Ačkoliv se Marine Le Penová — tu volební neděli 24. dubna v Buloňském lesíku — nadýmala pýchou, její další perspektiva není valná. Kandidaturu do parlamentních voleb, jež se konají v polovině června, sice již potvrdila, vše ostatní ovšem zůstává nejisté, včetně jejího postavení na čele vlastní strany. V očích některých její legitimita možná posílila, v očích jiných to ale vypadá jako labutí píseň...

Prezidentské volby letošního roku vynesly Marine Le Penovou skutečně hodně vysoko. Bylo to její dosud největší vítězství ze tří pokusů o Elysejský palác. Podruhé byla ve druhém kole. Pro francouzskou krajní pravici získala přes třináct milionů hlasů — nejvíce v poválečných dějinách.

Cítit to bylo i z telefonického rozhovoru, v němž poněkud hystericky blahopřála Emmanuelovi Macronovi, když zavtipkovala, aby se nepokoušel více kandidovat, neboť příště skutečně vyhraje ona… (Macron potřetí kandidovat samozřejmě nemůže).

Bude ale opravdu kandidovat Le Penová počtvrté? Neříkala náhodou, že třikrát — a dost? Pravděpodobně, principiálně, a priori?

Úspěšná dediabolizace a co dále

Ve druhém kole letošních prezidentských voleb získala Marine o tři miliony hlasů více než před pěti lety (tehdy dosáhla na 33,9 procenta). Vítězství svého druhu to bylo i proto, že se dokázala vymanit z typické etikety „krajní pravice“ — té, která tolik seděla jejímu otci a straně jako celku (dříve Národní frontě, nyní Národnímu sdružení); té, která však nikdy úplně neseděla jí.

Někteří to považovali za neblahý ústup z pozic, jiní jako výraz dospělosti a šikovné politické strategie, takřečené dediabolizace. Le Penová letos hrála méně na imigraci a národovectví (to měli v popisu jiní). Sázela na kupní sílu a prekariát. Získala například také celé zámoří…

Ale znovu se objevil, zvláště ve městech a hlavních aglomeracích, tolik vyhlášený skleněný strop, který toto hnutí, zpočátku posílené dalšími proudy a defekcemi z tradiční pravice, nakonec zastavil. Lidé, a byla jich tentokrát o poznání menší skupina (nejmladší voliči sice volili Le Penovou, volby ale rozhodli jako obvykle senioři), volili proti Le Penové znovu i jako proti symbolu extremismu.

Když vstoupil loni na podzim do prezidentského klání extravagantní esejista Éric Zemmour, chvíli to dokonce vypadalo jako potvrzení snahy, o níž již nějaký čas usiluje zejména Marinina neteř Marion Maréchalová, totiž utvořit širokou jednotu „vlastenecké pravice“, jež by ovládla veřejný prostor.

Byl to on, Zemmour, který mluvil o imigraci a patriotismu, velkém přesunu a velkému deklasování, nabízel šokující historické detaily a byl odsouzen i za vyvolávání nenávisti (vůči muslimům, které přímo obvinil z terorismu). Jeho rétorika se ale nečekaně obrátila i proti Le Penové, když při svém vyhlášení motivoval svou kandidaturu výrokem, že Marine Le Penová nikdy vyhrát nemůže.

Jeho postavení se ovšem jeho konečným neúspěchem (7,07 procenta) dostalo do přímého vazalství vůči své zkušenější konkurence. Nepomohlo mu ani to, že půvabná Marion Maréchalová přeběhla na poslední chvíli k němu.

Může být ale tento vítězný, strategický výsledek pro Marine Le Penovou předstupněm k další perspektivě? Zůstává Národní sdružení pouze rodinným podnikem? Nemá žádnou konkurenci?

Nynější europoslanec a předseda Národního sdružení Jordan Bardella si myslí, že pokud bude dalších pět let pokračovat stejným způsobem, prezidentství lepenisty nemine. Kdo ale bude za pět let kandidovat? Satirický list Canard enchaîné napsal, že by měl Macron svůj návrh na důchodovou reformu kvůli Le Penové snížit z 65 na 53 let — aby od ní byl konečně pokoj.

