↗

Pozůstalí — i na ázerbájdžánské straně — truchlí dva roky po druhé válce o Náhorní Karabach. Během šesti týdnů bojů tehdy zemřelo více než 6 500 lidí. Mír tehdy zprostředkovalo Rusko. Foto Tofik Babayev, AFP

Moje zatím poslední pracovní cesta do Arménie se nesla v duchu příjemných setkání s akčními skupinami, které vznikly ve čtyřech regionech díky práci našich místních spolupracovníků a spolupracovnic. Navštívili jsme vesnice Halidzor a Tatev, kde se skupina místní mládeže snaží spolu se starostkou zajistit kontejnery u oblíbeného vyhlídkového místa, aby se v okolí nehromadily odpadky.

Domů jsem odjížděla nočním vlakem z hlavního města Arménie vzhůru přes hory do Gruzie. Cítila jsem radost ze spolupráce a klid. Mohla jsem ale tušit, že se jedná jen o ticho před bouří, která v tomto neklidném regionu brzy na to vypukla.

Zase válka?

V noci ze 13. na 14. září zaútočila ázerbájdžánská vojska na území mezinárodně uznané Arménie. To je i přes nepříliš pečlivě dodržované příměří nevídané. Goris, Tatev, Jermuk — místa, kde jsme se setkávali se spolupracovnicemi a spolupracovníky, se stala cílem bombardování.

K porušování křehkého příměří mezi Arménií a Ázerbájdžánem dochází kontinuálně už třicet let, naposledy v srpnu tohoto roku. Nyní ale vypukly ty nejhorší boje od příměří vyhlášeného po druhé karabašské válce v roce 2020 a výsledkem byla více než stovka mrtvých.

Ráno 14. září se snažíme dovolat našemu partnerovi v Gorisu, ale nedá se s ním spojit. Ozývá se až po několika hodinách. Je v pořádku, jen neměl signál. Celou noc strávil ve sklepě. Rychle kontaktujeme také dva české kolegy, kteří se chystali vyrazit z Jerevanu do Tbilisi.

Obvyklá spojnice mezi těmito městy totiž vede po hranici mezi zeměmi, kam podle místních i v klidnějších dobách doletí tu a tam nějaká střela. Několikrát mi při průjezdu tímto úsekem spolucestující řekli: „Zavři oči, pojedeme rychle, tady se střílí.“ Kolegové naštěstí řidiče svého autobusu přemlouvat nemuseli, z bezpečnostních důvodů se sám vydal na cestu vnitrozemím.

Jádro současného sporu leží v takzvaném Zangezurském koridoru. Ázerbájdžán se jím snaží propojit své území s exklávou Nachičevan a potažmo Tureckem. Požaduje neomezený přístup po celé hranici Arménie s Íránem. Arménský premiér Pašinjan se takovému odstřižení země od své nejjižnější provincie snaží zabránit, Ázerbájdžánu nabízí otevření cesty propojující ázerbájdžánské hlavní město Baku s nachičevanskou exklávou a zřízení tří nových hraničních přechodů mezi zeměmi.

Ázerbájdžánské vládě se ale takový návrh nezamlouvá a trvá na svém. Tamní ministr zahraničních věcí dokonce opravňuje vojenské útoky obviňováním Arménie z nastavování nových podmínek a narušování procesu otevírání transportních cest. V mírové dohodě z roku 2020 přitom stojí, že Arménie bezpečné spojení mezi Nachičevanem a zbytkem Ázerbájdžánu zajistí skrze své území.

Osud Arménie

Od začátku ruské agrese na Ukrajině jsme napjatě sledovali nejen, jak se mají naši partneři na jihu Ukrajiny, ale také jaký vliv bude invaze mít na další regiony. Brzy bylo jasné, že pokud Rusko odvolá své vojáky z mírové mise v Náhorním Karabachu, Ázerbájdžán využije příležitosti.

Překvapivé ale je, že se Ázerbájdžán do útoku pustil až nyní a navíc nikoli přímo na územích, o která usiluje. Lze tedy usuzovat, že jde zejména o demonstraci síly a rozhořčení nad vyjednáváním, které nepokračuje způsobem, jaký by si prezident Alijev představoval.

V reakci na ázerbájdžánské útoky požádal arménský premiér Pašinjan o pomoc šest zemí bývalého Sovětského svazu, spojených v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Nedostalo se mu ale žádné podpory. Aliance, která měla v těchto oblastech zajišťovat bezpečí, se ukázala jako bezzubá a neschopná jakékoliv intervence. Rusko — jako její nejvýznamnější aktér — se zmohlo jen na ostudnou výzvu prezidenta Putina k dodržování příměří.

Do hry však výrazně vstoupil Írán, který se nechal slyšet, že nedopustí změny na svém hraničním území s Arménií, kde se nachází region Íránský Ázerbájdžán. Vzhledem k zachování vlastní integrity není totiž v íránském zájmu, aby se spojovala území azersky mluvících obyvatel do větších celků. Sám by se tak vystavoval riziku ztráty vlastního území. Vstup této jaderné velmoci do sporu dvou kavkazských republik se zdá být v tuto chvíli jednou z mála jistot, které mohou Arménii proti Ázerbájdžánu pomoci uchránit.

Turecko naopak údajnou „arménskou agresi“ — probíhající na jejím vlastním území — jasně odsoudilo a vyjádřilo připravenost pomoci Ázerbájdžánu. Vzhledem ke klesající popularitě tureckého prezidenta Erdoğana je to vcelku logický krok. Konflikt by se mu před prezidentskými volbami hodil jako kouřová clona skrývající ekonomické problémy padající turecké liry.

V současnosti napjatá situace v regionu stagnuje. Boje neprobíhají, vyjednávání však nepřináší žádné výsledky. Hrozba, že střely mohou příště doletět až do Jerevanu, šíří zemí paniku: moje kamarádka se se mnou loučí se slovy, že až se příště vrátím, Arménie už možná nebude.

Je vůbec možné najít řešení tam, kde se už třicet let rozdmýchává nenávist? Podnítí současná situaci Arménii zaměřit svůj pohled více na západ a následovat cestu Gruzie? Jasně se totiž ukazuje, že Rusko ani přes společné úmluvy a vojenskou přítomnost mír a stabilitu v regionu zajistit nedokáže.