↗

Lidé jako Alexandr Dugin a jeho dcera nejsou vrahy v přímém slova smyslu, ale svými výroky a myšlenkami k vražednému násilí přispěli. Foto Telegram Platonova Z

Nevíme s jistotou, kdo spáchal atentát na Darju Duginovou, politoložku, novinářku a dceru filosofa a ideologa Alexandra Dugina — pokud neměl být cílem přímo sám Dugin. Mohla to být opoziční skupina s názvem Národní republikánská armáda, která se k útoku přihlásila na sociální síti Telegram. O této skupině ovšem není zatím téměř nic známo a jediným zdrojem tak zůstává někdejší poslanec Dumy Ilja Ponomarjov, nyní žijící v exilu.

Je zajímavé, že v manifestu této „partyzánské“ — jak se sama nazývá — skupiny, zveřejněném na Telegramu, jsou jako legitimní cíle atentátů jmenováni představitelé ústřední vlády Ruské federace, regionálních administrativ, dále byznysmeni napojení na státní struktury, představitelé silových struktur státu. Výslovně je ale odmítnuto násilí proti občanům a jejich domovům. V manifestu tedy není zmínka o režimních ideolozích nebo mediálních tvářích.

Oficiální ruská místa ukazují na ukrajinskou stopu, ukrajinští představitelé to ale rozhodně odmítají s tím, že Ukrajina na rozdíl od Ruska není zločineckým, natož teroristickým státem. Lze ovšem spekulovat o tom, že právě útoky na ruské mediálně známé tváře, navíc spojené s podporou agrese a ospravedlňující okupaci částí Ukrajiny, by posloužily podobně jako o několik dnů starší výbuchy na Krymu — mohou zbavit ruské občany pocitu bezpečí, pocitu, že se jich válka vlastně netýká.

A konečně lze spekulovat i o tom, že vražda Duginové je součástí vnitroruské mocenské hry a má v ní prsty Kreml. Vždyť devětadvacetiletá Duginová, podle některých potenciální budoucí ruská Marine Le Penová, mohla být vnímána jako určitá konkurence Putinovu režimu, byť se sama do kritiky Vladimira Putina a ruské vládní garnitury nepouštěla a naopak po vypuknutí války deklarovala svoji neochvějnou loajalitu.

Pořadatelem vlasteneckého festivalu Tradice, na němž byla spolu se svým otcem přítomna a z něhož se v osudnou noc vracela, byl spisovatel Zachar Prilepin, který byl v letech 2010—2015 jedním z prvních signatářů petice Putin musí odejít — spolu s takovými ikonami ruské opozice, jako je Garri Kasparov nebo byl zavražděný Boris Němcov.

Ať již útok na auto s Darjou Duginovou provedl kdokoli, jisté je, že nepřispěje k ukončení války na Ukrajině a nijak nepomůže opozičním „partyzánům“, pokud ho skutečně spáchali. Nepřispěje ani k pádu současného ruského režimu. Tomu by mohlo uškodit pouze, pokud by se podobné útoky v samotném Rusku staly opět něčím běžným jako v divokých 90. letech, a režim by se tak ukázal jako slabý a už zase neschopný zajistit bezpečnost vlastních obyvatel.

Celkově vzato spíše nepodstatnou, v českém mediálním prostoru ovšem nejdiskutovanější, okolností celého případu byl výrok ministryně obrany Jany Černochové o tom, že jí není líto dcery ani truchlícího otce, protože jsou to „skuteční vrazi a váleční štváči“. Její twitterová reakce se dokonce stala mezinárodním diplomatickým tématem, když ruský velvyslanec při OSN (!) obvinil českou ministryni z podpory terorismu.

Ve skutečnosti česká ministryně nevyjádřila podporu terorismu, rozhodla se pouze projevit „nelítost“ nad obětí vražedného útoku a obrátit pozornost k obětem agrese, která má nezpochybnitelné ideologické pozadí, na němž se podíleli i Alexandr Dugin a jeho dcera. Jistě oni sami nejsou vrahy v přímém slova smyslu, ale svými výroky a myšlenkami k vražednému násilí přispěli. Vždyť Alexandr Dugin, jak připomněla rusistka Olga Pavlova, musel v roce 2014 ukončit akademickou dráhu kvůli tomu, že otevřeně vyzýval k zabíjení Ukrajinců.

