V neděli se ve Francii odehraje první kolo parlamentních voleb, finální druhé o týden později. Prezidentu Macronovi v nich jde o udržení dosavadní parlamentní většiny, jistou ji ale nemá.

V prezidentské volbě v dubnu šlo o střet Macrona (pravicově-centristický liberální pragmatik) s krajně pravicovou Marine Le Penovou. Levice tehdy pohořela. Tentokrát ale naopak půjde o souboj Macrona s levicí, která se přeorganizovala a stala se jeho hlavním rivalem. Jak k tomu došlo?

Socialisté opustili lidové vrstvy, voliči opustili je

Klasická levice má ve Francii už nejméně pět let velké potíže a její bývalý pilíř, socialisté, se ve svém osudu v mnohém podobají české ČSSD. Bývalá vládní a prezidentská strana se stala v očích voličů stranou ministerských kabinetů a politikaření, převodní pákou EU, jejíž politika vedla ve Francii k přenesení mnoha výrob na východ a ke ztrátě pracovních míst, i symbolem globalizace, která mnoha sociálně slabším Francouzům nepřinesla příliš dobrého. Socialisté opustili lidové vrstvy, přestali se o ně zajímat a ty dnes volí převážně Le Penovou (ta je nejčastější volbou dělníků) nebo levý radikalismus.

Od vítězství Emmanuela Macrona v roce 2017, který socialistům vyzobal do své vlády několik nejkvalitnějších politiků a svou ideologií „ani napravo ani nalevo“ je destabilizoval, to s Parti socialiste šlo od deseti k pěti. Od té doby se potácí ve vnitřních šarvátkách. Nebyla schopna představit zajímavou ideovou koncepci ani výrazného lídra.

Komunistická strana, kdysi jedna z nejmasovějších v Evropě, jež se až na název téměř v ničem nepodobá české, od pádu komunismu skomírá. Její ideologie netáhne, v místních volbách postupně ztratila všechny posty starostů, v parlamentu má jen jedenáct poslanců. Musela prodat své sídlo, jež jí kdysi postavil slavný architekt Oscar Niemeyer, a její politická smrt je zřejmě otázkou pár let.

V prezidentské volbě levice pohořela

Nedávné prezidentské volby byly pro levici debaklem. Každá ze stran, socialisté, komunisté, zelení, Nepodrobená Francie i několik dalších malých radikálních, vystavila svého vlastního kandidáta. Proběhla mezi nimi různá jednání, nikdo se ale nechtěl spojit s jiným, ledaže on či ona bude tím jediným společným kandidátem levice na prezidenta. Průzkumy přitom ukazovaly, že žádný z nich nebude mít sám o sobě naději. Ega a programová nekompatibilita ovšem převážily.

Lidové primárky vnesly chaos

V nastalé situaci se skupina aktivistů, jejichž iniciativa nemůže nepřipomenout náš Milión chvilek pro demokracii, rozhodla k zoufalému činu a dala dohromady tzv. Lidové primárky, jež měly vygenerovat jednoho společného kandidáta levice. Mohl v nich hlasovat každý, kdo se cítil být levicovým, a rozhodovat o sedmi deklarovaných kandidátech. Každému mohl dát body od jednoho do pěti, jako ve škole. Tři z hodnocených kandidátů ale rovnou prohlásili, že se těchto samozvaných primárek neúčastní a nebudou se jejím verdiktem řídit.

Experiment, v němž se vyjádřilo čtyři sta tisíc osob, byl svým zmateným a nedemokratickým průběhem nakonec fiaskem, byť míněným v dobré víře. Christiane Taubirovou, jež z něj vyšla vítězně, nikdo z ostatních kandidátů nevzal vážně, místo k semknutí přispěla jen k větší roztříštěnosti. Každý nakonec startoval sám za sebe s nepochopitelnou vidinou, že se stane zázrak a on či ona uspěje.

Výsledkem byl propad, jaký strany těch kandidátů nepamatovaly. Socialistka Anne Hidalgová, přestože je v zemi dobře známá jako primátorka Paříže a i když před pěti lety měla Francie socialistického prezidenta, dostala potupných 1,8 procenta. Kandidát zelených dostal 4,6 procenta, komunista 2,28 procenta a ostatních pár z krajní levice po necelém procentu. Na první pohled to vypadalo, že francouzský volič o levici nestojí.