Co může být horšího nežli izolace, máte-li v ní i pocit viny? Vědomí bezmoci? Když nevíte, kam nebo ke komu se obrátit? Kde hledat útěchu? Vůbec nejsurovější a nejdrsnější je cítit v izolaci bezvýznamnost. Vůbec jsem netušila, že ji lze cítit nad rámec vlastního ega, že by se takhle dalo prožívat utrpení celého vlastního národa.

Lidé, které miluju, letos ztratili ty, které milovali sami. V důsledku nemoci, stáří, nedorozumění. Nic z toho nebylo tak fatální jako válka, které jsme už měsíc vystaveni. Se smrtí se dá vyrovnat, protože je nevyhnutelná. Lidé starší než my říkají totéž o současné válce.

Mí rodiče spolu se mnou a s bratrem kvůli válce emigrovali. Možná proto dokáží to, co se nyní děje, vstřebat mnohem lépe. Alespoň v to doufám, protože sama to vstřebávat neumím. Proto jsme tak daleko. Aby nám bylo lépe, abychom byli v bezpečí, abychom se nemuseli bát. Proč se tak tedy necítím?

Stejně jako já i mí blízcí, s nimiž tu jsme od malička a z nichž někteří se tu i narodili a v Arménii byli třeba jen párkrát nebo nikdy, cítíme teď vinu a s ničím nesrovnatelnou úzkost. Bezmoc smíšenou s vinou za to, že jsme tak daleko. Že je nám lépe, že jsme v bezpečí, že se nemusíme bát.

Všichni jsme propadli zoufalému strachu. Milionová arménská diaspora po celém světě je na nohou. Volat o pomoc, postovat, posílat peníze, postovat, cítit vztek a frustraci, postovat, číst zprávy dvacet hodin denně, postovat, nespat, plakat, modlit se, sdílet petice, organizovat protesty, připravovat transparenty, prosit o pomoc.

Tak, jak jsme ani nedoufali v revoluci před dvěma lety, tak jsme si ani nebyli vědomi možnosti války. To první si lidé v Arménii vybojovali, o to druhé jsme nikdy nestáli.

Před několika měsíci jsem si do diáře napsala „Život není válka“. A teď je válka v mé zemi. Během zpráv vyhledávám, jak vypadají vojenské drony, jaký mají dolet, jakou škodu páchají. Tohle padá na domy, na lidi, na děti v obou zemích, na děti, které tam třeba už nemají nikoho, jen sebe.