Bezprostředně po zahájení ruské invaze na Ukrajinu začali mnozí ruští občané vyjadřovat nesouhlas formou otevřených dopisů, které byly koncipovány v rámci jednotlivých profesních komunit. Ten první, velmi kategorický, sepsali právě ruští vědci. Podepsalo ho více než osm tisíc osob.

Poté se objevily petice vědců z jednotlivých oborů — od sociologů, antropologů, historiků, geografů, matematiků a dalších. Největší vlna proběhla hned na přelomu února a března a ozvali se téměř všichni lidé, kteří se zabývají vědou. Vznikly protestní dopisy univerzit, absolventů, profesorů, studentů. Podle sociologických průzkumů odmítá válku asi 87 % členů vědecké obce. Vědci tak představují nejvýraznější protestní sociální skupinu v Rusku.

Ruští vědci proti válce

Celá řada vědců sice působí v Moskvě a Petrohradě, ale velmi mnoho signatářů pochází i z dalších měst Ruska. To zpochybňuje stereotypní představu, že odpor proti režimu se koncentruje pouze do obou velkoměst, zatímco zbytek Ruska je vůči režimu plně loajální.

Na přelomu února a března byla z nařízení Roskomnadzoru (Federální služby pro dohled v oblasti komunikace, informačních technologií a médií) v rychlém sledu zablokována všechna nezávislá média v Rusku. Mezi nimi se ocitlа i webová stránka vědecko-populárního časopisu Ruské akademie věd Trojickij variant.

Okolnosti zásahu státní moci vysvětlil zástupce šéfredaktora časopisu Michail Gelfand, bioinformatik z Ruské akademie věd a jedna z výrazných tváří demokratické opozice v současném Rusku:

„Trojickij variant je periodikum, ve kterém byl zveřejněn protestní dopis vědců. Zřizovatel časopisu byl prohlášen za zahraničního agenta, ale Trojickij variant vychází i nadále. Webové stránky časopisu jsou sice z rozhodnutí Roskomnadzoru skutečně zablokovány, ale kdo je chce navštívit, může se k nim dostat.

Papírová verze vychází jednou za čtrnáct dní. Alespoň prozatím. Vyskytly se určité organizační a finanční problémy, ale nepochybně budeme ještě nějakou dobu pokračovat. K dispozici je ale také záložní možnost. V České republice je registrován spolek, který bude případně ve vydávání našeho časopisu pokračovat.“

Aktivizace vědecké komunity

Odpor vůči ruské státní moci se ve vědecké komunitě ovšem nezrodil až 24. února. „Postoj vůči režimu byl vždy kritický, a to ze dvou stran. Ve vědecké komunitě — stejně jako v celé zemi — jsou lidé demokratičtí a liberální, kteří se domnívají, že současný kurz nikam nevede, a jsou lidé, kteří se současným kurzem nesouhlasí, protože by se rádi vrátili do Sovětského svazu. V akademické obci je podle mého pozorování mnohem více kritiky ze strany demokratů než ze strany konzervativců. Jak je to na ulici, nevím, tam může být poměr jiný,“ vysvětluje Michail Gelfand.

Také vyjádření odporu proti politice státu formou otevřených dopisů jednotlivých profesních komunit má už v Rusku tradici. Stejně byl organizován například protest v souvislosti s takzvaným moskevským procesem z roku 2019, kdy byla vynesena řada exemplárně tvrdých trestů nad účastníky demonstrací za svobodné volby do městského zastupitelstva. I tehdy vystoupili vědci jako první.

Ruská akademie věd je tradičně svobodnější prostředí než vysoké školy. V posledních letech sice i její akademické instituce pociťovaly politický tlak, ale ve srovnání s univerzitami byly pod dohledem méně, a to z prostého důvodu, že vědci nepracují se studenty. Již v sovětském období někteří vůči režimu neloajální vědci směli působit v akademických institucích, ale nikoli na univerzitách, kde by mohli svými názory ovlivnit mladou generaci.

Ještě zřetelnější je tento rozdíl nyní, v době války, kdy státní moc proti univerzitám velmi tvrdě zasahuje, a to zvláště vůči těm, které se profilují ve společenských a humanitních vědách, zatímco na Ruskou akademii věd jako celek vysloveně tvrdé represe státní moci dosud nedolehly.

Všichni vědci jsou ale velmi silně ohroženi současným zněním zákona o „zahraničních agentech“, za něž může být prohlášen velmi snadno v podstatě kdokoli, tím spíše akademici provázaní s mezinárodní vědeckou komunitou. Podle vládního nařízení na každou jednotlivou formu spolupráce se zahraničním vědcem, byť i v podobě vystoupení na konferenci, je třeba mít speciální povolení od vicepremiérky Ruska.

