Dubnové prezidentské volby, ve kterých zvítězil Emmanuel Macron, dopadly pro francouzské socialisty, ale i zelené či komunisty debaklem. Ani jeden z kandidátů zmíněných stran totiž nedosáhl podpory vyšší než pět procent, která je potřebná pro získání státního příspěvku.

Hegemonem na levici se naopak stal Jean-Luc Mélenchon, který získal v prvním kole dvacet dva procent hlasů, a skončil tak těsně třetí za Marine Le Penovou. Ve své povolební řeči vyzval Francouze a Francouzky, aby ho učinili novým premiérem, a překazili tak Macronovy chystané reformy.

Aby Mélenchon dosáhl na křeslo předsedy vlády, musel by získat většinovou podporu v národním shromáždění, což ve francouzském dvoukolovém systému není jednoduché. Od roku 2002 se volby do dolní komory navíc organizují v návaznosti na volbu hlavy státu. V důsledku jsou tak vnímány jako jakési třetí kolo prezidentských voleb, do nějž čerstvě zvolený prezident vždy vstupuje se značnou politickou i mediální výhodou.

Tuto výhodu na straně prezidenta lze kompenzovat vytvořením alternativního politického uskupení, které zaručí, že podobně smýšlející strany nebudou bojovat o totožné voliče, ale postaví společného kandidáta. To si uvědomuje i Jean-Luc Mélenchon, který záhy po volbách vyzval levicové strany ke sjednocení. Navázal tak na jiné pokusy o spolupráci, které probíhaly od léta 2021 a které vždy skončily neúspěchem.

Od volebního debaklu ke koalici vedené Mélenchonem

Lídry levicových stran k jednacímu stolu přivedlo teprve vystřízlivění z povolební situace. Jejich hlavním motivem se stalo prosazení levicové agendy navzdory Macronovu vítězství. Nelehkého úkolu se většina představitelů levice zhostila překvapivě rychle. Již dva týdny po volbách podepsali předsedové všech relevantních levicových sil dohodu, ve které souhlasili se vznikem koalice nesoucí označení NUPES — Nová lidová, ekologická a sociální unie, v jejímž čele stanul právě Mélenchon.

Tento politický matador v minulosti zastával řadu funkcí, a to od člena obecní rady, přes senátora a europoslance až po ministra ve vládě Lionela Jospina. V mládí měl blízko k reformním komunistům a později obohatil členskou základnu socialistické strany. Po neshodách v roce 2008 její řady opustil a v roce 2012 poprvé kandidoval na prezidenta s podporou Levicové fronty. V roce 2016 založil nové hnutí s názvem Nepoddajná Francie, jejímž se stal předsedou.

Mnozí komentátoři mu vyčítají jeho sklon k populistickým prohlášením, vstřícný postoj k některým autokratickým vůdcům, či přílišnou sebestřednost. Na druhou stranu mu nelze upřít charisma a rétorický um, díky nimž několikrát prokázal, že ve volebním klání dokáže strhnout voličskou přízeň a dosahovat překvapivých výsledků.

Společný program 2.0