Daleko blízko od války

Lusik Konjoryan

Autorka je jednou z příslušnic arménské menšiny v České republice, kam přišla se svými rodiči jako dítě-uprchlík. V osobním textu popisuje, co znamená sledovat hrůzy války z bezpečí brněnského azylu.

Fragment z animovaného filmu Peacefall, podporovaného programem EU pro mírové urovnání konfliktu v Náhorním Karabachu. Repro DR

Co může být horšího nežli izolace, máte-li v ní i pocit viny? Vědomí bezmoci? Když nevíte, kam nebo ke komu se obrátit? Kde hledat útěchu? Vůbec nejsurovější a nejdrsnější je cítit v izolaci bezvýznamnost. Vůbec jsem netušila, že ji lze cítit nad rámec vlastního ega, že by se takhle dalo prožívat utrpení celého vlastního národa.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Lidé, které miluju, letos ztratili ty, které milovali sami. V důsledku nemoci, stáří, nedorozumění. Nic z toho nebylo tak fatální jako válka, které jsme už měsíc vystaveni. Se smrtí se dá vyrovnat, protože je nevyhnutelná. Lidé starší než my říkají totéž o současné válce.

Mí rodiče spolu se mnou a s bratrem kvůli válce emigrovali. Možná proto dokáží to, co se nyní děje, vstřebat mnohem lépe. Alespoň v to doufám, protože sama to vstřebávat neumím. Proto jsme tak daleko. Aby nám bylo lépe, abychom byli v bezpečí, abychom se nemuseli bát. Proč se tak tedy necítím?

Stejně jako já i mí blízcí, s nimiž tu jsme od malička a z nichž někteří se tu i narodili a v Arménii byli třeba jen párkrát nebo nikdy, cítíme teď vinu a s ničím nesrovnatelnou úzkost. Bezmoc smíšenou s vinou za to, že jsme tak daleko. Že je nám lépe, že jsme v bezpečí, že se nemusíme bát.

Všichni jsme propadli zoufalému strachu. Milionová arménská diaspora po celém světě je na nohou. Volat o pomoc, postovat, posílat peníze, postovat, cítit vztek a frustraci, postovat, číst zprávy dvacet hodin denně, postovat, nespat, plakat, modlit se, sdílet petice, organizovat protesty, připravovat transparenty, prosit o pomoc.

Tak, jak jsme ani nedoufali v revoluci před dvěma lety, tak jsme si ani nebyli vědomi možnosti války. To první si lidé v Arménii vybojovali, o to druhé jsme nikdy nestáli.

Před několika měsíci jsem si do diáře napsala „Život není válka“. A teď je válka v mé zemi. Během zpráv vyhledávám, jak vypadají vojenské drony, jaký mají dolet, jakou škodu páchají. Tohle padá na domy, na lidi, na děti v obou zemích, na děti, které tam třeba už nemají nikoho, jen sebe.

Jsme v tom spolu a jsme v tom sami. Protože všichni, kdo vědí, co se děje, využívají utrpení pro své zájmy. Vyvolávají islamofobii, štvou pro vystoupení z EU, pro vystoupení z NATO. Nesouhlasíme s nimi, nechceme být s jejich hlasy spojováni, my víme, o co v současné válce jde.

Nikdo z nás ale pár ukřičených hlasů, které o válce mluví, neumlčí. I když o ní mluví kvůli sobě, ne kvůli nám. Není ke komu se obrátit, ostatní se k nám obrátili zády. Nekřičíme o pomoc, protože chceme soucit, ale protože máme co ztratit.

Děkuju všem, kteří nás poslouchají, ač třeba tomu, co se děje, nerozumí, ale uvědomují si, že to není jen politika. Všem, kteří vidí, jak moc se události dotýkají nás a našich rodin. Všem, kteří posílají peníze, kteří se ptají, kteří dávají najevo, že o tom vědí, že to slyšeli, že nejsou lhostejní, že volání o pomoc neslyší jen ozvěna.

Děkuju za blízkost. Za to, že si nemusíme vysvětlovat, co pro nás znamená být Arménkou či Arménem. Za to, že každý z nás vnímáme stesk po domově různě, ale truchlíme teď stejně, protože o něj můžeme přijít. Za to, že se máme o koho opřít, děkujeme, že se dokážeme kontrolovat, abychom nenesli zášť ani nenávist.

Děkuju za to, že chceme, aby to skončilo. Za to, že nahlas říkáme, že nechceme válku a že děláme všechno, co můžeme, aby to věděli i ostatní. A až tohle skončí, válka, izolace a nemoci, budeme si pamatovat, že jsme to vydrželi, protože jsme museli.

Diskuse