Ruská vědecká komunita je z podstaty své profese velmi pevně provázaná s okolním světem. „Rusko se rozpoutáním války odsoudilo k mezinárodní izolaci a roli vyděděnce. To znamená, že my, vědci, už nebudeme schopni řádně vykonávat svou práci: vědecký výzkum si nelze představit bez plné spolupráce s kolegy z jiných zemí. Izolace Ruska od světa znamená další kulturní a technologickou degradaci naší země bez pozitivních vyhlídek,“ predikovali ruští vědci ve svém otevřeném dopise.

Proměnlivé reakce

„V reakci západní společnosti bylo možné pozorovat určité vlny,“ popisuje Michail Gelfand. „V prvním okamžiku se projevilo razantní odmítnutí čehokoli, co jakkoli souviselo s Ruskem. Pak přišel dopis od vědců, který tuto vlnu do značné míry srazil. Viděl jsem mnoho prohlášení západních univerzit a organizací, které citovaly náš protestní dopis jako odůvodnění, že není třeba přerušit vědecké vazby.

Pak přišel slavný dopis rektorů univerzit, který zvedl další vlnu nevole. Je to pochopitelné, protože tento dopis, podepsaný rektory, je odporný a s takovými univerzitami nikdo nechce za žádných okolností jednat. Na Západě je totiž obvyklé, že rektor reprezentuje celou univerzitní obec, a když podepisuje dopis, podepisuje ho jménem všech profesorů dané univerzity.

V Rusku tomu tak není. V Rusku jako zaměstnanec univerzity můžete namítat, co chcete, ale nemáte možnost ovlivnit rektorovy činy. Dopisy podepsané rektory můžete porovnat s dopisy profesorů, studentů a absolventů týchž univerzit, které byly napsány ještě dříve. Byly to dopisy z Moskevské státní univerzity, Petrohradské státní univerzity, Fyztechu, Kazaňské univerzity a dalších… A byly to hromadné dopisy, tisíce podpisů. Ty však jakoby nikdo neviděl. Pak se objevil se dopis rektorů — a to byl konec, univerzita v něm zmíněná byla naprosto odepsaná.

Způsob, jakým se měnil postoj k ruské vědě, bylo možné sledovat v reálném čase, kdy se ve veřejném prostoru objevovaly různé dokumenty. První dva týdny přicházely protestní dopisy, pak dopisy na podporu. Byl tam dopis od rektorů a několik dalších. Ale dopisů na podporu takzvané speciální operace bylo v odborné komunitě málo. Mezinárodní společenství se však takovými detaily nezabývá.“

V akademickém prostředí v České republice lze pozorovat uvedené proměny vztahu k ruské vědecké komunitě velmi zřetelně. Okamžitě po začátku války byla veškerá spolupráce s ruskými univerzitami a vědeckými ústavy na institucionálním základu zmražena, ale osobní vazby mezi vědci přetrvaly. Solidaritu se signatáři otevřeného dopisu ruských vědců velmi rychle a jednoznačně vyjádřil Filozofický ústav Akademie věd.

Izolace celé ruské vědy je ke škodě všech

Přednedávnem vládou schválený program Občanská společnost — jímž Česká republika hodlá podpořit občany Ruska a Běloruska, kterým doma za občanský aktivismus hrozí politické perzekuce — zahrnuje do výčtu potenciálních uchazečů i akademiky. Přesto na ruskou vědu v posledních měsících velmi tvrdě dolehl vznik železné opony, která oddělila Rusko od ostatního světa. Institut problematiky přenosu informací (IPPI), v němž pracuje Michail Gelfand, se shodou okolností ocitl jako první v abecedním seznamu ruských vědeckých institucí, vůči nimž USA zavedly sankce.

„Je to nespravedlivé, protože vědci jsou společenskou vrstvou, která se nejvíce staví proti ruské státní moci. Je to ale také pragmaticky špatně. Člověk by neměl trestat spojence, ať už je jakkoli slabý, naivní nebo bez skutečné moci. A konečně existují sankce, které vědce poškozují více než kohokoli jiného. Velmi mnoho mých vynikajících studentů v únoru a březnu emigrovalo z Ruska, někteří mimochodem do České republiky. V cizině mají problémy, nemají peníze, protože si je nemohli vzít s sebou.

Druhou stránkou problému je však to, že se Rusko jako země chová opravdu hrozně a těžko si lze představit, že někdo bude řešit jmenovitě, že Gelfand je dobrý, kdežto Rabinovič špatný. Takto to nefunguje. Musíme být trpěliví. Nelíbí se mi, když věda a lidé, kteří se jí zabývají, trpí. Je to hloupé a nespravedlivé. Máme ‚skvělý‘ zákon, který zakazuje srovnávat Německo počátku čtyřicátých let a Sovětský svaz počátku čtyřicátých let, ale autory tohoto zákona nenapadlo zakázat srovnání Německa čtyřicátých let a současného Ruska.

