Strana Marine Le Penové dosáhla v letošních parlamentních volbách historického úspěchu — získala 89 poslanců z 577 celkových. Uváží-li se, že dosud měla jen osmimandátové zastoupení, je to sukces skutečně triumfální. Jde ale skutečně o takové překvapení?

Podíváme-li se na výsledky nedělních voleb podrobněji, zjistíme, že lepenisté dostali 17,3 procenta hlasů. O týden před tím v prvním kole obdrželi 18,7 procenta. Před volbami 2017 vykazovali podporu 17,5 procenta a před volbami 2012 15,5 procenta.

Podobně sama Marine Le Penová získala v prvním kole letošní prezidentské volby (tedy tam, kde se ještě nehlasovalo pro menší zlo) 23,2 procenta hlasů. V roce 2017 to přitom bylo 21,3 procenta. A když přidáme ještě předposlední a poslední volby do Evropského parlamentu (roky 2014 a 2019), dostaneme zatím relativně nejlepší lepenistické výsledky — 24,8 a 24,9 procenta.

Máme zde tedy přibližně patnáct až pětadvacet procent hlasů — mantinely, v nichž se lepenistická podpora dlouhodobě pohybuje. Více to dosud nikdy nebylo, výrazně méně však dlouho také ne.

U parlamentních a rovněž u dalších dvoukolových voleb ve Francii se pouze dosud dělo to, že ostatní bloky vždy ve druhém kole krajní pravici vyblokovaly. Letos se to nepovedlo, zřejmě kvůli vzájemnému politicko-taktickému vymezování se mezi Macronovým, levicovým a tradičně-pravicovým blokem. Kvůli němu se blokační — tzv. republikánská — fronta rozpadla.

Z realistického pohledu tedy oněch 89 získaných mandátů žádný titánský skok v podpoře neodráží. Lepenisté vlastně jen dostali, co by při proporčním systému měli už dávno. Ba co víc, z 577 celkových mandátů, které ve francouzském Národním shromáždění jsou, jde pouze o 15,4 procenta. Reálná podpora strany je vyšší už přes deset let!

Prakticky ovšem znamená skok z osmi na devětaosmdesát poslanců pro lepenisty hodně. Za prvé jde o morální vzpruhu — připomeňme, že strana na tom nebyla po přetahované se skupinou kolem Erica Zemmoura a letošní (již třetí!) prohře Marine Le Penové v prezidentských volbách vůbec dobře. A dále je tu vzpruha faktická. Lepenisté dostanou v parlamentu klub, více prostoru na řečnění, zastoupení ve výborech, právo iniciovat parlamentní vyšetřování i hlasování o důvěře vládě a samozřejmě také velké peníze. Le Monde to spočítal na nejméně deset milionů eur navíc každý rok.

Strana teď poplatí své pětadvacetimilionové dluhy a výrazně snadněji si bude moci vychovávat novou elitu — sama Marie Le Penová potvrdila, že na příštím sjezdu na předsedkyni kandidovat nebude; že se bude soustředit na práci v parlamentu. Všechno další je otevřené.

Debata, jak nejlépe odpovědět na vysokou podporu národovecké krajní pravice, pokračuje. Zjevné je, že oním spásným řešením není ani začleňování lepenistických návrhů do vlastních politik, jako to dělal v předcovidovém období Emmanuel Macron, ani prosté nabídnutí volební alternativy nespokojeným v podobě radikálnější levice, jak zkusil nyní Jean-Luc Mélenchon. Bude tak zapotřebí hledat dále.