Co ukázal spor o „ukrajinskou“ zprávu Amnesty International
Filip OutrataVlna kritiky směřující na adresu Amnesty International po zveřejnění zprávy o počínání ukrajinské armády něco vypovídá o české společnosti. Celá kauza ale především otevírá závažnější otázku: jak dnes kritizovat Ukrajinu?
Smršť kritiky, která se snesla na adresu Amnesty International kvůli zprávě o problematickém počínání ukrajinské armády, je nakonec tím nejlepším důkazem toho, že Amnesty dělá svoji práci dobře. Zastávat se lidských práv skutečně důsledně totiž ve výsledku znamená, že postupně kritizujete, a tím i naštvete, všechny.
V Rusku byla organizace už záhy po vypuknutí konfliktu zakázaná a patří spolu s ostatními lidskoprávními občanskými skupinami k nejhorším nepřátelům režimu. Na tom se jistě nic nezmění tím, že jednu jedinou zprávu z mnoha oficiální ruská propaganda nyní využila ke svým účelům. To, že na Ukrajině nebude už Amnesty International brána jako spojenec, je zřejmě nevyhnutelné a v souladu s posláním organizace.
Prohlížím si stránky Amnesty věnované dění na Ukrajině a v Rusku v posledním půl roce. S železnou pravidelností se tu střídají zprávy obviňující ruská vojska z lidskoprávních zločinů s reporty o pronásledování odpůrců války v Rusku a Bělorusku. Těch zpráv jsou desítky a jsou dlouhé. A úplně na okraji najdeme jedinou položku, která naopak kritizuje počínání ukrajinské armády.
Mám podobné pocity jako Jiří Just, politolog a novinář dlouhodobě žijící v Rusku, jehož reportáže a glosy věru ruskou politiku a společnost nešetří. Ze sledování podle jeho slov „tsunami nenávisti“ proti Amnesty International v českém veřejném prostoru se mu udělalo zle, protože mu to nutkavě připomnělo atmosféru v Rusku, vyznačující se odmítáním sebemenší kritiky a agresivitou.
Komentář●Petr Jedlička
Kritizovaná zpráva Amnesty International válku Ukrajině neprohraje. Berme ji věcně
Vlastně se to dalo čekat, zášť či nedůvěra vůči občanským organizacím obecně a těm lidskoprávním zvláště je v české společnosti rozšířená a zasahuje zřejmě i mimo okruh „obvyklých podezřelých“ z řad voličů SPD. Často se třeba objevuje nálepka antisemitismu, což přeloženo do českých reálií znamená pouze to, že dotyčná organizace nezavírá oči nad porušováním práv Palestinců ze strany Izraele.
Radikální odsouzení Amnesty se neobjevují pouze v prostoru střední a východní Evropy, byť tady jsou nejčastější a nejostřejší. Srbský bezpečnostní expert Orhan Dragaš vyzval AI k tomu, aby „sfoukla svíčku“, a zcela ukončila svou činnost, protože ta je nyní znevěrohodněná jako celek. Ale třeba i deník The Times v redakčním komentáři Amnesty označil za „Putinovy propagandisty“.
Podívejme se na věcný obsah zprávy. Již citovaný Jiří Just ve svém článku připomíná, že na umisťování vojenské techniky blízko civilních budov, a to v podání obou stran konfliktu, proruských separatistů i ukrajinské armády, upozorňovala již před invazí z 24. února Zvláštní monitorovací mise OBSE na Ukrajině, naposledy ve zprávě ze 17. února. Je to podle něj postup, kterého se dopouštějí obě strany a nemá smysl to popírat.
