Potkali jsme se jednoho chladného jarního dne v centru Tbilisi. Saša Starostová ke mně se svým téměř dětským vzhledem přiběhla a objala mne. V gruzínském hlavním městě už tehdy pobývala skoro měsíc. Já jsem měla za sebou teprve první týden po svém příjezdu z Petrohradu, během kterého jsem se nestačila ani projít po městě, navštívit památky a ochutnat v některé z místních útulných restaurací proslavenou gruzínskou kuchyni.

Saša byla celá bledá a vypadala poněkud ztrhaně. I tak nicméně svítila z davu, díky svému nezaměnitelnému stylu oblékání, pohybům a účesu. Těšila jsem se na chvíli, kdy ji uvidím. Její články společně s tím, jak otevřeně dokázala mluvit o psychickém zdraví, mě vždycky inspirovaly.

První dny po Putinově napadení Ukrajiny byly pro nás temné, plné strachu a smutku. Až teď, daleko od domova, mě konečně mohlo potěšit, že se setkám s jednou z nejnápaditějších aktivistek a umělkyň vycházejících z ruské mladé generace.

Došly jsme do jedné úzké uličky a usadily jsme se na terase kavárny, kde mi Saša začala vyprávět svůj příběh. Dříve v Rusku jsme k takovému hovoru nikdy nenalezly příležitost. Proto, že jsme byly neustále nuceny řešit cenzuru, policejní násilí a následně válku. Poklidné osobní střetávání tak nikdy nebylo na pořadu dne.

S psychikou si pomoz sám

O Saše a jejím festivalu Psychoaktivno jsem se poprvé dozvěděla před dvěma lety. Potácela jsme se v depresích a hledala jsem někoho, komu bych se mohla svěřit. Nicméně téma psychického zdraví je v Rusku celkem tabu. V dobách Sovětského svazu panoval masivní politický útlak psychiatrie a s následky se vypořádáváme dodnes. Převládající stigma a špatná orientace v tématu tak vede řadu lidí k tomu, že nezačnou s léčbou, ba ani nezjistí, s čím se vlastně potýkají. A když, setkávají se zpravidla se špatnou dostupností léků, s cenzurou a nedostupností terapie z finančních důvodů.

Kdo se to však v Rusku snaží změnit, jsou lidé jako Saša. Sama v dospívání čelila zbyrokratizované a zastaralé ruské psychiatrii a obtížně se dožadovala pomoci. Když ji sužovaly dlouhé depresivní epizody a změny nálad, které ji do velké míry vylučovaly ze společnosti, hledala po několik let odborníka, který by její stavy mohl skutečně diagnostikovat.

Až po několika psychických zhrouceních v průběhu prvních let plnoletosti byla Saša hospitalizována, a to s diagnózou schizotypní poruchy osobnosti. To byl ovšem jen začátek její snahy získat kontrolu nad ovládáním sebe samé.

Další hospitalizace ji čekala ve státní psychiatrické nemocnici v Moskvě, kde ji sdělili odlišnou diagnózu — pseudoneurotickou schizofrenii. „Takový pojem v odborné psychiatrii ani neexistuje. Nicméně pro zastaralou státní psychiatrickou péči v Rusku je nejspíš dostačující… Na předešlý záznam v mé zdravotní kartě se sice i tam podívali, ale nepotvrdili ho,“ ušklíbá se Saša. „Prostě mi jen řekli, že mám schizofrenii, což zrovna není termín, který by se do zdravotní karty snadno zapisoval,“ dodává.

Nejen z tohoto prožitku si odnesla, že rolí psychiatrie v současném Rusku není lidem skutečně pomoci, nýbrž všemožně je onálepkovat a ponechat na dně společnosti. Nakonec si sama dohledala online zdroje o mentálním zdraví a začala se setkávat s lidmi, kteří mají obdobnou zkušenost jako ona.

„Na ruské sociální síti Vkontakte jsem narazila na lidi, kteří používali nesprávná léčiva. Strach z našich ‚odborníků‘ je dohnal až ke špatné samoléčbě. Prášky se sice dají kupovat na internetu, jenže člověku za nákup zahraničních antidepresiv hrozí vězení. To vše v zemi, kde alkoholismus bývá uváděn jako nejběžnější porucha psychiky a je léčen benzodiazepiny a kde se lidé za držení jednoho gramu heroinu dočkají obvinění od protidrogového.“

Saša vnímá spojení politiky a psychiatrie jako zcela zřejmé: „Můj otec celý život bojoval s bipolární poruchou, zatímco matka pracovala v devadesátých letech ve státní televizi. A tak naše rodina brzy pochopila, jaká je praxe psychiatrie a její cenzury v postsovětském Rusku. I přesto jsem se při shánění vhodné terapie sama musela celým systémem probojovat.“

Festivalem k větší otevřenosti

Pro Sašu bylo určitým vyústěním založení festivalu Psychoaktivno společně s její kamarádkou a performativní umělkyní Katrin Nenaševovou v roce 2018. Cílem festivalu je podpora psychického zdraví, destigmatizace duševních poruch a upozorňování na nedostatečnou péči o pacienty v ruských psychiatrických nemocnicích.

Festival se rázem stal populární nejen v Moskvě a menších ruských městech, pročež se od té doby koná každoročně. Ukázalo se, že téma vnímá jako podstatné velká skupina lidí, a přijíždějí na něj mimo jiné doktoři, aktivisté a umělci, aby mohli mezi sebou svobodně diskutovat a nacházet podporu.

Kvůli svým aktivitám si Saša už mnohé zažila s policií. Ta pečlivě monitorovala všechny její aktivity od demonstrací, veřejných debat, festivalů, po její performativní umělecká vystoupení s přáteli i po příspěvky na sociálních sítích. Několikrát ji dokonce policie zadržela a vzala do vazby a bez udání důvodu častokrát také přerušila umělecká shromáždění, kterých se Saša účastnila.

„V posledních letech jsem čelila jak policii, tak takzvanému protiextremistickému oddělení, stejně jako FSB. Ale v Rusku musíte znát vězení zevnitř, abyste něco znamenali. A stejně ho aktivní lidé poznají nakonec všichni,“ prohlašuje pobaveně.

„Zvláště proto, že jsme pracovali se zranitelnou skupinou lidí — s mentálními poruchami a autismem, byl ten nátlak velmi traumatizující. A dotýkala se nás také cenzura. Ačkoliv mnoho mých přátel jsou nezávislými novináři, naše mediální pokrytí nebylo zhola ničím v porovnání se soustavným vymýváním mozků v naší společnosti.

Nakonec tě to sejme. Tvé politické názory ti zamezí přístup k vládním institucím a obraz každé společenské události bude překroucený. Není divu, Putin tento dehumanizující systém budoval po dekády.“

Rok od roku se Sašina práce stávala stále hlubší a komplexnější a její úsilí odtabuizovat téma psychického zdraví bylo stále silnější. Úměrně tomu, jak narůstaly represe systému vůči ní.

Získala speciální certifikát v behaviorální terapii a augmentativní a alternativní komunikaci s lidmi nacházejícími se na autistickém spektru, aby jim mohla poskytnout odbornou pomoc. Vyjma toho se pravidelně účastní mezinárodních konferencí jakožto překladatelka.

Sašou založená „psychoaktivní“ komunita se rozšiřuje a Saša se i přes striktní cenzuru stala v Rusku jednou z nejsledovanějších protivládních influencerek pocházejících z umělecko-aktivistického prostředí.

Počátek války a komunita v Gruzii

Na začátku ruské invaze na Ukrajinu, 24. února, Saša vyrazila proti válce protestovat do ulic. Téměř okamžitě ji v centru Moskvy zadrželi a ten samý den propustili. Začátkem března se snažila zorganizovat „večeři pro mír“ — jen pár dní před tím, než začal platit nechvalně proslulý zákon proti takzvaně falešným informacím o válečném dění. Setkání, které mělo být především debatou, rozehnala policie.

„Jen se štěstím jsem vyvázla bez vazby. Od toho okamžiku se pro mě i setrvání doma stalo nebezpečným,“ svěřuje se. Odjela tedy raději na chalupu k matce a připravovala se na opuštění země.

Její následný příjezd do Gruzie byl relativně klidný. „Samozřejmě jsem se bála. Hlavně toho, že mého partnera zadrží na letišti, jelikož pracuje v IT. Špičky lidí v této profesi si nyní režim velice cení a velmi negativně vnímá, když zemi opouštějí. Ale vše proběhlo v pořádku. Přiletěli jsme do Arménie a odtamtud už jen dorazili autobusem do Tbilisi.“

Nutnost zemi opustit pro Sašu rozhodně neznamenalo skoncovat s aktivismem. Už pár dní po příjezdu zorganizovala na sociální síti Telegram hromadný chat pro ruské aktivisty hledající zázemí v Gruzii. Díky němu tak mohou snáze najít ubytování a překonat další těžkosti v cizí zemi. Na chatu se zanedlouho objevilo na padesát lidí, kteří uprchli z čím dál hlouběji totalitárního Ruska.

Saša zde potkala své staré přátele, z nichž mnozí přebývají v exilu už řádku let. „Žije tu kupříkladu Mariam, která pomáhá LGBT+ lidem z těch nejnebezpečnějších koutů Ruska opustit zemi. Vyjma ní tu operuje také síť nevládních organizací věnujících se lidem se záznamem v trestním rejstříku a lidem s historií užívání drog,“ popisuje Saša a vyjmenovává další sociální pracovníky, jejichž aktivita je zde podstatná a se kterými spokojeně spolupracuje.

Mnozí z jejích blízkých přátel, často s bipolární poruchou či jinou psychickou nemocí, se k tomu, že opustí své domovy, museli rozhodnout velmi rychle. Jestli se někdy vrátí, přitom netuší. Právě díky Saše zde mnoho z nich alespoň získalo přístřeší.

Během několika měsíců od počátku ruské agrese na Ukrajině vybudovali aktivisté zajímající se o duševní zdraví v Gruzii malou komunitu. Vzájemně si vypomáhají, mají si za kým jít pro radu, shání si mezi sebou spolubydlící a řeší zakládaní bankovních účtů a zdravotního pojištění, jelikož hodně z nich nemá v malé kavkazské republice povolení k pobytu.

Několik ruských iniciativ občanské společnosti jako Emigration for Action se tu objevily s cílem sdružování politických aktivistů a propagace jejich práce. Úzce spolupracují se zdejšími gruzínskými dobrovolníky a ukrajinskými organizacemi, jako je Helping to Leave, pomáhajícími Ukrajincům relokovaným do Ruska často proti jejich vůli.

„Samozřejmě, že se o nás spousta lidí bojí, ale nemůžeme této válce jen nečinně přihlížet. Rusko je zlým imperialistickým agresorem a jeho obyvatelé se to musí dozvědět. Pomoc dlužíme lidem, kteří jsou pro své postoje zavřeni za mřížemi. Jasně, že se tím vystavujeme nebezpečí. Zatím jsme ale pocítili jen to, že náš literární časopis se nedávno stal terčem kyberútoku.“

„Mimo to v Tbilisi nejsou jen političtí aktivisté proti ruské invazi, ale i naši názoroví oponenti. Nadto obecně jako aktivistka jste pro společnost ze své podstaty nepohodlná. A lidem nelze dát záruku, že nevstoupíte do lokální politické strany, které se třeba sami obávají, a nestanete se právě vy skutečnou politickou mocí,“ sděluje mi Saša.

Svobodně žít

Když jsme dopili, vyrazili jsme se Sašou do čtvrti Vake plné parků, kaváren a galerií, jež je oblíbená mezi mladými lidmi. Město za teplého slunečního svitu rozkvetlo a téměř každou budovu v centru gruzínského hlavního města zdobily jasně modré a žluté vlajky.

Sama jsem žila v Rusku od roku 2017 a zadržena policií jsem byla jen jedinkrát. Vedle této bystré, spanilé a průbojné ženy, která bojuje jak proti fašizující ruské vládě, tak proti svým psychickým problémům celý život, jsem se rázem cítila trochu provinile. Byla to ostatně ona, kdo mi v dubnu pomohl opustit Petrohrad, když jsem nevěděla, co si počít a kudy našemu režimu utéci.

Novinářům v Rusku aktivisté a sociální pracovníci zpravidla nevěří. Jenže v Rusku už naštěstí nejsme. Se Sašou jsme se sblížili a věděly jsme, že k sobě můžeme být upřímné. Musím přiznat, že jsem Saše, jakožto i samotné Gruzii velmi vděčná, že mi v tom nejhorším období mého života, o němž jsem nikdy nepředpokládala, že zažiji, umožnily být v klidu a žít svobodně.

Článek psaný pro DR v angličtině přeložil JAN KULIŠ.