervence nějaké mocnosti na území výrazně slabšího protivníka. Válka o Karabach je v tomto jiná. Arménie i Ázerbájdžán zbrojí intenzivně už dlouho řadu let. Mají soudobé zbraně a k tomu výcvik od vojenských velmocí, Ruska a Turecka.

Zvláště patrné je to na Ázerbájdžánu, který nakupoval posledních deset let každý rok hi-tech zbraně a vojenské systémy za částku odpovídající takřka celému rozpočtu českého ministerstva obrany. Symbolem nové karabašské války se již stihly stát ázerbájdžánské kamikadze drony Harpy a Harop, které mohou až šest hodin létat nad bojištěm a hledat cíl.

Z Turecka obdržel Ázerbájdžán navíc velké bezpilotní letouny Bayraktar TB2, jimž byla od nasazení v Libyi ještě zdokonalena optika a mohou létat ve dne v noci. Izraelem dodaná balistická střela LORA zase dokáže zasáhnout cíl na vzdálenost 400 kilometrů s přesností deset metrů.

Kvůli těmto a podobným zbraním připomíná válečný střet na venek čím dál více virtuální simulaci. Boj v noci splývá s bojem ve dne. Klasických bitev jako za války 1988-1994 se ve zprávách objevuje pomálu. Dominuje ničení techniky a ilustrační snímání zbraňových systémů v chodu.

Nebýt umírajících rodin, záběrů zničených měst a občasného zachycení hluku starých zbraní — na jednom videu je mimochodem zvěčněn i náš exportní šampion, samohybná houfnice DANA — snadno lze nabýt dojmu, že je vše něco jako počítačová hra.

Je budoucností válek mezi bohatými státy tato jakoby vzdálená podoba? Pokud ano, je možné, že konflikty budou napříště propukat s výrazně větší lehkostí než v minulosti. Jak přitom vidno z posledních dní, cesta k míru zůstává pořád stejně složitá.

Pravda o vývoji na bojišti nemusí být známa týdny, hitem jsou záběry z dronů

Sice již dlouho se říká, že první obětí v každé válce je pravda, současný konflikt ale laťku ještě posouvá. Arménské oficiální zdroje popírají od začátku takřka každé stanovisko ázerbájdžánských a ázerbájdžánské arménských. Nezávislé ověřování přitom vázne. U některých bojových zón ani po třech týdnech nevíme, kdo je kontroluje. Nevíme také, kolik je mrtvých, a odhady se pohybují v rozptylu šest set až devět tisíc.

Kapitolou samou pro sebe je obviňování z cílených útoků na civilisty („státního terorismu“), jehož se dle strany A dopouští výhradně strana B, přičemž strana B tvrdí samozřejmě totéž o straně A, pouze převráceně.

Je paradoxní, že u válek v rozvrácených zemích, jako je Sýrie, Libye nebo Jemen, je vývoj méně rozporný. Vláknům sociálních sítí týkajících se karabašské války dominují jednostranné černobílé posty cílící na emoce. Hitem zpráv velkých médií se pak stávají záběry z ázerbájdžánských dronů zachycující detailně útok na cíl.

Jak přibližuje hezky Alex Gatopoulos na Al-Džazíře, arménské síly podobné záznamové prostředky nemají, a tak je Ázerbájdžán u neutrální části publika v mediální válce zvýhodněný. Chtěl-li vypadat jako silný a schopný rychle zvítězit, z části se mu to určitě podařilo.

Role Turecka se dále mění

Že se Turecko posunuje z role člena západního bloku do postavení autonomní regionální mocnosti, bylo zřejmé již sedm osm let zpátky, definitivně pak za války v Sýrii. Nyní je ale k vidění něco ještě trochu jiného. Ázerbájdžán vystupuje v podstatě jako turecký klient, třebaže jde o bohatý a relativně silný stát.

Bez Turecka by nemohl vést válku způsobem, jakým ji vede. A jak ukázal krach příměří domluveného Ruskem 10. října, bez Turecka nemůže válku ani ukončit.

Turecko pod vládou Recepa Erdoğana přitom nezajišťuje Ázerbájdžán jen vojensky a spojenecky, jak tomu bylo za předchozích prezidentů, ale i mediálně, ideologicky a, řekněme, píár-politicky. Turecká propagační mašinérie se už dnes skoro vyrovná ruské.