V Azovstalu prohráli globalisté

Podívejme se tedy na ideologii, kterou Darja Duginová, vycházejíc z myšlenek svého otce, veřejně — většinou pod pseudonymem Darja Platonovová — rozvíjela. Ruský informační server Meduza přinesl jakýsi stručný přehled jejích názorů a postojů.

Vyplývá z něj, že se považovala za konzervativní zastánkyni tradice a byla ovlivněná — tak jako představitelé evropské „nové pravice“ — mimo jiné myšlenkami německého filosofa Carla Schmitta. Politicky chtěla spojit, opět podobně jako světová „nová pravice“, ekonomicky levicové postoje s politicky a sociálně pravicovými. Byla, slovy politologa Valerije Solovjova, podobně jako její otec „turbopatriotka“.

Zajímavá je třeba úvaha z loňského září, zaměřující se na situaci v Bělorusku. Rusové a Bělorusové jsou podle Duginové příkladem spojování příbuzných národů v jednom velkém prostoru — „Großraum“ Carla Schmitta. Toto spojování se musí dít dobrovolně a jeho součástí musí být respekt k běloruské identitě. Nezastávala tedy jakousi národní či kulturní genocidu, přinejmenším ve vztahu k — podle ní Rusům přátelsky nakloněným — Bělorusům.

Ukrajinci ovšem, jak sama Duginová přiznávala, z tohoto vzorce vypadávají, protože — jak už ale výslovně neřekla — o takové spojování v jeden celek sjednocený ideou tradice a stojící v opozici k totalitnímu zvrhlému liberalismu „námořního“ transatlantického světa jednoduše nestojí. Cesta k jinému než dobrovolnému řešení tohoto problému se zdá být v této logice nevyhnutelná. A skutečně, Darja Duginová neměla s „řešením“ formou vojenského zásahu problém.

Na své youtubové stránce nazvané „Obyčejný carismus“ mluvila o tom, že v Azovstalu „byli poraženi globalisté“, kteří zároveň vyklízejí pozice ve Francii, ale dosud otravují život v Rusku.

Sama Azovstal navštívila a co je opravdu pozoruhodné, našla dokonce slova obdivu pro nezdolnou statečnost jeho obránců. Ovšem s tím, že se tak v nich projevil „ruský element“, než se nakonec — nerusky — vzdali.

Někteří komentátoři, ať už ruští nerežimní novináři nebo třeba čeští rusisté, mluví o tom, že vliv Alexandra Dugina na Putinův režim a Vladimira Putina osobně se přeceňuje, neboť se jedná o spíše okrajovou postavu s bizarními názory. To je pravda v rovině dejme tomu instituční — Dugin, tím méně jeho dcera, neměli a nemají v současném Rusku žádnou mocenskou pozici. V tomto smyslu skutečně nejsou součástí „režimu“.

To je ale jen jedna stránka věci. Myšlenky, jakmile jsou jednou formulovány a šířeny, ovlivňují realitu již samy o sobě. V projevech Vladimira Putina nebo třeba slovech Dmitrije Medveděva „o eurasijském prostoru od Lisabonu po Vladivostok“ lze zřetelně zaslechnout duginovské ideje. Zdá se, že se staly do jisté míry základem ruské oficiální ideologie — byť Darja Duginová si na svém youtubovém kanálu stěžovala, že dnešní ruský stát je po ideologické stránce slabý.

Darja Duginová se hlásila k nacionálnímu bolševismu. Tady je na místě upozornění, že nacionální bolševici čili „nacbolové“ jsou v Rusku tradičně v opozici k vládnímu režimu, tak jako jejich asi nejznámější představitel, spisovatel, opozičník a provokatér Eduard Limonov (1943—2020). To, že největšími kritiky Putina jsou někdy osobnosti s ještě extrémnějšími názory, patří ke složité realitě dnešního Ruska.

Jisté v každém případě je, že pokud se Rusové sami nevyrovnají s idejemi o vlastní kulturní nadřazenosti, výjimečném údělu a povolání k tomu sjednocovat se sebou druhé — ať si to tito druzí přejí, či nepřejí —, nebude žít Rusko v míru či dokonce přátelství se svými sousedy a světem. A je jedno, zda v jeho čele bude Putin, Medveděv, Navalnyj, Prilepin nebo kdokoli jiný.