Francouzská levice prochází krizí, do voleb jí ale svitla nová naděje

Petr Janyška

Hlavní levicové strany ve Francii jdou do víkendových parlamentních voleb společně. Dílčí rozpaky však budí osoba lídra koalice Jeana-Luca Mélenchona. Skvělý rétor i kampaník si totiž počíná jako autokrat a místy slibuje i těžko splnitelné.

Levicová koalice NUPES se prezentuje kombinací mnoha barev, symbolem vítězství a ambicí svého lídra získat premiérský post. Foto Stephane de Sakutin, AFP

V neděli se ve Francii odehraje první kolo parlamentních voleb, finální druhé o týden později. Prezidentu Macronovi v nich jde o udržení dosavadní parlamentní většiny, jistou ji ale nemá.

V prezidentské volbě v dubnu šlo o střet Macrona (pravicově-centristický liberální pragmatik) s krajně pravicovou Marine Le Penovou. Levice tehdy pohořela. Tentokrát ale naopak půjde o souboj Macrona s levicí, která se přeorganizovala a stala se jeho hlavním rivalem. Jak k tomu došlo?

Socialisté opustili lidové vrstvy, voliči opustili je

Klasická levice má ve Francii už nejméně pět let velké potíže a její bývalý pilíř, socialisté, se ve svém osudu v mnohém podobají české ČSSD. Bývalá vládní a prezidentská strana se stala v očích voličů stranou ministerských kabinetů a politikaření, převodní pákou EU, jejíž politika vedla ve Francii k přenesení mnoha výrob na východ a ke ztrátě pracovních míst, i symbolem globalizace, která mnoha sociálně slabším Francouzům nepřinesla příliš dobrého. Socialisté opustili lidové vrstvy, přestali se o ně zajímat a ty dnes volí převážně Le Penovou (ta je nejčastější volbou dělníků) nebo levý radikalismus.

Od vítězství Emmanuela Macrona v roce 2017, který socialistům vyzobal do své vlády několik nejkvalitnějších politiků a svou ideologií „ani napravo ani nalevo“ je destabilizoval, to s Parti socialiste šlo od deseti k pěti. Od té doby se potácí ve vnitřních šarvátkách. Nebyla schopna představit zajímavou ideovou koncepci ani výrazného lídra.

Komunistická strana, kdysi jedna z nejmasovějších v Evropě, jež se až na název téměř v ničem nepodobá české, od pádu komunismu skomírá. Její ideologie netáhne, v místních volbách postupně ztratila všechny posty starostů, v parlamentu má jen jedenáct poslanců. Musela prodat své sídlo, jež jí kdysi postavil slavný architekt Oscar Niemeyer, a její politická smrt je zřejmě otázkou pár let.

V prezidentské volbě levice pohořela

Nedávné prezidentské volby byly pro levici debaklem. Každá ze stran, socialisté, komunisté, zelení, Nepodrobená Francie i několik dalších malých radikálních, vystavila svého vlastního kandidáta. Proběhla mezi nimi různá jednání, nikdo se ale nechtěl spojit s jiným, ledaže on či ona bude tím jediným společným kandidátem levice na prezidenta. Průzkumy přitom ukazovaly, že žádný z nich nebude mít sám o sobě naději. Ega a programová nekompatibilita ovšem převážily.

Stoupenci a představitelé NUPES s typickým véčkem. Foto Sameer Al-Doumy, AFP

Lidové primárky vnesly chaos

V nastalé situaci se skupina aktivistů, jejichž iniciativa nemůže nepřipomenout náš Milión chvilek pro demokracii, rozhodla k zoufalému činu a dala dohromady tzv. Lidové primárky, jež měly vygenerovat jednoho společného kandidáta levice. Mohl v nich hlasovat každý, kdo se cítil být levicovým, a rozhodovat o sedmi deklarovaných kandidátech. Každému mohl dát body od jednoho do pěti, jako ve škole. Tři z hodnocených kandidátů ale rovnou prohlásili, že se těchto samozvaných primárek neúčastní a nebudou se jejím verdiktem řídit.

Experiment, v němž se vyjádřilo čtyři sta tisíc osob, byl svým zmateným a nedemokratickým průběhem nakonec fiaskem, byť míněným v dobré víře. Christiane Taubirovou, jež z něj vyšla vítězně, nikdo z ostatních kandidátů nevzal vážně, místo k semknutí přispěla jen k větší roztříštěnosti. Každý nakonec startoval sám za sebe s nepochopitelnou vidinou, že se stane zázrak a on či ona uspěje.