Pokud se nad problémy dnešní ruské vědy zamyslíme v kontextu onoho nezakázaného srovnání, zdá se, že podobnosti jsou nepřehlédnutelné. Němečtí biologové také měli v roce 1943 potíže s kontaktem se světovou vědeckou komunitou. Ale každý člověk, který říká, jak je těžké teď být Rusem, nevyhnutelně narazí na otázku: ‚A víte, jaké to je být Ukrajincem? Máte zablokované platební karty? No, dobře. Ale my máme rozbombardovaný dům!‘ A to je jasné. Máme problémy, ale jiní mají obrovské problémy. Jedná se o různé váhové kategorie.“

Jednotliví podpoření studenti a akademici v Evropě či kontakty na bázi osobního přátelství mohou uchovat jen mizivý zlomek z dosavadního objemu mezinárodní spolupráce mezi ruskou a světovou vědou. Nepříznivé důsledky samozřejmě nedopadají jen na Rusy, ale jsou již teď patrné v mnoha vědeckých oborech, k újmě celého lidstva.

„Zanikají skvělé projekty, někdy velmi speciální, ale mimořádně kvalitní, což je velká škoda. Zahraniční vědci přišli o možnost spolupráce s ruskými kolegy i expedic na území Ruska, a tak v jejich výzkumech nutně budou zůstávat mezery. Existují ale také globální problémy, kde byl podíl ruské vědy významný. Například v oblasti klimatické změny přichází vniveč výzkum permafrostu v Rusku. A to je špatně, protože válka je válka, ale oteplování se nezastaví. Jedná se o celoplanetární problémy, v nichž je důležitá komunikace všech,“ říká Gelfand.

Rozhodovat se případ od případu

Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu si mnozí představitelé ruské vědy a kultury kladli otázku, zda je morální pracovat jako zaměstanec veřejné instituce a brát plat od státu. Obávají se, zda by to neznamenalo oportunismus nebo přímo spoluúčast na jeho zločinech.

„Myslím, že v této úvaze je chybný základní předpoklad. Stát je aparát a jako takový nemá peníze. Peníze mají daňoví poplatníci. Bez ohledu na to, jak je daňový systém v Rusku pokřivený a směšný, jsou to občané Ruské federace, nikoli stát, kdo osobně financuje práci vědců. Z toho plyne za prvé, že vědci státu nic nedluží. Peníze nedostáváme od státu, ale od lidí, kteří chodí po ulici. Těm jsme zavázaní.

Za druhé, pokud se podíváte na státní rozpočet, zjistíte, že hlavní část výdajů na ‚obranu‘ nepochází od občanů. Daně z veřejného sektoru jsou pouze převodem z jedné rozpočtové kapsy do druhé. Hlavní příjmy rozpočtu plynou z obchodu s ropou a zemním plynem. Každý ze Západu, kdo se snaží tvrdit, že se z našich daní financuje ‚zvláštní operace‘, by se měl zamyslet, zda na to má morální právo, dokud využívá ruský plyn a ropu.

O tom, do jaké míry může vědec jednat s konkrétními státem zřizovanými organizacemi, z nichž leckteré jsou skutečně hanebné, je třeba se rozhodovat případ od případu. Do jaké míry poškodí pověst vědeckého projektu jednání s prorežimní institucí? Nevím. V obtížných situacích neexistují univerzální recepty,“ uvažuje Michail Gelfand.

Vytvářet solidární vazby pro budoucnost

Čím by se tedy měli zabývat ruští vědci, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou nebo nechtějí emigrovat, a zůstávají ve státě, s jehož režimem nesouhlasí, izolovaní od okolního světa tvrdými sankcemi a ohrožovaní potenciálními perzekucemi? „Jaké můžete mít plány, když žijete v černé díře? V takto dynamické situaci nemá smysl mít dlouhodobé plány. To učím i své studenty. Správné plánování by mělo být flexibilní, měly by existovat rozhodovací body, ale neměli byste se rozhodovat dříve, než se do tohoto bodu dostanete. Teď mám jistou představu, co budu dělat, ale je to spíš pole než úzká cesta. Jde o to, abyste dělali rozumné věci, které dělat můžete.

Můžete mluvit o biologii a čas od času můžete do biologie vložit i jiné úvahy. U nás právě probíhá velmi vášnivá debata. Mnoho vědců říká, že to je konec, civilizace skončila, buď emigrujeme, nebo půjdeme ke dnu. Nikdo nás nepotřebuje. K čemu jsou popularizující přednášky, když lidé umírají?

Ale já si myslím, že takto uvažovat je nesprávné. Podle mě je i v současné situaci velmi užitečné dělat cokoli, co podporuje sociální vazby, a cokoli, co má samo o sobě smysl. Možná je to teď ještě užitečnější než dříve. V zemi by měly zůstat zachované ostrůvky zdravého rozumu. Je to důležité nyní, ale je to důležité i pro budoucnost.

Je to důležité i pro lidi z Ukrajiny, kteří pro to v tuto chvíli nemají pochopení. Protože jednoho dne to skončí a my budeme muset žít spolu. Dvě země, které spolu sousedí, nemohou jinak… No dobrá, můžete žít celý život jako Severní a Jižní Korea. Ale nemyslím si, že je to dobrá volba,“ uzavírá Michail Gelfand.