Desítky autorů chrlí od začátku konfliktu na různých anglojazyčných webech tureckých médií zdůvodnění, proč je Ázerbájdžán v právu, ať už si počíná jakkoliv. Argumentuje se přitom potřebou vyřešit letitý toxický problém, rezolucemi OSN i „svatým právem“, respektive panturkickou vzájemnosti.

Jde tu o předobraz toho, co se bude dít v budoucnu okolo severního Kypru či při konfliktech ve střední Asii? Je to dost dobře představitelné.

Vliv Ruska poklesl, USA se stáhly zcela

Role Ruska v karabašském konfliktu je už řadu let vícevrstevnatá. Ve válce 1988-1994 podporovalo Arménii a velmi přispělo k jejímu vítězství. Následně s ní uzavřelo obrannou smlouvu, jež ovšem nezahrnuje karabašské území. Dále soustavně obstarávalo arménské armádě výcvik i zbraně.

Zároveň si Rusko posledních dvacet let udržovalo dobré vztahy i s Ázerbájdžánem a také zásobovalo i jej. Byla zde řeč o hi-tech výzbroji z Turecka a Izraele. Největší část zbraní ale kupoval Ázerbájdžán i v posledních letech z Ruska.

Tato politika Rusku umožňovala, aby při dílčích střetech, které se na Karabachu až doposud objevovaly, vystupovalo jako mediátor či hegemon, který dokázal obě strany přimět ke klidu. Nyní jeho vliv zeslábl. Závěr letošní války ukáže, do jaké míry.

Zajímavé je v tomto kontextu i naprosté vyklizení scény Spojenými státy. USA se ke konfliktu vyjadřují jen v rámci tzv. minského tria, tedy ve společných pozicích s Ruskem a Francií. I francouzské slovo je přitom v letošním roce slyšet více než americké.

Agresivní nacionalismus stále táhne

Válka o Náhorní Karabach v letech 1988-1994 se vedla v době rozpadu sovětského bloku a vzestupu agresivních nacionalismů. V Arménii a Ázerbájdžánu trvala éra militaristického národovectví ještě déle než jinde, s přelomem století se ale začínalo zdát, že konečně odeznívá.

Nejprve přišla náhrada prvního ázerbájdžánského prezidenta-diktátora Hejdara Alijeva pragmatičtejším synem Ilhamem. Následně začala tzv. fotbalová diplomacie mezi Arménií a Tureckem. A když pak odstavila v dubnu 2018 sametová revoluce v Arménii od moci tzv. karabašský klan, měli mnozí za to, že je mírová dohoda mezi oběma státy otázkou několika nejbližších let.

Letošek ale ukázal, že je vše jinak. Už v létě po dílčích střetech na hranici probíhaly v Ázerbájdžánu demonstrace za válku. Když pak v září vypukla, zaplavili náborová centra v obou zemích bojechtivý dobrovolníci, a to včetně synů premiérů či ministrů.

Potřeba válčit o Karabach i ostatní zabraná území za každou cenu má jak v Jerevanu, tak v Baku minimum slyšitelných kritiků. Militaristické rétorice obou prezidentů se v obou zemích tleská, bez ohledu na objektivní okolnosti. Zřejmě neviditelněji je přitom národovecká zaslepenost patrná při obhajobách útoků na civilní cíle. Z tohoto hlediska je aktuální atmosféra stejná jako za válek po rozpadu Jugoslávie.

Izrael má i další tváře

Na stát Izrael si mnozí zvykli dívat dle svého názoru na otázku Palestinců. Ve světě dává však tato zem o sobě vědět i jinak. Konkrétně letošní válka připomněla, jakou úlohu hraje Izrael ve světovém obchodě se zbraněmi.

Šíitsko-islámský Ázerbádžán je obecně jedním z nejvýznamnějších izraelských partnerů. Sytí bezmála čtyřicet procent jeho ropné spotřeby. Za to pak může nakupovat zvýhodněně hi-tech zbraně, jako již zmíněné kamikadze drony, nebo průzkumné Orbitery, balistické střely LORA a v neposlední řadě kazetovou munici.

Tento zvlášť ukrutný druh zbraně si již zakázal celý západní svět. Výjimkou jsou jen Spojené státy a právě Izrael. Amnesty International identifikovala konkrétně typ M095 DPICM použitý při odstřelování karabašského hlavního města Stěpanakertu.

V současném konfliktu jde samozřejmě o dílčí věc. Čeští politikové všech barev jsou ale v Izraeli pečení vaření, a tak je záhodno i na tuto záležitost nezapomínat.