Výsledkem byl propad, jaký strany těch kandidátů nepamatovaly. Socialistka Anne Hidalgová, přestože je v zemi dobře známá jako primátorka Paříže a i když před pěti lety měla Francie socialistického prezidenta, dostala potupných 1,8 procenta. Kandidát zelených dostal 4,6 procenta, komunista 2,28 procenta a ostatních pár z krajní levice po necelém procentu. Na první pohled to vypadalo, že francouzský volič o levici nestojí.

Jediný, kdo měl na levici úspěch, a v té míře neočekávaný, byl Jean-Luc Mélenchon. Sklidil 22 procent a jen procento ho dělilo od toho, aby se dostal do druhého kola proti Macronovi. Využil vakua, které vzniklo před pár lety na levici, a mnohaměsíční kampaní ho vyplnil.

Radikální demagog Mélenchon

Mélenchon je nejasná, komplikovaná, konfliktní postava. Jeho cílem je dostat se na konci své politické kariéry do čela státu nebo aspoň vlády. Bývá charakterizován jako extrémní levičák, což tak docela nesedí. Demagog, který celý život prožil jako klasický politik, léta poslanec nebo senátor za Socialistickou stranu, chvíli ministr, si teď ve svých sedmdesáti letech nasadil masku radikála hřímajícího proti elitám (mezi nimiž prožil desetiletí života) a proti dnešnímu politickému systému Francie.

Před pěti lety si kvůli prezidentské kampani (tenkrát se umístil čtvrtý s 19.6 procenta) vytvořil stranu s příznačným názvem Nepodrobená Francie a svou buldočí útočností a populismem antisystémové demagogie k sobě přitáhl hodně mladých — jak do stranického týmu, tak mezi voliče.

Je paradoxem, že je získal tento senior francouzské politiky, kdežto mladý Macron naopak přitáhl hlasy starších generací, které už něco zažily. Ty prezidenta volily jako hlas rozumu a pragmatické politiky.

Mélenchon je skvělý rétor schopný několikahodinových projevů téměř bez papíru, v nichž vždy přijde se šokujícími metaforami. V tom ohledu ho uznávají i političtí odpůrci. Jeho strana je ovšem formací jednoho muže, který o všem rozhoduje a vzpurné osoby likviduje.

Obdivovatel Cháveze, z EU jen co by se hodilo

Ve svém odmítání systému jde Mélenchon hodně daleko, jsou to jeho poslední volby. Ze všech kandidátů je verbálně nejradikálnější a nejohnivější, nešetří chytlavými formulacemi typu „policie zabíjí“, což mládež přitahuje. Navrhuje mnoho nereálného a neproveditelného, hlasy ale získává.

Nejraději by vystoupil z Evropské unie, přišel s nápadem, že kdyby byl zvolen, Francie by uznávala jen ty unijní předpisy, které by se jí hodily. Tedy stejný přístup jako má Polsko nebo Orbánovo Maďarsko, jakési vystoupení z EU bez formálního Frexitu při zachování všech výhod pro sebe.

Kdyby k tomu došlo, byl by s EU konec, bez Francie jako jednoho ze svých pilířů by nepřežila. Mélenchon není vzdálen Cameronově hře s ohněm, jež spustila Brexit. Vycítil, že pro část slabě vydělávajících Francouzů je EU symbolem světa, v němž ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Je také kritizován, že kvůli hlasům ustupuje požadavkům islámu.

Léta projevuje obdiv a podporu režimům jako je Venezuela či Kuba, Hugo Chávez byl jeho velkým vzorem, obdivoval Putina, hájil jeho obsazení Krymu a agresi proti Ukrajině odsoudil až ve chvíli, kdy to jinak nešlo.

Jean-Luc Mélenchon je skvělý rétor i kampaník. V svých sedmdesáti letech má také cenné zkušenosti. Foto Pascal Guyot, AFP

Mélenchon si podřídil celou levici

Mélenchon své třetí místo v prezidentské volbě v dubnu ihned prezentoval jako vítězství a sebe pasoval do role jediné opozice vůči Macronovi. A podařilo se mu do té doby nemožné: přesvědčil ostatní strany levice, zdecimované a dezorientované prezidentskou porážkou, že samy nebudou mít šanci ani v parlamentních volbách (což vůbec nebylo jisté) a aby se spojily v jednu volební koalici, „Novou lidovou, ekologickou a sociální unii“ (NUPES). Maličkost: pod jeho pevným vedením.

Nejdéle odolávali socialisté, čtyřicet let přivyklí vůdčí roli levice. Nakonec se jejich lídr ale také podvolil.