Zemmour stále faktorem

Dosavadní model volebního klání pro prezidentské volby je ale v porovnání s volbami parlamentními zásadně odlišný. Pátá republika při prezidentské volbě klade důraz na unikátní setkání kandidáta a lidu: kandidát musí získat 500 podpisů starostů a senátorů.

Volby parlamentní, téměř nedotčené od času gaullisty Michela Debrého, jsou založeny na většinovém systému, kdy volební kandidátka musí pro postup do druhého kola získat nejméně 12,5 procenta. Zatím ale doznívají ještě ohlasy voleb prezidentských…

Marine Le Penová svůj třetí prezidentský pokus, navzdory dosud neviděnému a neslyšenému historickému výsledku, prostě nedotáhla do konce. Prohrála. Oficiální a konečná čísla znějí pro ni neúprosně: vyhrál Emmanuel Macron, který získal 58,6 procenta. Ona dosáhla 41,4 procenta.

Proč se tak vlastně stalo? Prorok a její faktický oponent Éric Zemmour to vlastně velmi netaktně řekl hned onu neděli při prvním zhodnocení své prohry. Jeho třikrát opakované běda: Hélas, Hélas, Hélas, znělo trochu jako nechtěná parodie generála Charlese de Gaulla. Nezůstalo ale pouze u toho. Je to podle něj již „poosmé, co porážka srazila jméno Le Pen.“

Politický novic a dosud vyhlášený polemický komentátor vnesl do celé kampaně radikální pravice dosud neznámé ostny, na hraně rasismu a zastydlého antisemitismu, on potomek berberských židů z Alžírska.

Nyní se patrně touto poznámkou připravil o spojenectví do parlamentních voleb, a oslabil tím fakticky perspektivu nejen svoji, ale i vyhlášené vůdkyně, již sám podpořil do druhého kola prezidentských voleb. Kainovo znamení, jež spočívá na rodině Le Penů, ovšem nemohl vyjádřit lépe.

Parlamentní perspektivy

Od posledních parlamentních voleb má Národní sdružení (RN) osm, respektive sedm poslanců. K tomu, aby měli vlastní klub, by jich potřebovali alespoň patnáct. Nikdo se zatím neodvažuje odhadovat, jak parlamentní volby dopadnou: Navzdory tomu, jak velký progres mají nyní v rámci prezidentských voleb lepenovci v regionech a departementech.

Jejich vojenská terminologie, v níž se to hemží bataliony při postavení kandidátek ve všech destinacích, zní dosti zoufale. Opovrhovaný Zemmour, jehož skóre nevypadalo opravdu dobře, disponuje za krátký čas 122 tisíci členy — a získal například velkou podporu u francouzských Izraelců, jenom v Tel Avivu přes 80 procent.

Rozvášněná Maréchalová tvrdí, že pokud dojde ke spojení vlastenecké pravice — a myslí přitom zejména na spojenectví Národního sdružení (RN) a Zemmourova hnutí Znovudobytí! (R!), ale i hnutí Vzhůru Francie (DLF) Nicolase Duponta-Aignanta — a přidají-li se další přeběhlíci od Republikánů (LR), mohl by nacionalistický blok mít až 148 z celkového počtu 577 poslanců.

Zatím jsou to ale spíše velké oči. Spory a žárlivost mezi hlavními protagonisty — Marine Le Penovou a Éricem Zemmourem — způsobují, že se o spolupráci jedná jen s hodně velkým sebezapřením, zejména ze strany RN. A nepomůže patrně ani táta Jean-Marie, který již vyzval k usmíření.

Bitvu do parlamentních voleb by měli možná vést proti radikálnímu levému křídlu politického spektra, kde se již ke kohabitaci (soužití s Macronem) chystá vůdce krajní levice, vyhlášený rétor Jean-Luc Mélenchon a jeho Nepoddajná Francie (LFI).

To není žádný troškař, chce mít rovnou parlamentní většinu — a na plakátech má sdělení, že bude příštím premiérem. O tom se Le Penové může jenom zdát.