Justův článek stojí za pozornost celý, ocituji z něj ještě aspoň poslední odstavec. „Lidská práva nejsou fotbal. Nelze tolerovat jejich porušování jen proto, že fandíme jedné straně. Jsou univerzální a nedělitelná. Tvrdit opak je pokrytecké. Jako je pokrytecké lynčovat Amnesty International, která si dovolila o ukrajinských přešlapech — dávno veřejně známých — napsat.“
Z obecného hlediska je to čistá a nezpochybnitelná pravda. Přesto se v dané konkrétní situaci tato obecná pravda někdy může zdát neadekvátní, jaksi příliš abstraktní a vzdálená od reality. Necitlivá k utrpení těch, kteří v daném konfliktu bojují a trpí.
Citlivě popsala tento aspekt a nutnost využívat v boji civilní objekty reportérka Lenka Klicperová. Přesto i ona připouští, že je nutné zajistit nepřítomnost civilistů v daném objektu. A to, že se tak ne vždy dělo, je právě hlavním bodem zprávy Amnesty International.
Věcně správný obsah, nevhodná forma zveřejnění
Podle všeho jde méně o samo jádro věci a více o mediální podobu jejího zveřejnění a následné dopady. Šéfredaktor listu Kyiv Post a někdejší (v 70. a 80. letech) aktivista a pracovník Amnesty International Bohdan Nahajlo v otevřeném dopisu vyzval k rezignaci generální ředitelku organizace Agnès Callamard.
Podle Nahajla ředitelka Amnesty na jedné straně vrazila dýku do zad ukrajinské armádě bojující o přežití, na druhé straně střelila do nohy vlastní organizaci a poškodila její pověst. V dopisu — jako i ve většině dalších textů kritizujících danou zprávu — není ani zmínka o veškeré dosavadní kritice ze strany AI vůči Rusku, ruskému režimu a ruské agresi vůči Ukrajině. Naopak obsahuje úvahu o tom, že organizace opustila své kořeny, tj. boj za práva vězňů svědomí, proti mučení ve věznicích a trestu smrti.
Podle Nahajla se původní záběr Amnesty rozostřil tím, že se začala zaměřovat například na politicky motivované vraždy, zmizení, ozbrojené konflikty a s nimi související násilí, nucené vysídlování a uprchlictví, práva původních obyvatel, ekonomické a sociální nespravedlnosti způsobené v důsledku globalizace či na domácí násilí. Podle něj je takto ambiciózní a univerzální pojetí lidských práv něčím jiným, než o čem snili ti, kdož Amnesty zakládali.
V této kritice ukrajinský novinář není sám, podobně se vyjádřil další z veteránů organizace, Per Wästberg, který v roce 1964 švédskou pobočku AI spoluzakládal a nyní se s ní rozešel. I podle něj Amnesty postupně rozšířila své zaměření z práv politických vězňů, a stala se tak jinou organizací. Zdá se, že jde do určité míry o generační otázku, sama změna či spíše rozšíření oblastí zájmu však jistě není něčím apriori negativním.
Otevřený dopis Bohdana Nahajla dále pokračuje kritikou, která by se zřejmě velmi líbila všem českým odpůrcům občanských organizací — činnost AI je podle něj stále více byznys, neváhá dokonce uvést výši platu generální ředitelky, a uzavírá tuto část úvahy tím, že k plynulému toku velkých peněz do tohoto byznysu potřebuje organizace senzacechtivý přístup. A důkazem této senzacechtivosti je podle něj právě inkriminovaná zpráva.
I šéfredaktor Kyiv Post nicméně uznává, že věcně je zpráva Amnesty opodstatněná. Zmiňuje závěry monitorovací mise OSN pro lidská práva i „konkurenční“ Human Rights Watch, jež se o něco dříve vyslovila v podobném duchu a taktéž konstatovala, že ukrajinské, stejně jako ruské síly zbytečně ohrožují životy civilistů v hustě obydlených oblastech, aniž by vyvinuly snahu dostat je do bezpečí.
Rozdíl je podle něj ve formě, s jakou tak bylo učiněno. Podle Nahajla ze strany AI zvolená forma vytvořila dojem „morální ekvivalence“ mezi ruskými útočníky a ukrajinskými obránci. Jiné organizace vlastně sdělily věcně totéž, avšak taktnější formou.
Skutečně, například zpráva HRW mluví i v samém titulku společně o ruské a ukrajinské armádě, kdežto zpráva AI pouze o ukrajinské straně, a zpráva se tak dá jednoduše „screenshotovat“ a bez ohledu na její skutečný obsah — pouze s využitím titulku — použít třeba ze strany oficiální ruské propagandy.
Opět je však nutné připomenout, že mnohé jiné zprávy AI z posledních měsíců si berou tvrdě na mušku pouze ruskou armádu a její počínání. Otázka tedy je, zda je to dostatečný důvod pro to, aby jedna organizace byla veřejně kritizována, kdežto druhá — možná pouze proto, že není tak věhlasná a nepřitahuje takovou mediální pozornost? — nikoli.
Ke svobodné společnosti patří kritické hlasy občanského sektoru — i kritika jejich práce
Ty nejpodstatnější otázky spojené se zprávou Amnesty shrnul ve svém textu kolega Petr Jedlička. Šéfka ukrajinské pobočky AI Oksana Pokalčuková, která na protest proti zveřejnění zprávy rezignovala, obvinila vedení organizace z toho, že nevzalo v potaz perspektivu bránící se ukrajinské armády, a také nedalo dostatek času na její vyjádření.
Ani Pokalčuková tedy nepopřela věcnou správnost zprávy AI, pouze některé okolnosti jejího vzniku a zveřejnění. Je snadné si představit, pod jakým tlakem se musela jako hlava ukrajinské pobočky po zveřejnění zprávy ocitnout. A je také pravda, že následná mediální přestřelka, do níž se zapojili ukrajinští představitelé a zejména na Twitteru i generální ředitelka Amnesty hájící zprávu své organizace, uklidnění vášní příliš nenapomohla.
Je možné a dokonce pravděpodobné, že tato kauza Amnesty International skutečně uškodí a část dárců a podporovatelů, pravděpodobně zejména ve střední a východní Evropě, se od ní odvrátí. Zatím není jisté, jak velká část to bude, nicméně pokud se tak skutečně stane, bude to pro generální ředitelku dostatečný důvod k odstoupení, i přesto, že bude nadále hájit danou zprávu jako takovou. V mediálním světě na formě prostě záleží.
Spor o zprávu Amnesty International v každém případě otevírá obecnější a velice důležitou otázku: jakým způsobem kritizovat Ukrajinu? Jisté je totiž jedno: zcela nekritický přístup neprospívá nikomu, ruské propagandě se spíš hodí — „podívejte, Ukrajinci jsou nedotknutelní, zcela nekritizovatelní, není to spravedlivé“ — a otevřené svobodné diskusi jednoznačně škodí.
Neprospívá ale nakonec ani Ukrajině a Ukrajincům, kteří se kromě ruské agrese a jí způsobených hrůz potýkají a budou muset potýkat s řadou dalších těžkostí. Mimo jiné právě i s tím, jak v této těžké situaci udržet demokratický režim, pluralitu a svobodu slova.
Pro udržení a případně dokonce rozvoj všeho právě zmíněného je nezbytná otevřená veřejná debata, v níž nejsou odchylující se, do vlastních řad mířené kritiky brány paušálně jako napomáhání nepříteli. Někdo může namítnout, že v dnešní situaci je to přílišný luxus, ale tak tomu není, a jak se bude konflikt pravděpodobně protahovat, bude to stále zřetelnější.
Důležitou složkou svobodné společnosti je i činnost občanských organizací, které k této otevřené debatě s kritikou mířící i do vlastních řad napomáhají. Stejně důležité je ovšem to, že i ony samy mohou, a dokonce musí, být vystaveny kritice. Musí umět své počínání přesvědčivě obhájit, aby si zachovaly věrohodnost. A k tomu kauza „ukrajinské zprávy“ Amnesty International v každém případě dává dobrou příležitost.
Ale vykládejte to tady některým...
A ještě bych dodal: Je zájmem Ukrajinců dlouhá, opotřebovávací válka? Je takový koncept vůbec slučitelný s principy lidských práv?
Ano.
Válečných zločinů se dopouštějí obě strany.
Válku na Ukrajině je třeba ukončit a soustředit se na hrozby, které ji přesahují. Obrovské prostředky vynakládané na ní a její důsledky je nutné směřovat hlavně do evropské energetické a sociální transformace - vybrané verze Green Dealu. Např. té od Janise Varufakise, případně z tohoto jeho sociálního pojetí alespoň vycházet.
Zločinů, zejména v očích těch, co žijí v míru, se za války nevyhnutelně dopouštějí obě, resp. všechny bojující strany. Vzpomeňme bývalé Jugoslávie: Odsouzeni byli přece politici a bojovníci jak z řad Srbů, tak i Chorvatů a muslimských Bosňáků. Povaha, početnost ani závažnost zločinů ovšem stejné nebyly, nemluvě vůbec o zodpovědnosti za vznik války. Na letité tresty to však stačilo. Ne zcela odlišná bude asi taktéž bilance konfliktu, jež počal agresí Ruska.
A propos, zájmem Ukrajinců je, aby Rusku (a Rusům) zašla, pokud možno zcela, chuť na válku a okupaci. Válka samozřejmě nesvědčí nejen múzám, ale ani lidským právům. Právo na obrannou válku je nicméně nesporné.
Nejde, pane Outrato,
vůbec o to, jestli Amnesty International kritizuje Ukrajinu a Rusko „vyváženě“ („pět minut pro pana Žida a pět minut pro pana Hitlera“),
jde o to, jestli ta kritika je PRAVDIVÁ, jde o to, jestli se „Rudá armáda v bitvě u Stalingradu dopouštěla válečných zločinů proto, že k bojům proti Wehrmachtu, využívala i hustou městkou zástavbu“.
Tom Mutch, novozélandský novinář působící na Ukrajině, popsal svou zkušenost například takto:
„Byl jsem na jednom z míst uvedených ve zprávě Amnesty, ve školním bloku v ostřelovaném městě Lysyčansk, s ukrajinskými vojáky, když nabízeli evakuační odvoz všem civilním obyvatelům, kteří si přáli odejít. Tři z nich tak učinili a my jsme jeli s nimi, když jsme se vraceli do bezpečnějších míst. O tom všem jsem tehdy informoval...“
Čili podle Toma Mutche ta zpráva AI pravdivá není.
Generální tajemnice AI Agnes Callamardová na kritiku reagovala značně podrážděně, když na Twitteru uvedla: „Ruská a ukrajinská lůza a trollové na sociálních sítích dnes útočí na vyšetřování @amnesty.“
určitě na pravdivosti zprávy záleží nejvíc ze všeho. A podle toho, co jsem zatím o celé věci četl, pravdivá, přinejmenším v celku, je.
Ta reakce generální ředitelky AI byla ovšem v každém případě neuvážená a hloupá.
„... Přesto i ona připouští, že je nutné zajistit nepřítomnost civilistů v daném objektu. A to, že se tak ne vždy dělo, je právě hlavním bodem zprávy Amnesty International.“
Pane Outrato, Lenka Klicperová v tom článku, na který odkazujete, píše toto: „Nikdy jsem ale neviděla nic, co by se dalo označit jako braní si civilistů za lidské štíty.“
Nemůžete tvrdit, že Lenka Klicperová tvrdí opak toho, co ve skutečnosti tvrdí. To je skutečně hrozná dezinterpretace, to se nedělá!
K úvaze F. Outraty nemám víceméně co dodat; v zásadě naprostý souhlas.
Ale - v celých těch vášnivých diskusích kolem této kauzy se jinak znovu a znovu ignoruje naprosto klíčový moment.
A to sice ten, že AI výslovně monitoruje pouze ty případy, kdy - alespoň podle jejího soudu - ukrajinské vojenské síly naprosto měly k dispozici reálnou ALTERNATIVU k umístění svých bojových jednotek.
Pane Nusharte, právě z tohoto důvodu je naprosto mimo Váš argument s obránci Stalingradu: ti neměli naprosto žádnou možnost stáhnout se do "necivilních" oblastí. (Ostatně je velká otázka, kolik v té době v - západním - Stalingradu ještě vůbec zůstalo civilního obyvatelstva; v každém případě asi sotva kdo v blízkosti samotné frontové linie).
To samé platí i pro - jinak vyvážený - článek Lenky Klicperové: i ona brání ukrajinskou stranu proti obviněním, které AI fakticky vůbec nevznesla. Protože L. Klicperová argumentuje právě tím, že v daných případech ukrajinské jednotky žádnou - vojensky použitelnou - alternativu k dispozici neměly. I její argumentace se tedy naprosto míjí s tím, co ve své zprávě píše AI.
To naprosto jediné co tedy může být na těchto obviněních AI skutečně sporné je to, jestli v daných případech skutečně správně posoudila, zda jí zmiňované alternativy byly v konkrétních případech reálně použitelné, aniž by tím pro bojeschopnost ukrajinské armády vznikla nějaká znatelná újma. Tohle a jedině tohle je ten moment, na jehož přezkoumání by se měla soustředit veškerá pozornost. Místo toho se ale zvedla vlna paušálního odsuzování.
Je skutečně velmi tristní přihlížet k tomu, stále ještě převládá naprosto černobílé vidění světa; kdy veškeré zlo páchá vždy jenom náš nepřítel, zatímco naše vlastní strana je mravně liliově čistá, a jakákoli kritika do vlastních řad rovná se velezradě.
Mohl byste uvést nějaký strategický rozbor situace, kterým AI dokládá, že ty ukrajinské jednotky měly reálně jinou rovnocennou možnost?
Na stránkách AI jsem ho nenašel a nikde jsem ho nečetl. Četl jsem jen pár výhrad válečných zpravodajů podobných té, kterou citoval Jiří Nushart.
Ponechávám stranou otázku, zda se zřízením štábu v budově školy v téměř vylidněné vesnici opravdu významně ohrožují civilisté ve srovnání se stanovým komplexem kousek od vesnice (dál to být nemůže, on štáb kupodivu potřebuje komunikace a ty jak známo nejsou na Ukrajině příliš husté)?
Alternativa, pane Poláčku,
existuje taková, že ukrajinští vojáci v těch ukrajinských městech nebudou ruští vojáci ta ukrajinská města tedy obsadí bez boje.
Pane Profante, ve svém posledním vstupu jsem výslovně napsal tuto větu:
"To naprosto jediné co tedy může být na těchto obviněních AI skutečně sporné je to, jestli v daných případech skutečně správně posoudila, zda jí zmiňované alternativy byly v konkrétních případech reálně použitelné, aniž by tím pro bojeschopnost ukrajinské armády vznikla nějaká znatelná újma."
Ano, toto a právě toto je jediným slabým respektive nejistým místem ve zprávě AI. My přinejmenším v tuto chvíli nemáme možnost posoudit, do jaké míry byly její výtky vůči jednání ukrajinských vojenských složek v daném ohledu oprávněné či nikoli. Ale právě protože tuto možnost nemáme, nemůžeme onu zprávu paušálně zpochybnit.
Nemůžeme ji - ovšem! - ani jednoznačně verifikovat; nicméně Amnesty International je dostatečně renomovaná organizace na to, aby bylo záhodno její zprávy o porušování lidských práv brát vážně. A to je přesně to co ukrajinská strana neudělala; a navíc tuto zprávu paušálně odmítla, aniž by se evidentně vůbec jenom pokusila monitorované případy seriózně prozkoumat.
Pane Poláčku, současná taktika ruského dělostřelectva (vzhledem k té jeho početní převaze) je přece celkem všeobecně známa: spočívá prostě ve velmi důkladné a „pečlivé“ devastaci dobývaného území dělostřeleckou palbou metr po metru. Takto jsou ta ukrajinská frontová města metr po metru srovnávána se zemí, dokud Rusům nedojde munice, dokud mají z čeho střílet a dokud má ta děla kdo obsluhovat. Domníváte se tedy, že z hlediska ochrany civilistů před touto soustavnou dělostřeleckou palbou je nějak podstatné to, kde se nacházejí ukrajinské jednotky? Ano, podstatné to pochopitelně je, největší šanci ochránit civilisty budou mít na takových pozicích, ze kterých se jim podaří chod té „devastační mašiny“ [která na civilisty ohled nebere, ať už jsou ty ukrajinské jednotky kdekoliv] zkomplikovat a zastavit.
Jinak pochopitelně ani neexistuje žádná rozumná motivace pro to, aby si ukrajinské jednotky dělaly z civilistů nějaké lidské štíty. Neexistuje z velmi jednoduchého důvodu: ruská armáda na žádné lidské štíty prostě ohled nebere, vědí to Ukrajinci a vědí to i lidé z Amnesty International.
Rozumím tomu Vašemu vysvětlení tak, že AI žádné analýzy, které by dokládaly naprosto klíčovou část jejího obvinění ukrajinské armády nezveřejnila, ale to nevadí, protože AI je renomovaná organizace.
A Ukrajina má sklapnout kufry a slíbit, že prošetří, zda k něčemu podobnému, i přesto, že to AI nijak nedokládá, nedošlo. Má na to teď přece spoustu času a prostředků. Jinak, jak už jste někde vysvětlil, prostě Ukrajina nepatří mezi slušné lidi spojené tím správným hodnotovým společenstvím.
Pánové Nushart a Profant: až někdy budete mít chuť diskutovat pro změnu racionálně, dejte mi vědět; rád se takové diskuse zúčastním.
Pane Poláčku, jaká by měla být motivace ukrajinské armády dělat si z civilistů lidské štíty, když ruská armáda žádné lidské štíty nebere v úvahu?
Je tato otázka racionální?
Bohužel. Předpokladem racionální diskuse je ochota brát druhého jako partnera. Tedy nestanovovat arogantně, co sám uznám za racionální a používat námitku iracionality druhého, když nemá odpověď.
Takže chuť diskutovat racionálně by byla, ale ...
Pan Nushart: mezitím jsem danou záležitost vysvětlil na HD, takže tady v krátkosti ještě jednou: zdá se že došlo k tomu zásadnímu nedorozumění, že někteří zprávu AI vykládají tím způsobem, že obviňuje ukrajinskou stranu, že zcela záměrně zneužívá (své) civilní obyvatelstvo jako lidské štíty.
Já jsem sice tuto zprávu v originále nečetl (jenom to jak ji prezentovala média); nicméně podle mého soudu ona takto subjektivně laděné výtky nevznáší. Ona prostě - jak je to jejím standardem - vylíčí (a doloží) objektivní situaci, a zároveň uvede právní normy, které jsou tímto stavem porušeny. V naprosté většině případů si pak už každý soudný člověk sám může udělat obrázek o tom, zda se dané kauzy dějí jenom sporadicky a nahodile, anebo zda za tím stojí něčí záměr.
To znamená: jestliže v daném případě ukrajinská strana skutečně rozmisťovala své jednotky v civilních oblastech (ať záměrně nebo "jenom" z bezmyšlenkovitosti), pak tím v každém případě civilní obyvatelstvo respektive civilní objekty (např. nemocnice) v okolí vystavila akutnímu nebezpečí ruské palby - a to sice PRÁVĚ proto že Rusové jak známo na civilní obyvatelstvo žádné ohledy neberou.
Ještě jednou tedy, pane Nusharte: pokud se tomu tak dělo (a zřejmě asi ano), pak tím došlo - bez vojenské nutnosti na ukrajinské straně - k akutnímu ohrožení civilního obyvatelstva; a to je právě to co AI ukrajinské straně vytýká.
Váš argument, že by Ukrajincům nic nepřineslo schovávat se za civilní objekty, protože Rusové je stejně nerespektují, se tedy míjí s podstatou věci. Ještě jednou: alespoň pokud mně je známo, AI nevznesla explicitní obvinění, že by si ukrajinské jednotky dělaly záměrně z vlastního obyvatelstva "lidské štíty".
Pokud AI nevznesla obvinění, že si ukrajinské jednotky dělají z vlastního obyvatelstva "lidské štíty" ZÁMĚRNĚ, vznesla tedy nejspíše obvinění, že to dělají buď Z BLBOSTI nebo ZE STRATEGICKÝCH DŮVODŮ. AI ovšem podle svých vlastních slov monitoruje pouze ty případy, kdy ukrajinská armáda měla k dispozici nějakou jinou reálnou ALTERNATIVU k umístění svých bojových jednotek, čímž jsou fakticky ty strategické důvody vyloučeny, takže zbývá, že ukrajinská armáda to dělá z blbosti. Amnesty International tedy obviňuje ukrajinskou armádu z blbosti, protože – jak jsme si ukázali – umístění jejích vojenských jednotek v blízkosti civilních objektů žádný jiný rozumný důvod mít nemůže.
Pane Nusharte, o tom už byla řeč tolikrát, že byste to skutečně už mohl vzít na vědomí: jednotky ukrajinské armády samozřejmě pro své umístění preferují objekty, které jsou pro ni bezprostředně nejvhodnější. Zkrátka: když je někde například budova OPUŠTĚNÉ školy, kde je tedy možno nalézt potřebné zázemí, kuchyň, ledničku, sprchy, sklepy pro možnost úkrytu a tak dále a tak dále - pak je celkem pochopitelné, že tito vojáci rádi sáhnou po této alternativě, nežli aby si namáhavě kopali zákopy někde v blízkém lese.
Toto počínání je tedy lidsky i vojensky naprosto pochopitelné. Problém ovšem vzniká tehdy, když se v blízkém okolí nacházejí další civilní objekty, respektive tam ještě zůstali nějací civilisté. Pak ovšem dojde nutně ke kolizi vojenské ubytovací efektivity na straně jedné, a mezinárodně platných norem pro ochranu civilního obyvatelstva v době války na straně druhé.
Je to tedy - opakuji ještě jednou - dost možná spíše jenom ryze objektivní kolize, nežli že by tu byl (ze strany AI) podsouván a obžalováván přímý úmysl. Proto jsem napsal a opakuji znovu, tato aféra by se vůbec nemusela takto nafouknout, kdyby ukrajinská velitelská a vedoucí politická místa reagovala střízlivě a věcně. Místo toho svou podrážděnou, až hysterickou reakcí si ukrajinská strana sama tuto aféru teprve sama vytvořila.
Potíž je prostě v tom, že v tomto případě sice zpráva AI -- není zase tak těžké si ji vyhledat a nebýt odkázán na mediální zprostředkování -- sice dokládá to použití škol armádou, ale už nijak nedokládá ani to, že civilisté neměli reálnou možnost evakuace a nebyli k ní pobízení, ani reálnou možnost využití alternativních stanovišť.
Tedy nedokládá právě to proč by mělo být využití těch objektů problém.