Prakticky tato koalice znamená, že hned do prvního kola půjdou všichni pod jedním logem a v každém z 577 volebních okrsků vystaví jen jednoho společného kandidáta. Kolik bude mít která ze stran kandidátů v rámci Francie, prosadil Mélenchon. Socialistům i zeleným přiřkl pár desítek okrsků, polovinu si podržel pro sebe.

Rozkol u socialistů

Samozřejmě že popsaná dohoda pod tlakem vyvolala ve zbylých stranách velké pnutí. U socialistů několik známých jmen včetně bývalých ministrů na protest stranu opustilo. Část jejich straníků se domnívá, že podřízení se Mélenchonovi je hřebíčkem do rakve strany a zradou na jejích historických principech.

Vznikla také skupina socialistických disidentů, kteří se nedostali na kandidátky, ale kteří se rozhodli jít do voleb samostatně i proti Mélenchonovým nominantům. Tedy i proti vedení své strany. Francouzský dvoukolový většinový systém umožňuje zvolení i nezávislým.

Mélenchon je svou násilnickou metodou i radikální ideologií v podstatě bolševikem dnešních dnů. Jeho nynější ovládnutí levice silou a z toho vyplývající rozkol mezi socialisty nelze nepřirovnat k historickému rozkolu sociální demokracie na komunisty a umírněnou sociální demokracii. A ta je teď ve Francii zatlačena do kouta. Respektive část jejích myšlenek a programu převzal Macron, čímž levici přenechal radikalismus.

Současný prezident Macron (vpravo) se socialistickým exprezidentem Hollandem. Mezi nimi v pozadí Nicolas Sarkozy. Foto Gonzalo Fuentes, AFP

Mélenchon premiér, do voleb ale nejde

Mélenchon už oblepil Francii plakáty „Mélenchon premiérem“. Tímhle nátlakem se snaží ostatní i prezidenta postavit před fait accompli, před hotovou věc. Prezentuje se už jako budoucí premiér vlády, která by byla jakousi vládní opozicí proti Macronovi a brzdila jeho reformní politiku. Což by zemi paralyzovalo.

Sám se ale z nejasných důvodů parlamentních voleb neúčastní, stále operuje svým třetím místem ve volbě prezidenta. Proto ovšem i kdyby jeho formace volby vyhrála, není důvod, aby ho Macron jmenoval do čela vlády. Což ten už také veřejně řekl.

Francouzská levice má teď kvůli Mélenchonovi velký problém. Díky němu se spojila, poprvé za mnoho let vystaví společné kandidáty už do prvního kola a mohla by mít jako celek šanci na slušný výsledek. Dal jí naději. NUPES bude proto volit spousta levicových voličů, aby ukázali, že tu jsou a že Macron bude muset na ně brát ohled. Mít v čele někoho racionálního, byla by levice v záviděníhodné situaci.

Problémem je ale Mélenchonova osoba, jeho charakter autokratického manipulátora, který jde hřmotně jen za svým. Stvořil heterogenní koalici ad hoc ze stran, které mají rozdílné názory na vše: na evropskou integraci, na členství v NATO, na Rusko a na podporu Ukrajiny, na jadernou energetiku.

Jeho cíl je jasný: jeho osoba v čele vlády. K tomu voličům nabízí mnoho nereálného. Namátkou: minimální plat 1500 euro (dnes je 1300), odchod do důchodu v šedesáti letech (dnes je ve dvaašedesáti a Macron navrhuje postupné zvýšení na pětašedesát).

Parlamentu budou dominovat Macronova a Mélenchonova koalice

Jak volby dopadnou? Parlamentu budou nejspíš dominovat Macronova koalice s centristy „Společně“ a Mélenchonova koalice „NUPES“. Podle většiny agentur dostane nejvíc Macronova koalice, možná až nadpoloviční většinu (což je minimálně 289 křesel). Jako vždy bude ale záležet na tom, kdo půjde a kdo nepůjde volit.

Mélenchonova společná levice by mohla získat 160 až 200 míst, z toho jeho strana sedmdesát až sto (dnes jich má osmnáct), socialisté kolem třiceti (tolik jich mají teď), stejně tak zelení (mají jednoho poslance), komunisté kolem patnácti (mají jedenáct).

Klasická pravice Republikáni čtyřicet až sedmdesát (teď jich má 112, také utrpěli Macronovým vyzobáním části jejích politiků), strana Le Penové dvacet až padesát (dnes jich má jen osm) a nově vytvořená strana krajně pravicového Erika Zemmoura, který nejdřív zazářil, ale potom propadl ve volbě prezidenta, nejspíš žádného, maximálně tři poslance.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse