Boje o Karabach nekončí, Ázerbájdžán hlásí zisk téměř padesáti vesnic

Petr Jedlička

Ofenzíva v podobě z konce září zatím obnovena nebyla, skutečné příměří ale nezavládlo nikdy. Rusko teď intenzivně komunikuje s Tureckem. Pozorovatelé mají strach zejména z útoku na energovody či jadernou elektrárnu Mecamor.

Tři generace karabašských Arménů hodlají bránit své domovy i okolní teritoria, ze kterých vyhnaly před třiceti lety takřka všechny Azery. Foto Haykuhi Arzumanyan

Pouze částečné utlumení bojů mezi arménsko-karabašskými silami a Ázerbájdžánem přinesl klid zbraní vyjednaný k 10. říjnu Ruskem. Ukazuje to vývoj v posledních dnech. Odstřelování na dálku obnovily strany již několik hodin po ohlášení dohody. 12. října se začalo bojovat o městečko Hardut a 14. října zničil Ázerbájdžán raketový systém OTR-21 přímo na arménském území, což vyvolalo obavy z ruské odpovědi — Arménie má totiž k ochraně vlastního území uzavřenou s Ruskem smlouvu. 15. října pak Ázerbájdžán ohlásil obsazení dalších šesti vesnic na jihu karabašské oblasti.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Do pátku 16. října nebyla obnovena plná ofenzíva v podobě, jež byla k vidění v prvním týdnu bojů. K příměří má ale situace stále velice daleko.

„Rusko se minulý týden rozhodlo vyjednávat přímo s Arménií a Ázerbájdžánem bez zapojení dalších aktérů, což dělalo i v minulých letech. Dohoda o zastavení palby byla přitom uzavřena mezi ministry zahraničí. Nyní se ukazuje, že věci nefungují už jako dříve, že bude zapotřebí jiný účinnější formát, zřejmě prezidentský. Ázerbájdžán také požaduje, aby k jednání byl přizván jeho silnější spojenec, tedy Turecko. To se zatím nestalo, avšak mezi moskevskou diplomacií a Ankarou se v posledních dnech čile komunikuje,“ uvedl k poslednímu vývoji na France 24 Jean de Gliniasty, bývalý francouzský velvyslanec v Rusku.

Sporná oblast Náhorního Karabachu a přilehlých teritorií je od války 1998-1994 osídlena takřka výhradně Armény, z hlediska mezinárodního práva ale patří stále Ázerbájdžánu. Vlastní Náhorní Karabach přitom považují obě strany za historickou součást své státnosti a chtějí o něj bojovat „až do konečného vítězství“.

Zamrzlý konflikt mezi oběma stranami přerost opět v plnohodnotnou válku letos na konci září. Během týdne pozemních bojů se ázerbájdžánským jednotkám podařilo obsadit malou část na severu a větší na jihu Náhorního Karabachu, celkově až padesát vesnic a několik malých měst. Ve druhém týdnu se už pak bojovalo spíše na dálku, pomocí dronů, raket, letectva a dělostřelectva.

Skutečné počty obětí na obou stranách jsou stále jen odhadovány. Konzervativní čísla udávají kolem šesti set mrtvých dohromady, oficiální odhady jedné i druhé země kolem dvou tisíc zabitých „nepřátel“.

Obě strany odstřelují během konfliktu i města protivníka. Obě též hlásí několik desítek civilních obětí. Používána je také zakázaná kazetová munice

Zejména v prvním týdnu bojů byly po desítkách likvidovány i tanky, raketové systémy a další těžké zbraně. Podobně intenzivní boje nebyly na okraji Evropy k vidění o horké fáze války na východní Ukrajině, možná i od 90. let.

Mapka konfliktního regionu. Žlutá Republika Arcah je klientský pseudostát Arménie na někdejším ázerbájdžánském území obsazeném za války 1988-1994. Vlastní Náhorní Karabach z něho zabírá jen část (zde hnědou). Grafika WmC

Kdo chce co

Arménská strana získala, co chtěla, již v první válce na počátku devadesátých let. Jejím dlouhodobým cílem je tak mezinárodní uznání dosavadního stavu. Ázerbajdžánská strana naopak vyhlašuje, že cílí na „úplné osvobození“ Náhorního Karabachu i ostatních okupovaných teritorií. Většina analytiků má ovšem za to, že bude ochotna se spokojit i s dílčími ústupky — například s kontrolou okresů Džebraíl a Füzuli u hranice s Íránem. Právě v nich ostatně dobyla zatím nejrozsáhlejší území.

Rusko má dlouhodobě zájem především na stabilitě oblasti. S Arménií jej váže obranná smlouva, už více než dvacet let ale udržuje dobré vztahy s oběma zeměmi. Oběma také prodává vojenskou techniku.

Relativně novým silným hráčem v konfliktu je Turecko. Oficiálně podporuje Ázerbájdžán jako „bratrský národ“ a chce dosáhnout „opravdového řešení“ — další příměří a klid zbraní v oblasti dle jeho představitelů nic ve skutečnosti neřeší. Neoficiálně se ovšem připomíná, že si v konfliktu testuje své nové zbraňové systémy a též zaměstnává nájemné bojovníky ze Sýrie, obé za účelem posílení vlastního vlivu.

Propagační foto zachycující družbu tureckých a ázerbájdžánských vojáků. Foto Azerbaijan Military

Hlavní riziko současného stavu spatřují analytikové v neuváženém útoku na vitální infrastrukturu jednoho nebo druhého státu, která vyprovokuje stejně razantní protiúder. Arménsko-karabašské síly by takto mohly poničit například energovody nebo hráze na ázerbajdžánském území. V Ázerbájdžánu se objevují výzvy radikálů k útoku na arménskou jadernou elektrárnu Mecamor.

Často zmiňovaná otevřená válka mezi Ruskem a Tureckem naopak podle pozorovatelů aktuálně tolik nehrozí.

„Často se mluví o možnosti, že válka přeroste ve větší konflikt, do něhož se zapojí plnohodnotně jak Turecko, tak Rusko. Toto je však ten nejhorší možný scénář a obě země se mu snaží vyhnout (…) Mnohem pravděpodobnější je, že se nějak vzájemně dohodnout, a že Arménie a Ázerbajdžán pak budou nuceni dohodu respektovat,“ hlásila do vysílání Deutsche Welle Emilly Sherwinová, moskevská zpravodajka stanice.

Další informace:

Diskuse