Sejdeme se v Tbilisi
Daria SolomennikovaVpád na Ukrajinu přiměl řadu ruských aktivistů a nezávislých novinářů k odchodu z vlasti. Je to případ jak Saši, která upozorňuje na nedostatečnou psychiatrickou péči v Rusku, tak i autorky tohoto článku. Obě nyní žijí v exilu v Tbilisi.
Potkali jsme se jednoho chladného jarního dne v centru Tbilisi. Saša Starostová ke mně se svým téměř dětským vzhledem přiběhla a objala mne. V gruzínském hlavním městě už tehdy pobývala skoro měsíc. Já jsem měla za sebou teprve první týden po svém příjezdu z Petrohradu, během kterého jsem se nestačila ani projít po městě, navštívit památky a ochutnat v některé z místních útulných restaurací proslavenou gruzínskou kuchyni.
Saša byla celá bledá a vypadala poněkud ztrhaně. I tak nicméně svítila z davu, díky svému nezaměnitelnému stylu oblékání, pohybům a účesu. Těšila jsem se na chvíli, kdy ji uvidím. Její články společně s tím, jak otevřeně dokázala mluvit o psychickém zdraví, mě vždycky inspirovaly.
První dny po Putinově napadení Ukrajiny byly pro nás temné, plné strachu a smutku. Až teď, daleko od domova, mě konečně mohlo potěšit, že se setkám s jednou z nejnápaditějších aktivistek a umělkyň vycházejících z ruské mladé generace.
Došly jsme do jedné úzké uličky a usadily jsme se na terase kavárny, kde mi Saša začala vyprávět svůj příběh. Dříve v Rusku jsme k takovému hovoru nikdy nenalezly příležitost. Proto, že jsme byly neustále nuceny řešit cenzuru, policejní násilí a následně válku. Poklidné osobní střetávání tak nikdy nebylo na pořadu dne.
S psychikou si pomoz sám
O Saše a jejím festivalu Psychoaktivno jsem se poprvé dozvěděla před dvěma lety. Potácela jsme se v depresích a hledala jsem někoho, komu bych se mohla svěřit. Nicméně téma psychického zdraví je v Rusku celkem tabu. V dobách Sovětského svazu panoval masivní politický útlak psychiatrie a s následky se vypořádáváme dodnes. Převládající stigma a špatná orientace v tématu tak vede řadu lidí k tomu, že nezačnou s léčbou, ba ani nezjistí, s čím se vlastně potýkají. A když, setkávají se zpravidla se špatnou dostupností léků, s cenzurou a nedostupností terapie z finančních důvodů.
Kdo se to však v Rusku snaží změnit, jsou lidé jako Saša. Sama v dospívání čelila zbyrokratizované a zastaralé ruské psychiatrii a obtížně se dožadovala pomoci. Když ji sužovaly dlouhé depresivní epizody a změny nálad, které ji do velké míry vylučovaly ze společnosti, hledala po několik let odborníka, který by její stavy mohl skutečně diagnostikovat.
Až po několika psychických zhrouceních v průběhu prvních let plnoletosti byla Saša hospitalizována, a to s diagnózou schizotypní poruchy osobnosti. To byl ovšem jen začátek její snahy získat kontrolu nad ovládáním sebe samé.
Další hospitalizace ji čekala ve státní psychiatrické nemocnici v Moskvě, kde ji sdělili odlišnou diagnózu — pseudoneurotickou schizofrenii. „Takový pojem v odborné psychiatrii ani neexistuje. Nicméně pro zastaralou státní psychiatrickou péči v Rusku je nejspíš dostačující… Na předešlý záznam v mé zdravotní kartě se sice i tam podívali, ale nepotvrdili ho,“ ušklíbá se Saša. „Prostě mi jen řekli, že mám schizofrenii, což zrovna není termín, který by se do zdravotní karty snadno zapisoval,“ dodává.
Nejen z tohoto prožitku si odnesla, že rolí psychiatrie v současném Rusku není lidem skutečně pomoci, nýbrž všemožně je onálepkovat a ponechat na dně společnosti. Nakonec si sama dohledala online zdroje o mentálním zdraví a začala se setkávat s lidmi, kteří mají obdobnou zkušenost jako ona.
„Na ruské sociální síti Vkontakte jsem narazila na lidi, kteří používali nesprávná léčiva. Strach z našich ‚odborníků‘ je dohnal až ke špatné samoléčbě. Prášky se sice dají kupovat na internetu, jenže člověku za nákup zahraničních antidepresiv hrozí vězení. To vše v zemi, kde alkoholismus bývá uváděn jako nejběžnější porucha psychiky a je léčen benzodiazepiny a kde se lidé za držení jednoho gramu heroinu dočkají obvinění od protidrogového.“